ŽHAVÉ LÉTO

 

Barbara Semenov

 

 

Takové vedro v létě nepamatuje prý severní polokoule už 135 let.  Mnoho protinožců v nížinách Austrálie zažilo zase naopak svůj první sníh.  A tak se Čechoaustralané letěli ohřát do staré dobré Evropy.  A že tam bylo hic.

Vlakem jako o prázdninách

   Můj letošní letní pobyt byl ve znamení výletů.  Jeden krásnější a dramatičtější než druhý.  A protože jsem milovnicí vlaků, začal výlety železničními.  Jelo se s kamarádkami stejně motivovanými - s Evou na Loket, s Naďou na Šumavu, a taky s kamarádkou úplně nejmilejší – dcerou Tarou do Tábora, postoupit zas trochu české historie o generaci dál.

   Na Loket jezdívám s Evou, jinak rovněž z Melbourne.  Máme tam svůj hotýlek přímo na náměstí.  Malebném, s květinami a pravou českou cukrárnou, odkud vyrážíme na procházky do okolí tak půvabného, že trvale učarovalo nejen nám, ale také například Goethemu či z posledních hostů třeba Richardu Gereovi.  Doslovný loket je zde tvořen Ohří, ze široka objímající skálu s majestátním hradem a mohutný oblouk přes řeku se klenoucího mostu, to vše je rámováno prudce stoupajícími zalesněnými svahy, kde se otevírají úchvatné výhledy do všech stran.  Vedle přírodní scenérie je tu ovšem ještě další scéna, která je nezbytným doplňkem perfektního výletu.  Velkorysý amfiteátr s kulisou všudypřítomného hradu, kde jsem zažila mnohé nezapomenutelné koncerty a vystoupení.  Tentokrát jsme přijely na uvedení Kamila Střihavky do Rockové síně slávy.  Kamil Střihavka je pro mne již dlouhá léta českým zpěvákem vybaveným největší a nejlepší kapacitou hlasu, a tak bylo o další umělecký zážitek postaráno.     

   Nejinak tomu bylo na dalším výletě s pražskou přítelkyní z mládí, Naďou.  Na ohnivém oři uháníme začínajícím létem Jižních Čech, a já jsem blažená.  Abych trochu přiblížila tu svoji vlakovou posedlost: Koupím jízdenky do první třídy, ale jen proto, abych pak mohla nikým nerušena prostát celou cestu v chodbičce u staženého okna, kde s větrem ve vlasech a sluncem na spáncích miluji se s českou krajinou …  K mému velkému rozhořčení je však stále více a více vlaků nahrazováno moderními, hermeticky uzavřenými klimatizovanými vozy, a tam to milování jaksi už provozovat nelze.  Přemýšlím, zda je ta láska k české přírodě ve mně zakořeněna díky vzpomínkám na šťastné dětství a mládí v rodné zemi. 

   První zastávkou je Kdyně.  Míjíme rozkvetlé, typicky české zahrádky, voňavé lípy, keře jasmínu, a šplháme na rýzmberkskou tvrz, kde nás pohostí hradním gulášem, v té chvíli asi tím nejlepším gulášem, co jsem kdy jedla.  A odpověď na rozjímání, proč je mi tu tak dobře, dají opět milované Javory, kteří sem přijeli zahrát.  Přírodní amfiteátr je obklopen vysokými stromy, kterými probleskují paprsky večerního slunce, celý les dýchá smrčinu, vláhu, léto…  a Javory, jak už jsem psala v dřívější recenzi, mají ve svém repertoáru právě to, co se snad ani slovy popsat nedá, lze to spíš vnímat jako melodii duše a poezii česky rezonujícího srdce. 

