UMĚNÍ JAKO ZRCADLENÍ NAŠÍ DOBY

UMĚNÍ JAKO ZRCADLENÍ NAŠÍ DOBY

Barbara Semenov

TRIENNIAL je název velkolepé současné výstavy novodobého umění NGV – National Gallery Victoria (15. 12. 2017 – 15. 4. 2018).

V rozmezí dvou měsíců jsem měla možnost navštívit dvě impozantní světové galerie – Jízdárnu Pražského hradu a Národní galerii v Melbourne - se zcela odlišným repertoárem. Zářivé období slavných impresionistů v zimní Praze vystřídala v letní Austrálii ozařující moderna více než stovky umělců a tvůrců z třiceti dvou zemí. Cílem NGV TRIENNIAL bylo představit v ucelené exhibici to nejlepší ze současného umění napříč světovými kulturami, zeměpisnými šířkami a uměleckými perspektivami. Výsledkem je nebývalá kompozice technologií, architektury, sochařství, malířství, kresby, designu, gobelínů, animace, videí – to vše v nečekaném aranžmá, rozměrech a pojetí.

Pokud bych měla tyto výstavy zhodnotit jedním slovem, ta první byla konejšící, ta druhá – šokující. Odpovídá to dobám, ve kterých vystavovaní umělci působili a působí. V druhé polovině devatenáctého století, která byla pro mnohé dobou strastiplnou, se impresionisté inspirovali uklidňující přírodou, malba v plenéru zachycovala s oblibou atmosféru dané neopakovatelné chvíle, okamžik blahého duševního rozpoložení, úniku z neradostné reality. V první polovině jednadvacátého století netřeba utíkat od nelehkého živobytí. A tak jako by se současní umělci nalézali v jakési zvrácené snaze krásnému odporovat, protestovat.

„Opravdové umění nesmí být dekorativní, rozuměj líbivé, krásné. Opravdové umění, které se žádá po dnešních tvůrcích, musí být provokativní, a nelíbivé až natolik, že je neprodatelné – s výjimkou sběratelů“ – byla jsem poučena svojí průvodkyní oběma výstavami, znalkyní dnes k cenění umění povolanou. Dcera pracuje jako manažerka prestižní sběratelské galerie v Praze již osmým rokem a umění rozumí. Rozumí současnému trendu natolik, že sama ztratila chuť pokračovat ve vlastní tvorbě, kterou úspěšně započala během studia sochařiny na Melbournské univerzitě.

Brouzdáme tak spolu v tomto idylickém, prosluněném století mezi uměleckými výtvory, které soupeří o největší ošklivost. Přesto však dokázali kurátoři TRIENNIAL vybrat díla, která nás zaujala, ba některá dokonce nadchla.

Tím prvním a rozhodně nepřehlédnutelným je monumentální instalace v atriu galerie – Xu Zhen, čínský umělec, sklízí nejvyšší ovace za čtrnácti metrový kolos „Eternity-Buddha in Nirvana, the Dying Gaul, Farnese Hercules, Night, Day, Sartyr and Bacchante, Funerary Genius, Achilles, Persian Soldier Fighting, Dancing Faun, Crouching Aphrodite, Narcissus Lying, Othryades the Spartan Dying, the Fall of Icarus, A River, Milo of Croton“ – jedná se skutečně o spojení replik slavného ležícího Buddhy z Hedvábné stezky a neméně slavných renesančních a neoklasických soch řecko-římské mytologie, vytvořených na západním konci legendární Silk Road. Poselství je celkem jasné a bezesporu vznešené – porozumění, vzájemná úcta a ocenění Východního a Západního kulturního dědictví. ‘I have always been curious about the differences between cultures and the alienation between them. And yet, misconceptions can be the beginning of awareness and understanding’. (Vždy mne zajímaly rozdíly mezi kulturami a jejich odcizení. Nepochopení může však iniciovat uvědomění a porozumění.), říká o svém díle čtyřicetiletý Xu Zhen. Dívám se kolem sebe v multikulturním prostředí australské galerie a vnímám příznačnost jeho uměleckého sdělení.

