zlata stredni cesta

ZLATÁ STŘEDNÍ CESTA

Barbara Semenov

Sedím ve Zlaté kapličce a je mi svátečně. Je předvečer 28. října 2018, větší svátek naší republiky už sotva kdy zažiji. Jako pokaždé při velké slávě našeho národa již od roku 1881, kdy bylo Národní divadlo otevřeno, se i tentokrát rozeznělo jedinečnými tóny Smetanovy Libuše. Kolik neuvěřitelné symboliky je v tom okamžiku. Hlavou prolétne tisíce vzpomínek, národních i osobních. Tak to má každý, kdo miluje naši vlast a jeho srdce je neviditelnou přízí života navždy spojeno s touto zemí. V dobrém i zlém. Je v naší DNA. Češi žijící v zahraničí si toto pouto většinou uvědomují silněji, jejich pocit sounáležitosti a hrdosti na české kořeny bývá zřejmý. Jsme vlastně šťastlivci, protože máme důvěrný a blízký vztah hned ke dvěma zemím, ke dvěma domovům, přestože se liší, jak se u nás doma říká (a jen našinec může pochopit), ‚jako nebe a dudy‘. Máme na rozdíl od našich soukmenovců v české kotlině možnost porovnání životních stylů a charakterů národů.

Opera Libuše je výjimečná především tím, jak, aniž ovlivněna tokem času, výstižně zrcadlí charakter svého národa. Hudebně nádherná, protože hned v její předehře cítíme, že je plnokrevně česká. Taková je ostatně veškerá Smetanova hudba. Překvapivá je však trvalá aktuálnost libreta. Vždyť je to jen báje, mýtus, stará pověst, která se traduje z generace na generaci. Ale už jen zvážíme-li všechny rozpory a spory, které příběh v české historii rozpoutal a rozvášnil, spatřujeme naši národní povahu, a musím přiznat, pro mne ne vždy pochopitelnou DNA zděděnou po předcích pod horou Říp se usadivších.

Kdo by nemiloval ty naše staré pověsti české! Pohádkové legendy jsou díky své mravní náplni natolik přínosné, že žabomyší války o jejich pravosti či falzifikaci jsou, alespoň dle mého soudu, zbytečné. Přesto nedaly Rukopisy spát mnoha českým historikům, spisovatelům, politikům z doby obrozenecké i pozdější. Úctyhodní velikáni jako byl Palacký, Jungmann, Šafařík, Neruda ba dokonce i Masaryk vedli velké pře (ne nepodobné dnešním sporům veličin veřejného života) o ‚padělcích‘, které byly inspirací naší slavnostní opery, dávající věčnou naději, že „český národ neskoná.“

Češi trpí totiž, jak je obecně známo, chronickým nedostatkem sebevědomí, sebedůvěry a sebeúcty, pocitem frustrace z vlastní malosti, nedostatečnosti. A ve snaze zakrýt tyto nedostatky, maskují je často zcela opačnou snahou - paradoxními výboji nekritického sebepřeceňování a pošetilé nepokory.

Dodnes vidíme, jak jsou na jedné straně přesvědčeni, že sami nic neznamenají – neustále se probírá otázka, zda patří na Západ nebo na Východ, kdo jsou jejich spojenci a naopak. Potřeba se přichylovat k mocnějším „dubiskům“ tam či onam je nevyléčitelná a pramení zřejmě z pocitu, že jsme malá země. Nicméně podobně malé země kolem nás – Rakousko, Švýcarsko, Maďarsko, Slovensko tuto nutnost opírat se a zaštiťovat jinými nepociťují. Přitom se ani zdaleka nemohou pyšnit takovou historií jako naše zem. Otázka spojenců se přetřásá donekonečna, Češi na jedné straně nemohou zapomenout na historické zrady, na druhé straně se nepoučili z aliancí, které je v minulosti zanechaly na holičkách nebo zklamaly jejich naděje.

Přitom právě dnes má Česko největší šanci stát hrdě a samostatně jako sebevědomý stát, kterému se konečně opět daří. To místní nevidí. Stěžují si v rámci své DNA na to, jak je vše pořád špatně. Nevěřila jsem vlastním očím/uším, když jsem na besedě slyšela slovutného historika a spisovatele lamentovat: „máme svobodu a demokracii, ale jinak nic moc…“, co by si pán představoval? Možná by měl vyjet za humna své svobodné, demokratické a prosperující země, aby viděl, jak vypadá zmíněné „jinak nic moc“.