   Ale ano, jsou v Česku i místa méně vábná, kdy oči přivírám, abych je znovu otevřela a opíjela se krásou dalšího zastavení, na Šumavě.  Šumavské lesy a jezera, to je nádhera, kterou mohu, ba musím navštěvovat opakovaně.  Lanovkou na Špičák, tam malé občerstvení – párek, hořčice a krajíc chleba, pivo.  A pak už lesní stezky, lesní ticho, lesní pohádka… 

   K těm výletům za letními koncertními programy patří pokaždé i vystoupení přátel - skvělých hudebníků - skupiny Olympic v nejrůznějších českých a moravských městech.  Ačkoli jsem jich už absolvovala nesčíslně, jsem pokaždé fascinována fenoménem této legendy.  Ve Stříbrné Skalici, v Praze, na Lipně, na Moravě, ve městech, na vesnicích, zkrátka všude po republice se sejde pokaždé několik tisíc lidí, aby se nechali strhnout nestárnoucími evergreeny i novými hity, a staří i mladí končí v závěru unisono zpěvem s Petrem Jandou, baskytaristou par excellence Milanem Broumem, Jirkou Valentou a Martinem Vajglem.  Atmosféra, nálada těchto koncertů je prostě neuvěřitelná a musí se zažít.  Jak to děláš, že vypadáš tak mladě? – ptám se třiasedmdesátiletého Jandy, který nemá skoro žádnou vrásku, hlas lepší než zamlada, pobíhá po pódiu jak ďábel, a z trucu zpívá „já nejsem zlej, jen naštvanej, že jsem tak starej a nevrlej…“.   Petr ale mládne se svým publikem.

Návrat do historie   

   Léta jsou jen čísla, která nám tu defilují.  Například v Táboře jich bylo šest set, která se připomněla. S Tarou jsme dorazily do města husitů přesně 219 000 dní poté, co byl upálen Mistr Jan Hus za svoji pravdu.  Trochu se to tu změnilo od založení města, pravda, ale spory o pravdu zůstávají stejné.  Každý má tu svou, bohužel často stále jen za jedinou…  Neškodilo by připomenout si slova statečného Mistra - Od začátku svého studia jsem si učinil zásadu, že kdekoli poznám mínění správnější, ihned upustím od svého méně správného a pokorně a radostně přijmu názor, odůvodněný lépe, věda, že to, co víme, je zcela nepatrným zlomkem toho, co nevíme.

   Naproti pěknému hotelu, kde jsme se ubytovaly, přímo na Žižkově náměstí, probíhá v Husitském muzeu rozsáhlá výstava „Jan Hus 1415/2015“.  Byla jsem příjemně překvapena zájmem své dcery o tuto část naší historie.  Pozorně si prohlížela všechny exponáty, jako galeristka oceňovala především umělecká vyobrazení kazatele, která měla svou vypovídající hodnotu. 

   Hus středověký, zobrazován jako vzorný kněz a svatý mučedník pro pravdu Boží.  Muž mírných rysů, měkké, bezvousé tváře, s potupnou kacířskou čepicí, která se stává atributem jeho mučednictví a korunou vítězství.  Jan Hus, Výklad viery (1412): „Protož, věrný křesťane, hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti…“

   Hus kacíř, zatvrzelý vůdce všech kacířů, odmítaný v náboženském afektu jako zločinec horší vraha, jako příčina rozkolu západního křesťanstva.  Vyobrazen v potupných karikaturách, křičící v okamžiku smrti a odevzdávající svou duši ďáblu.  Štěpán Páleč, traktát Antihus: „ Od narození Kristova nevyvstal mimo Wyclifa nebezpečnější kacíř než ty.“

   Hus reformační, univerzitní mistr, asketický kazatel a předchůdce Martina Luthera.  Zobrazován jako muž tvrdého profilu s odhodlaným výrazem, plnovousem, s knihou, oděn do akademického pláště a čapky.  Martin Luther: „Nebyl-li tento muž statečný a nebázlivý mučedník a vyznavač Kristův, jistě bude nesnadné, aby jediný člověk došel spasení.“

