Miloš Ondrášek
Z článku “10 let s Hlasem domova”, který byl uveřejněn v pražském časopise Nový Polygon 2/06

Pavel Tigrid, vydavatel exilového Svědectví v Paříži a po roce 1989 český ministr kultury, prohlásil, že bez Hlasu domova jako historického pramene se neobejde žádná studijní práce zaměřená na čs. exulanty. Čtrnáctideník Hlas domova vycházel v Melbourne od roku 1950 do roku 1979. Četli jej čeští a slovenští exulanti nejen v Austrálii, ale i na všech ostatních světadílech. Vydavatel těchto novin František Váňa během půlstoletí krajanské činnosti v Austrálii vybudoval rozsáhlý archiv, podél stěn jeho zahradního domku měl v policích uspořádány publikace, které vycházely v exilových nakladatelstvích, exulantské časopisy z celého světa a tiskoviny nejrůznějšího druhu, převážně tématicky se dotýkající Čechů a Slováků, usilujících o svobodný a demokratický život. Samozřejmě velká část byla věnována Hlasu domova včetne jeho 29 ročníků s 667 čísly a sedmi tisíci stránkami. Po Váňově smrti v březnu 1994 paní Váňová uvažovala, jak s archivem naložit zejména s ohledem na vysokou cenu dopravy do republiky, kam tato ojedinělá a velmi důležitá dokumentace exilového života patřila.
Domluvili jsme se, že se obrátím na Památník národního písemnictví a knihovnu Libri prohibiti, obojí v Praze, zda mají zájem. Zájem byl a velký, nikoliv však peníze na přepravu. V té době jsme již věděli, že se do Austrálie chystá na státní návštěvu tehdejší prezident Václav Havel. Po dohodě s Pavlem Pospíchalem, tehdy starostou Sokola a se souhlasem paní Váňové, jsem se dotázal, zda by během návštěvy Melbourne prezident neodhalil na Národním domě pamětní desku věnovanou Františku Váňovi vzhledem k jeho zásluhám o udržování demokratické národní myšlenky. Žádost prošla velvyslanectvím v Canbeře, ministerstvem zahraničních věcí, prezidentskou kanceláří, všude kladně, prezident souhlasil. Paní Váňová pak ale změnila názor, takže jsem, i když nerad, záležitost s deskou a její výrobou odvolal. Potom mne napadlo, že by ty metráky Váňova archivu mohlo do Prahy dopravit prezidentské letadlo a aby ČSA nic neúčtovalo. Komu jsem to řekl, vytřeštěně se na mne podíval. Vyslanecký rada, když jsem mu opět telefonoval do Canbery, se ozval ”tak co to bude tentokrát”, vše jsem mu vyjevil, po dlouhém odmlčení řekl “to tady ještě nebylo”. Na moje tvrdošíjné naléhání žádost předložil velvyslanci, odtud šla cestou, kterou vyšlapala pamětní deska na ministerstvo zahraničních věcí, na Hradčany a k prezidentovi samotnému. A do ČSA v Ruzyni. “Ano, archiv Hlasu domova do Prahy gratis vezmeme” znělo rozhodnutí. Na souhlasu k přepravě sehrál zajisté nemalou úlohu prezidentův zájem o literaturu a exilový život.
Balil jsem do normalizovaných krabic pořízených pani Váňovou u zasilatelské firmy. Byly stejné velikosti, aby se dobře skládaly jedna k druhé a na sebe, a i když plná tiskovin ji unesl jeden chlap a tak tak nedostal kýlu. Požádal jsem jednoho krajana, myslel jsem si, že je to kamarád, o pomoc s balením, striktně odmítl, takže jsem se již raději nikoho neptal. Zavolal jsem velvyslanectví, aby poslalo svědka, že nepřibaluji pekelný stroj. Přiletěl vyslanecký rada Metela. Dále jsem požádal velvyslance, aby úředně informoval o přepravě správu melbournského letiště, zatelefonoval mi potom náčelník letištní policie a projednali jsme záležitosti spojené s naložením nákladu do prezidentského letadla. Situace byla poněkud napjatá, na vratech melbournského Národního domu byla v předvečer návštěvy Havlových připevněna anonymní výzva, slibovala se odměna tomu, kdo spáchá na prezidenta atentát a nebyl to žert. Policie byla upozorněna a realizovala ochranná opatření. Krabic s archívem byl plný velký přívěs, zapojil jsem jej za můj landrover a brzo ráno v den prezidentova odletu z Melbourne jsem se hlásil na letišti. Přijel pro mne náčelník, zapojil výstražná světla a sirénu na svém vozidle, následoval jsem ho, nechal otevřít dvojitou mříž umožnující vjezd na letištní plochu a dovedl mne k ČSA prezidentskemu letadlu, které bylo odstaveno daleko od hlavní letištní budovy. Nebyl tam ještě nikdo, v zápětí ale přijela posádka, piloti s hezkými letuškami a skupina prezidentovy ochranky v černých uniformách, jak je známe ze špionážních filmů. Šéfpilot mne pozval do letadla, abych viděl, jak cestuje hlava státu a nabídl občerstvení. Náčelník letiště přivolal nakládací četu, to jsem ani neočekával v domnění, že si zase budu tužit svaly, přivezli sebou mechanizovanou pásovou nakládací rampu a archiv exilového Hlasu domova putoval, krabice za krabicí, do nákladního prostoru letadla, aby jej dopravilo tam, kam patřil, do vlasti zbavené totality a komunistického zla... Přijeli Havlovi, poděkoval jsem jim a nastoupili do letadla. Hlas domova byl na cestě domů.
Do roka Památník národního písemnictví uspořádal výstavu exilové dokumentace, její jádro tvořil archiv Hlasu domova.