Rozhlasová redaktorka Zuzana Fried-Preissová o sobě, BBC a RFE

 

Veronika Boušová

 

 

Někdejší posluchači mnichovského vysílání rádia Svobodná Evropa si možná vybaví její pseudonym Eva Rajecká. U historiků vzbuzuje autobiografie „Na vlnách BBC a Svobodné Evropy. Vzpomínky exilové redaktorky“ (nakl. Prostor, 2013) přirozenou zvědavost, širší čtenářská obec zase ocení čtivý styl. Nezapře autorčinu novinářskou praxi a profesní snahu o objektivní popis a analýzu událostí a osob, ani její literární ambice, humanitní univerzitní vzdělání a estetické cítění, to vše zabalené do běžných starostí matky dvou dětí.

   Rodačka od Žiliny vypráví svůj příběh emigrantky v kontextu evropských politických dějin 2. poloviny 20. století s nadhledem a nepsaným životním krédem dodržování respektu a tolerance. Bez něj by čechoslovakistka z perzekvované židovské buržoazní rodiny, těžce poznamenané holocaustem, nedosáhla v emigraci ani profesního úspěchu, ani osobní spokojenosti, byť ji jeho dodržování někdy přivádělo až na dno sil.

   Následující fragmenty berte jako malou ochutnávku.

   Když člověk nemůže a musí, pomalu umírá. Není to jeho vina. A proto odchází. (Z. Fried-Preissová)

„Nikdo neutíká ze svého vlastního domova, od svých rodin, přátel, pryč ze země, kde se narodil, bez zásadního důvodu. Myslím, že v této fázi československé historie existovaly dva druhy emigrantů. K tomu prvnímu patřili lidé, kteří utíkali (emigrovali), aby zachránili životy sobě a svým rodinám. Utíkali z rasových anebo politických důvodů.(…) Tito lidé věděli, že v totalitě se nikdy nedovolají spravedlnosti. K jinému druhu emigrantů patřili lidé, kteří snad mohli v totalitě existovat, ale svou výchovou, rodinnou tradicí, osobností, celým svým přesvědčením se nedovedli smířit se způsoby, jimiž režim, ve kterém žili, omezoval svobodu jejich myšlení a činů.“, píše v úvodu. Je opuštění rodné vlasti zbabělost, nebo nezbytnost? Příklad bulharského radikála George Markova z BBC (bývalého komunisty a přítele Todora Žižkova), zavražděného dávkou ricinového oleje, kterou mu kdosi v londýnském metru vpravil deštníkem do nohy, nebo případy nevydařené emigrace, poukazují na riziko volby.

   Akční kapitoly o odchodu z vlasti jsou nabité duševními prožitky a staví autorku do role románové hrdinky. Zapomenutý index, oplakané nevyslovené „sbohem“ při loučení s rodinou, svačina, v níž najde valuty a rodinné šperky. Prožíváme s ní děs z ozbrojenců na hraničním přechodu, z celníků, kteří s gustem prohrabují potraviny a osobní věci a později i trauma z návštěvy „socialistického ráje“, kdy celník odkráčí s jejím britským pasem neznámo kam, zatímco letadlo startuje.

   Máte mé slovo Angličana a křesťanského gentlemana.   

Výrok ředitele československé redakce BBC H. Lunghiho koresponduje s viktoriánskou atmosférou Londýna roku 1964 stejně, jako zdvořilý výslech na britském ministerstvu zahraničí (kde Zuzana vytuší, že pražský Mezinárodní svaz studentstva a Světová odborová federace, pro něž tlumočila, zaštiťovali nábor potencionálních revolucionářů pro Latinskou Ameriku).

   Gentlemanské chování je pro ni šokem i šancí. Přestože otěhotněla, dostala i v požehnaném stavu možnost projít konkurzem na místo redaktory slovenského rozhlasového vysílání BBC a byla přijata, ač měla těsně před porodem. Až tady, v distingované atmosféře Bush Housu s „největší středoevropskou kavárnou“ (kantýnou), kam chodili diskutovat význačné osobnosti všech národností, v budově, odkud vysílala česká exilová vláda, se jí vlast nepříjemně připomněla. „Svatá trojice“ slovenských redaktorů a zakuklených antisemitů, protestant a čechoslovakista dr. Paulíny-Tóth, katolík a slovenský autonomista dr. Prídavok a luterán dr. Bazovský, patřila k válečné emigrantské vlně a byla vzorovým příkladem historické nevraživosti v česko-slovenských vztazích (byť skrývané), k níž podle všeho přispěl i prezident Edvard Beneš.