   Hus liberální, bojovník za svobodu slova svědomí, který hájí individuum proti kolektivu, a toleranci proti netoleranci.  Zobrazován dle německé tradice jako reformační učenec.  Wolfgang Menzel, Geschichte der Deutschen 1825: „Hus odvolával se vlastně ode všech církevních a světských vrchností k lidu a učil křesťanské demokracii; není divu, že ho odsoudili.“

   Hus obrozenecký, národní buditel, obhájce české řeči a národa proti cizí nadvládě, a to jako liberální myslitel nebo dokonce jako antiklerikální odpůrce katolické církve.  Karel Havlíček Borovský, Mistr Jan Hus: „V mistru Janu Husovi vidíme bojovníka pro liberální a národní věc za jeho časů, a skoro ve stejných okolnostech, jako i my nyní bojujeme.“

   Hus socialisticko-realistický, politický agitátor a mluvčí poddaného lidu, obhájce vykořisťované chudiny proti zvůli feudální vrchnosti světské i církevní.  Zdeněk Nejedlý: „Dnes by Hus byl hlavou politické strany a jeho tribunou by nebyla kazatelna, ale pražská Lucerna nebo Václavské náměstí.“

   Jak vidno, co doba, co člověk, to jiný pohled.  Z oken hotelu vidíme rozlehlé náměstí zaplněné několika tisíci lidí, kteří se sem sjeli na koncert filharmoniků pořádaný k jubilejnímu výročí upálení Mistra Husa.  Není lepšího místa, kde může v této chvíli zaznít Má vlast.  „Ktož jsú boží bojovníci“ opakovaně burácí místem, jimi kdysi dávno zbudovaným. 

   Léto je v rozpuku, sálá do horké noci.  Nechávám okna dokořán, ale kolem třetí ráno je s povzdechem zavírám.  Na zahrádce hospůdky pod námi se stále opíjí skupinka štamgastů a nějaká ženština se bez ustání pronikavě hlasitě směje.  Probouzím se před šestou, abych konečně vpustila do pokoje čerstvý vzduch.  Skupinka flamendrů však dosud halasí, byť znavenými hlasy, přímo pod námi.  Napadlo mne, že někteří úzkoprsí krajané by na základě této nepříjemnosti byli schopni šmahem odsoudit všechny Čechy jako hulváty, a rozhodnout se do Česka víc nejezdit.  Já se raději budu vracet k tomu posvátnému, povznášejícímu pocitu, který se mi vtiskl do paměti, když několika tisícový dav Čechů různého věku, vzhledu a statusu tu jakoby strnul v uctivém tichu, a naslouchal téměř nehybný Smetanově symfonické básni.  V té chvíli byli všichni jako jeden muž, jednotní a zcela pohrouženi v geniu loci města Tábor.

Budapešť jako Praha

   Bloudit bleděmodrou Budapeští, okouzlit oči oblohy ocelové, rouhat se rukám romantickým, iluzím, ideálům, i slůvkům signálů světelných Stůj…  napsala jsem si do deníčku.  To bylo ovšem taky dávno.  Byla jsem mladičká a jela do Budapeště jako průvodkyně a vedoucí zájezdu skupiny CKM (Cestovní kanceláře mládeže).  Moje první návštěva, kdy Budapešť, jak zaznamenáno, udělala jednoho dubnového týdne v sedmdesátých letech trvalý dojem.  (Akrostich byl na sympatického mladého muže, který mi zaimponoval již na tehdejším výletě, daleko před tím, než se stal majitelem věhlasné pražské Novotného Lávky). 