Galerie je od prosince den co den plná návštěvníků, jistě i díky tomu, že TRIENNIAL je výstava bez vstupného. Na jedné straně je to v pořádku, umění je zpřístupněno široké veřejnosti, zejména mladým lidem, na druhé straně, je tu plno těch, kteří ničemu nerozumí, o popisky exponátů se nezajímají, a jejich hlavním záměrem je fotit selfíčka na nevhodných místech. Četné jsou rodiny s dětmi, a protože jsme v zemi, která děti uctívá, mají ratolesti o zábavu postaráno. Ocitáme se tak v dokonale zařízeném „bytě“ (s kuchyní, koupelnou, záchodem, prádelnou atd.) Japonky Yayoi Kusama, která je jednou z nejoslavovanějších žijících umělkyň. Její více než šedesátiletá kariéra je charakteristicky zahlcena vzory a schématy teček a čar. V případě australské exhibice zvolila nositelka Řádu vycházejícího slunce červený květ, a své dílo, nazvané Flower obsession, svěřila do rukou návštěvníků. Ti jsou při vstupu do „bytu“ vybaveni červenou květinou, kterou mají umístit na libovolném místě. Vzniká tak téměř šílené květinové bytové monstrum – květiny jsou přilepeny na stropě, na varné konvici, na dřezu, na peřinách, na toaletním papíru, na papučích, prostě všude…

Návštěvník se baví i v dlouhé chodbě obíhající přízemní prostory, - po jejích stěnách jsou ve výši hlavy umístěny panely, které norská umělkyně Sissel Tolaas napustila nejrůznějšími vůněmi, pachy a zápachy. Tato provokativní směs má stimulovat paměť, připomenout místa, období, momenty, a vzbudit pocitové i myšlenkové asociace. Můžete hádat, co vám ten který čichový vjem připomíná – voní tu kyprá hlína, páchne lidský pot, smrdí plíseň a omamuje kadidlo. Hodně vzpomínek.

Noblesnější je moderna, kterou finančně zaštítili naši dlouholetí melbournští přátelé, manželé Tongovi. Designér Oki Sato nazval svoji kolekci padesáti stříbrných židlí fascinujících tvarů Manga Chairs. Vytvořil je ve stylu populární kresby používané pro japonské komiksy manga. Tokijské studio návrháře Oki Sato Nendo vystavuje také v Muzeu moderního umění v New Yorku, v Centru Pompidou v Paříži, Victoria and Albert muzeu v Londýně a v Izraelském muzeu v Jeruzalémě.

Z populárních undergroundových komiksů a javánské mytologie vychází také díla Uji Hahana Handoko Eko Saputry. Má dcera komentovala, s jakým vtipem a nadsázkou vystihl mladý Indonésan napětí mezi lokálními a světovými uměleckými trhy, a skryté mechanismy fungující mezi umělci, galeriemi a prodejem výtvarných děl.

Koberce, gobelíny, výšivky a mozaiky, byť obdivuhodné, mne příliš nezaujaly, pozoruhodné je ovšem bludiště z barevných přízí a zrcadel. Dokonalé je rovněž vlastní vnoření se do digitální instalace tmy a světla japonské Teamlab, napodobující vortex (atmosférický nebo hydrosférický vír)

a propojující přírodní a digitální fenomény. Váš vlastní pohyb je vystopován senzory, které komunikují přes počítač s projektory, takže pohyb každého návštěvníka vytváří v digitálních částicích jakýsi vizuální vortex. Čím rychleji se člověk pohybuje, tím je vortex silnější. Podobně, jako je tomu s pohybem přírody na této planetě.