   Čím víc se lidem namlouvá, že multikulturní svět je ten pravý, tím víc se jednotlivé národy a etnika snaží vymezovat vůči ostatním a vznikají extremistické skupiny.

Komunistickými médii tabuizované téma patřilo mezi slovenskými emigranty k zásadním a táhne se celou biografií. V RFE se snažili slovenští extremisté předtím, než byly podobné snahy eliminovány, prosadit svůj vliv až do hlavního sídla ve Washingtonu, takže vlastně ani nepřekvapí, že v Mnichově narazila paní redaktorka, zastánkyně demokratických principů, na další „svatou trojicí“. Tvořili ji také antisemité, solidně působící „stařešinové“, slovenští nacionalisté Jozef Šrámek, Ladislav Nižňanský (bývalý člen protipartizánské a protižidovské skupiny Edelweiss) a příbuzný zakladatele Slovenské ľudové strany Andreje Hlinky, katolický kněz Anton Hlinka. Aktivity separatistů podporoval Kanaďan Jozef Kirschbaum, bývalý prominent Tisova Slovenského štátu, a v roce 1993 vyvrcholily rozpadem Československa, na němž se tito dogmatici svou propagandou podíleli. Poté ze Slovenska tiše zmizeli.

   Na živé podhoubí nacionalistických hnutí narážela zvídavá žurnalistka i v Rakousku a v Bavorsku. Jejího druhého manžela, bývalého vězně koncentračních táborů a účastníka pochodů smrti, div netrefil šlak v rakouském Eugendorfu, když zaslechl z hospody „Die Fahne Hoch“ a zjistil, že tu ještě koncem sedmdesátých let parta Kameradeschaften oslavuje Vůdcovy narozeniny. V Bavorsku zase byly cítit antiamerické protiokupační tendence. V blahobytném Mnichově stěží pátrala po stopách historie nacismu, zato na zážitek z návštěvy koncentračního tábora Dachau nezapomene. Muž v dlouhém kabátě ji zavedl k zrezavělým pecím místního krematoria a názorně předváděl a popisoval hrůzostrašnou práci, kterou tam kdysi sám vykonával. „Dachauer Gespenst“ slíbil kamarádům, že dokud bude žít, bude lidem ta zvěrstva připomínat – a to dodržel. Byl také iniciátorem záchrany tábora k muzejním účelům.

    To naše rádio je jakýmsi mikrokosmem exilu, ale zároveň symbolem trvalé kontinuity a politické tolerance britských ostrovů.

V BBC vyžadoval demokratický a mravní étos osobní neutralitu v práci i na pracovišti. Činnost jednotlivých redakcí vycházela z centralizovaného zázemí, a tak se tu potkávali palestinští Arabové s arabskými Židy, perští vlastenci, bývalí jihoameričtí politici a spisovatelé, nebo třeba ruský herec s tváří V. I. Lenina. V české redakci tehdy působili její první zaměstnanci Karel Brušák a básník Ivana Jelínek, a také vynikající novinář Zdeněk Lederer. „Tykat si člověk může s kdekým. Ale vykat, vykat si člověk má jen s těmi, kterých si váží, a těch není moc.“ říkával – a vykal jí. Mimochodem, ve své knize „Ghetto Theresienstadt“ poprvé uveřejnil úplný soupis všech terezínských deportačních vlaků a vytvořil tak důležitý informační zdroj pro příbuzné obětí. Dramatická pásma k Vánocům sem chodívali točit Adina Mandlová a Jiří (George) Pravda. S další vlnou se tu objevil například žurnalista a spisovatel Benjamin Kuras. 

   Zahraničněpolitické zpravodajství, v němž zpočátku působila, se zaměřovalo na bývalé kolonie. „Východní Evropa bylo pro průměrného Brita slovo neurčitého významu, dvojznačné, amorfní, trochu nevěrohodné.“ V době špionážních skandálů zasáhla do Zuzanina soukromí opatrnost vládních orgánů. Přítel dostal od zaměstnavatele, ministerstva námořnictva, ultimatum: buď kariéra, nebo ona. Emigrantka z komunistického státu byla nespolehlivá. Krátce po šestidenní válce zase čelila během návštěvy Izraele na Golanských výšinách, posetých troskami výzbroje, nepříjemnému incidentu, když se marně snažila vysvětlit, že nenese vinu na vyzbrojení syrské armády arzenálem Made in Czechoslovakia. Vzorový doklad toho, že v zahraničí jsme a priori posuzováni na základě politiky našeho státu, nikoli na základě našeho osobního postoje.

   České a slovenské vysílání BBC změnilo náplň zpravodajství během událostí roku 1968, britská média až s blížícím se pádem železné opony.