   Toto léto jsem se však vypravila do Budapeště se svojí životní láskou a s Tarou.  Manžel ani dcera v Budapešti dosud nebyli, já ji sice opěvovala, ale měla jsem skryté obavy.  Bude se mi vůbec to město zdát stále tak okouzlující, poté co jsem viděla většinu slavných metropolí?  S největší pravděpodobností ne.  Tenkrát, v době trudné normalizace, zářila Budapešť mezi ostatními satelity Sovětského svazu díky zvláštní, uvolněnější ekonomické struktuře Maďarska, zvané „komunistický guláš“, téměř jako Západ.  V paměti jsem měla Rákocziho třídu se soukromými obchůdky ve dvorech, kde jsme kupovali západní zboží, světla nočních podniků, čardášovou muziku a Egri Bikaver. 

   Do Budapeště vjíždíme horkého rána – jak jinak – nočním vlakem, a já se připravuji na nejhorší, když vidím její předměstí.  Špína, graffiti, zanedbaná krajina, znatelně chudší země než ta naše.  Taxikář na nádraží využívá naší neschopnosti komunikovat v místní hatmatilce a zdá se, že svou nehorázností předčí i nechvalně známé pražské predátory.  Naštěstí kousek dál najdeme taxi, které nepatří k nádražnímu gangu a od toho momentu se rychle mění scénář naší návštěvy.  Každým dalším krokem zjišťuji, že ‚sex appeal‘ města se nezměnil.  Naopak.  Podobně jako Praha, i Budapešť na sobě zapracovala během svobodného čtvrtstoletí víc než znamenitě.  Stejně jako Praha patří dnes k nejkrásnějším městům Evropy.  Fotogenická, historická Buda a Pešť po obou stranách modrého Dunaje jsou královsky zrenovovány, vymazlená je pěší zóna a luxusní ulička Váci utca na peštské straně, na druhé dominuje hrad s Rybářskou baštou, která skýtá pohlednicový pohled na impozantní Parlament. 

   Za tři dny jsme Budapešť poznali křížem krážem, Budapešť v žáru dne i noci, za slejváku, za soumraku, Budapešť po řece, pěšky, double-deckerem.  Během prohlídek stoupá náš respekt k městu, k jeho historii a k jeho obyvatelům.  Oceňuji také to, že díky složitosti jazyka zde dnes každý komunikuje dvojjazyčně, i v posledním krámku se domluvíte anglicky.  To v Česku bohužel ještě podobnou samozřejmostí zdaleka není.  Srdce se mi sevřelo nad krutým příběhem Raoula Wallenberga, švédského diplomata, který během druhé světové války působil v Budapešti, kde s velkým osobním nasazením a za velkého rizika zachránil 100 000 maďarských Židů před holocaustem.  Válku bez úhony přežil, aby nakonec údajně zahynul v sibiřském gulagu.  Z lidského zla rovněž mrazí, když míjíme budovu, v níž dnes sídlí Dům teroru.  Po roce 1937 se stala centrálou maďarských fašistů a v letech 1945 a 1951 centrálou a mučírnou komunistické tajné policie.  Dnes je zde muzeum za téměř 4,2 miliardy forintů, je vystavěno ve znamení teorie totalitarismu: šípový kříž (maďarská obdoba hákového kříže) a pěticípá rudá hvězda ve stejné velikosti jsou umístěny vedle sebe.  Je těžké pochopit, jak jedno zlo mohlo být okamžitě bezostyšně nahrazeno zlem druhým…

   Žijeme konečně v krásné době.  Mladí turisté „selfíčkují“ ze všech stran, polévají se vodou z pet lahví a místo poučných výkladů poslouchají elektronickou House music ze svých sluchátek.  Hradní nádvoří snoubí s nezvyklou elegancí různé architektonické styly s modernou, Náměstí Hrdinů, součást Seznamu světového dědictví UNESCO, ke kterému přijíždíme po velkolepé Andrássy třídě, působí přímo císařsky.  A v tomto okamžiku mne poprvé v životě napadá ta kacířská myšlenka, mne, zapálenou zastánkyni našich obrozenců – Neměli jsme zůstat Rakousko-Uherskem?  Jak silná a schopná by dnes byla tato „zem“?  Těžko říci.  Situace byla v době rozpadu monarchie jistojistě jiná než dnes, a přeměna byla tehdy nejspíš žádoucí.  Ve fantazii můžeme uvažovat, zda by naše země unikly válečným a totalitním tragédiím, nebo by se zlo prezentovalo v jiné formě s podobnými důsledky?  Jak dlouho vydrží naše krásná doba?   