Opravdu jen těžce popsatelné, až se nám z toho zatočila hlava a tak jsme raději zašly na polévku a sklenku vína do NGV Gallery Kitchen. K našemu úžasu i tento malý prostor proměnil marocký umělec žijící v Anglii, Hassan Hajjaj v marockou čajovnu. Pestré, vibrující prostředí s ornamentálním nábytkem, svítidly a hudbou připomínalo spíš Marrákeš než Melbourne; i polévka byla marocká, silně kořeněná, výborná. Víno naštěstí australské.

Posilněny po dvou hodinách procházení přízemím galerie, vydaly jsme se do dalších pater. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že TRIENNIAL pokračuje instalacemi začleněnými do stálých sbírek klasiků světového, zejména evropského umění 16. – 19. století! Bylo to náhle jako balzám na duši – po všech těch těžko uchopitelných a stravitelných moderních vymoženostech i nemožnostech. Z pláten tu náhle dýchly svým nesmrtelným kouzlem oleje a pastely Monetů, Sisleyů, Degasů, Pissarů, Renoirů, oku lahodily tvary Rodinovy… I moje moderní dcera pokyvuje souhlasně hlavou. A místní omladina kolem strne v údivu. Vidím, že pro mnohé z nich je to zřejmě první střetnutí se s klasikou. Zírají s ústy dokořán a klikají mobilovými krabičkami ostošest.

V ostrém kontrastu a jako pěst na oko se mezi plátny malířských velikánů minulých století jeví Formafantasma – směs jakýchsi počítačových kancelářských předmětů, krajně neestetických, které nás mají inspirovat k zamyšlení nad elektronickým odpadem a přírodními materiály. Chápu, je to sice aktuální obraz naší doby, ale umění? Umění to rozhodně není. Mladí muži z amsterdamského studia nechť prominou.

Zato soše Jonathana Owena, narozeného v roce 1973 v Anglii, se celkem podařilo včlenit mezi ty Rodinovy. Jedná se o upravenou mramorovou nymfu z devatenáctého století. Owen dramaticky vykrojil její torzo a propojil je velkými řetězovými články. Původní autor sochy zůstává utajenou záhadou pro překvapeného diváka, snažícího se odhalit nový význam klasického díla. Proti takovému elegantnímu vandalismu nelze nic namítat.

Všichni však dále spěchají skrze sály s obrazy starých mistrů portrétujících život v dávných staletích - muže, ženy a děti v historických oblecích, kteří tu kdysi také žili a které zachytil štětec umělcův s přesností miniaturní čočky mobilu -, do místnosti poslední. Nač ten spěch a co je tam čeká? A proč jsou tak u vytržení z toho, co zde nalézají?

Fotí se jako posedlí s ohromnou masou lebek v lidské velikosti, které zde umístil nejslavnější současný australský sochař Ron Mueck. Fascinace člověka lebkou stále trvá. Vzpomeňme naši kutnohorskou Kostnici. A na Shakespearova Hamleta - jeho povzdech „Ta lebka mívala jazyk a taky kdysi zpívala…“. Melbournský Ron Mueck ovšem vychází z ikonických ostatků pařížských katakomb a z dokumentů lidských zvěrstev v Kambodži, Rwandě, Srebrenici a Iráku. Masová a závažná studie o pomíjivosti pozemského a neuchopitelnosti věčného jakoby se však míjela se svým posláním usměrnit dnešního smrtelníka, i zde bláhově pózujícího pro mobilovou krabičku. Ta je jistě chytrá nadmíru, ale nic nezmění na našem závěrečném, zde krutě definovaném, finále.

Pět hodin hluboké sondy do současného umění než konečně vycházíme na sluncem prozářený St. Kilda bulvár. Po letní dešťové spršce třpytí koruny stromů smaragdovou zelení, obloha jako šmolka, do toho barevné tečky lidského hemžení. Je opravdu krása, ve které žijeme, nehodná dnešního uměleckého zájmu a výlučné tvůrčí schopnosti jejího zachycení?