   Intermezzo mezi dvěma profesními etapami vyplňují zážitky z cest a pobytu v Kanadě, kde autorka vedle návratu do akademického prostředí zažívala mystické chvíle při výpravách s průvodcem (tak trochu šamanem) po zaniklých lesních indiánských stezkách. Procestovala Izrael, zemi zaslíbenou a traumatizovanou, a nejhlubší zážitek si ona, asimilovaná Židovka, odnesla od hrobu křesťanské světice sv. Kateřiny, ležícího na egyptském území. „V životě mohou nastat docela výjimečně a ojediněle okamžiky vytržení, kdy se člověk nečekaně a hluboce otřesený dotkne věčnosti.“ dodává ke své katarzi, vlně posvátné blaženosti, vyvolané pohledem do tváře jedné za starých dřevěných ikon. V jistém stavu fascinace stanula i před litografií Ofélie na výstavě v Curychu. Vyrušilo ji poklepání na rameno. Hůlka se stříbrnou rukojetí - a za ní sám Oféliin stvořitel, Salvator Dalí.  Dalího marketingové psychologii, postavené na osobním šarmu, neodolala. Obraz koupila.

   Svůj skutečný domov ale nalezla v Anglii, zemi, „která po staletí nebyla zdevastována válkami, nikdy se jí nedotkla destruktivní ruka dobyvatelů a i její nepřátelé obohatili její historii a kulturu.“ Výstižně charakterizuje i Brity: „Anglosaská mentalita je i přes své germánské a keltské kořeny strašně odlišná. Hodně přijímala od Normanů, Vikingů, od domorodců v koloniích, ale stále má svůj jedinečný ostrovní a barbarský charakter.(…) A proto jsou (paradoxně) tak neevropští“.

   Nové poměry ve slovenské redakci BBC a problémy v osobním životě donutily Zuzanu změnit vzduch. V roce 1981 nastoupila do rádia Svobodná Evropa v Mnichově. Celkově tu nevládla tak přísná neutralita, zato tu vládla přísná bezpečnostní opatření a nedůvěra mezi lidmi z různých zemí komunistického světa, bezpochyby zaviněná teroristickým útokem v únoru 1981.

   Československé redakci šéfoval dr. Samuell Belluš a byla smíšená. Napětí vládlo nejen mezi Čechy, Slováky a Čechoslováky, ale i mezi poválečnou emigrací, nekomunisty a reformními komunisty. Poslední vlna emigrantů ale měla výhodu přímé zkušenosti s režimem a proto jí připadlo politické zpravodajství. S redakcí, plnou známých jmen, externě spolupracovali např. básník Ivan Diviš, historik Jan Mlynárik, zpěvák Karel Kryl a osobně sem docházel Pavel Tigrid. Zuzana se tu potkala i s talentovaným hercem Martinem Štěpánkem, jemuž politické přesvědčení, patriotismus a morální rozhořčení vysloužili nedobrovolnou emigraci, jež bohužel pohřbila i jeho životní poslání.

   Na rozdíl od BBC měla redakce neomezený vysílací čas, vlastní zázemí a větší volnost ve výběru témat, která redaktoři spolu s přehledy zahraničního tisku sami zpracovávali. Vše se kontrolovalo, analyzovalo a případně sankcionovalo po odvysílání. Efektivita příspěvků, zaměřených na nefunkčnost a protiprávnost totalitních režimů, se zkoumala na reakcích komunistických médií a podmiňovala výši finanční podpory ze strany USA. Zpětná vazba od posluchačů neexistovala, vysílalo se „přes mikrofon do amorfního éteru“. Na skutečný pocit zadostiučinění a radost ze smysluplné, dobře vykonané práce, čekali zaměstnanci mnoho let -  až do sametové revoluce.

   Pád komunismu v ČSSR sledovala Zuzana Fried-Preissová už zase z Londýna, v roli zahraniční zpravodajky Svobodné Evropy a uznávané novinářky. Svoji redakční kariéru ukončila spolu s jejím zánikem.

   V životním příběhu klouzajícím po vlnách, které se v bouřlivém moři novodobých dějin dotýkají dna lidského bytí a vrcholů jeho světského uspořádání, najdeme i úvahu, jež (stejně jako celá kniha) nabízí mezi řádky víc, než by se na první pohled zdálo: „Lidé, jejichž život je spořádaný, a hlavně není vystavený jednostranné intonační propagandě, jsou schopni zachovat si racionální přístup k vážným problémům, a to i těm politickým, které se jich osobně dotýkají.“

 

 

 

 


Hlavní stránka  |  Čísla časopisu  |  Sponsoři  |  Napište nám  |  Fórum čtenářů  |  Zajímavé odkazy  |  Zajímavé čtení  |  Fotogalerie