Na druhé straně je zde patrná vzpomínaná nepokora, jakási zvláštní nafoukanost a sebestřednost, představa, že Česko je pupkem světa. Ani tak to bohužel není, a Češi by si měli uvědomit, že o jejich malé zemičce se ve světě stále moc neví. To je na jedné straně škoda, na druhé možná dobře. Není například dosud v záběru zájmu nelegálních migrantů a zcela určitě není veledůležitým územím, na které si neodkladně brousí zuby některý ze současných mocnářů, ať již na západní či na východní straně, jak se mnozí v České republice zbytečně obávají. Nebezpečí hrozí odjinud, jak naznačil prezident republiky ve svém nedávném projevu – v ničivém globálním terorismu.

Aurea via media – Čechům by slušela zlatá střední cesta rozšafného uvažování a sebereflexe, které jsou schopni jen někteří osvícení, jak tomu bylo ostatně vždy. Také za vlády jedné moudré kněžny, z jejíhož rozhodování, vedoucího ke smíru všech, bychom měli dodnes čerpat. Protože dějiny se stále opakují a jejich zaznamenání, v té nebo oné formě, by nás mělo vést a inspirovat. Jen budou-li nové generace znát historii své země a světové dějinné souvislosti, budou moci porozumět dnešku a řídit budoucnost.

Bylo šokující sledovat nedávné průzkumy znalosti občanů o historických meznících naší země. Nevzdělanosti, která je bohužel patrná dnes v celém světě, zneužívají takzvaní novodobí progresivisté k manipulacím lidí k nenávisti, pošlapávání tradičních hodnot a ničení všeho, co si naše civilizace těžce vybudovala, toho, co nám jiné závidějí a chtějí sebrat. Doufejme, že část veřejnosti, ať již v Evropě či v zemích Nového světa, si zhoubnou vlnu ultraprogresivismu, maskující se rouškou politické korektnosti a levicového aktivismu, začíná uvědomovat a vrátí se k objektivnímu, konzervativnímu a smysluplnému myšlení a politice.

Ale vraťme se k naší Libuši. Jen považte, jak se ta dáma vyrovnala například s nekorektností Chrudoše – „…běda, jimž žena vládne, tak nestálá. Muž jen na muže sluší, pevnáť jeho pěst. Váš soud je mi ničím, neboť on z ženy jest.“ To Libuši nejen zarmoutilo, ale jistě i rozlítilo. Protože byla ale vědma, povznesená nad lidskou malost a její projevy, dokázala urážku a výzvu překonat. Poslala pro Přemysla, a všichni víme, jak to bylo dál…

Kéž bychom měli více moudrých, kéž bychom se nechali vést zlatou střední cestou a kéž bychom v dalším století neopakovali stejné chyby dané naší historickou DNA…

Národní divadlo o Libuši

Úvahy nad tím, zda je či není opera Libuše vrcholným dílem Bedřicha Smetany v kontextu jeho ostatních zpěvoher či dokonce v kontextu celé české operní tvorby, zda a jak obstojí před bezprostředností Prodané nevěsty, před lyrikou a jímavostí Dvořákovy Rusalky či před emotivitou

a dramatičností oper Leoše Janáčka, nejsou a priori na místě – vždy bude záležet na úhlu pohledu, z nějž se Libuše či kterákoli jiná proslavená česká opera hodnotí. Úhel pohledu, který Libuši přísluší nejpřirozeněji, je dán již samotným záměrem jejího autora a z něj plynoucí tradicí.

Smetana určil Libuši k provádění při slavnostních příležitostech, týkajících se života české společnosti, která se po roce 1860 začala v rovině kulturní, politické i hospodářské výrazně a hmatatelně emancipovat. Takovou příležitostí se stalo pro českou společnost nesmírně významné otevření Národního divadla, v roce 1881 nejprve dočasné a o dva roky později definitivní. Událost, která v symbolické rovině široce přesáhla úzký svět českého divadelnictví a stala se jednou z podstatných předzvěstí pozdějšího dosažení samostatnosti v roce 1918. Sté výročí založení Československé republiky je tedy dnes pochopitelně zásadním momentem i pro samotné Národní divadlo a uvedení nové inscenace Libuše samozřejmým příspěvkem Národního divadla k tomuto jubileu.

Žánrových označení, jimiž se snažíme Libuši charakterizovat, existuje více a jedním z nich může být i „scénický rituál smíru a očisty“. Od počátku Smetana v Libuši konflikty a protiklady nevyhrocuje, jak by se od operního dramatika očekávalo, nýbrž záměrně hledá cestu k jejich včasnému smírnému řešení. Ať již jde o hlavní dějotvorný spor dvou bratří o otcovské dědictví či protiklady mezi mužem a ženou, přísnou spravedlností a vstřícnou laskavostí, mezi původem „z lidu“ a původem „urozeným“, mezi motivy světla a tmy, ohně a vody, vždy jsou tyto konflikty ve Smetanově opeře smiřovány v ústřední postavě kněžny Libuše, která není jen bájnou panovnicí, věštící Čechům slávu, nýbrž především očistným mytickým symbolem ženství a mateřství, mírnosti a pokojného života.