Retro výlet

Nečekala jsem, že romantický týden v Českém ráji bude takový.  Ale vlastně ani jiný být nemohl, protože už v Melbourne jsme si s Pavlem vybrali na internetu k pronájmu roubenku s tím, že si zahrajeme na české prázdniny na venkově.  Zabodla jsem prst do mapy a nemohla se trefit lépe.  Vesnička mezi Jičínem a Novou Pakou jakoby ustrnula v čase, ovšem se vším všudy.  Někdy toho retra bylo až moc, věci na které člověk během třiceti let zapomněl, protože je určitě nepostrádal.  Plná mucholapka v kuchyni, splachování na šňůrku, dětská dřevěná houpačka na zahrádce, kompost za kurníkem, Jó třešně zrály z rádia, z tlampače místního výboru dechovka a Pozor, pozor hlášení, konzum na návsi se štanglí salámu, houpací síť mezi dvěma švestkami, babiččiny háčkované záclony…   - na druhé straně jsem se opravdu cítila zas jak malá holka na prázdninách.  Čmelák bzučel nad diviznou, v dálce byl slyšet kohout a pila, z blízkého pole kombajn uprostřed žní.  A staromódní teploměr, který dosahoval denně na čtyřicítku.  V roubence bylo ale příjemně chladno.  Horko nám nebránilo dokázat si, že ještě nejsme trosky, vylezli jsme na Trosky, na Prachovské i na Příhrazské skály, vůkol Český ráj.  A prach a vosy.  Invaze vos.  Agresivních, nepříjemných, nezničitelných… 

   Jiné, horší horko řádilo nedaleko a zachvátilo toto léto celou Evropu.  Přes Středozemní moře se začaly valit v přeplněných lodích tisíce ilegálních běženců.  Evropa nedokázala zatím zvládnout základní – rozdělit masový příliv na skutečně trpící či utiskované, kterým je třeba nabídnout pomoc a ochranu, a na uprchlíky ekonomické, kterých je většina, a mezi kterými mohou do Evropy infiltrovat Islamisté.  Nově příchozí nejenže nebudou přispívat k životnímu standardu současné Evropy, ale budou cizopasit na jejím tvrdě vybudovaném ekonomickém úspěchu.  O hrozbě pocházející z Islámského státu raději ani nemluvím.  Bující obchod s pašováním lidí už loni vynesl pašerákům údajně 300 až 600 miliónů eur.  Střízlivé odhady dnes hovoří o 25 miliónech lidí, tvrdší odhady o 50 miliónech lidí, kteří se dali v důsledku válek a konfliktů na Blízkém východě a v Africe do pohybu.  Nepodaří-li se Evropě zvládnout migraci, hrozí celá řada nebezpečí a složitých sociálních a politických problémů…

   Jak dlouho vydrží naše krásná doba?  Je možné uchránit náš mír?  Daleko předtím vším napsal Mistr Jan Hus jednoduchou pravdu, kterou dodnes upalují v ohniscích zla ve světě:- Mír má tři různé stránky: mír člověka s Bohem, člověka se sebou samým a člověka s bližním.  A celý tento mír má svůj základ v zachovávání Božích příkazů.

 

 

 

V Táboře

 


Hlavní stránka  |  Čísla časopisu  |  Sponsoři  |  Napište nám  |  Fórum čtenářů  |  Zajímavé odkazy  |  Zajímavé čtení  |  Fotogalerie