ZÁKON CESTY

- „cesty plné neočekávaných zvratů a narušení, jež rozptylují náhodná spojení mezi východisky a cíli, přáními a jejich naplněním, ohlášením sdělení a jejich přijetím“…  / Walter Benjamin - Franz Kafka/

 

Barbara Semenov

 

 

 

Zákon cesty nelze ani popřít ani odvrátit.

 

   I proto dnes dominuje Velké dvoraně Veletržního paláce v Praze, která kdysi dávno/nedávno sloužila jako shromaždiště Židů před jejich deportací, monumentální černý člun o délce sedmdesáti metrů a váze pěti tun. Po stranách člunu sedí muži, mezi nimi jsou vtěsnané ženy a děti. Žádná z 258 nadživotních postav nemá tvář. Několik jich je umístněno i mimo člun na podlaze. Topí se v moři a vztahují ruce k lodi.

 

   Autor díla, čínský umělec Ai Weiwei proslul ve světě inovativními a provokativními instalacemi, které vstupují do dialogu s daným místem. V roce 2015 představil svoji slavnou plastiku Zvěrokruh, vystavovanou nyní rovněž v pražské Národní galerii, v Národní galerii Viktorie v Melbourne. Tam jsem se také poprvé střetla s tímto kontroverzním moderním umělcem. Výstava v melbournské NGV nazvaná Forever Bicycles 2015 obsahovala obdobně velkolepou instalaci 1500 jízdních kol symbolizujících svobodu volného pohybu.

 

   O té, o migraci a zákonu cesty víme jako bývalí emigranti své. Z první ruky a na vlastní pěst.

   Ai Weiwei, sám uprchlík, se migraci intenzivně věnuje již několik let: „Není žádná uprchlická krize, jen krize lidstva... Při současném přístupu k uprchlíkům ztrácíme své základní hodnoty“, říká v reakci na současnou humanitární katastrofu. Umění považuje za prostředek k pochopení naší komplexní situace, podnět k reakci a možnou útěchu. „V této nejisté době potřebujeme více tolerance, soucitu a důvěry v sebe navzájem, protože jsme na tom všichni stejně. Jinak se lidstvo dostane do ještě hlubší krize…“.

 

   Generální ředitel Národní galerie v Praze a kurátor výstavy Jiří Fajt komentuje smysl Ai Weiweiovy expozice výstižnými slovy: „Výstava Zákon cesty se odehrává v budově, jež má silný historický náboj – bývalý veletržní palác z roku 1928 sloužil v letech 1939–1941 jako shromaždiště Židů před jejich deportací do koncentračního tábora v Terezíně. Funguje jako podobenství vztahující se přesně k tomuto místu, jako svého druhu (veřejné) prohlášení, a je nadáno transgresivní schopností vyvolat prožitek katarze, přičemž zároveň ztělesňuje selhání, paradox a rezignaci. Jako Archa Noemova se vetchý obří gumový člun stává moderním plavidlem nuceného exodu, bezmocně se vznášejícím v nezměrné strži oceánu Velké dvorany, jež je sama o sobě galerijním prostorem připomínajícím spíše post-industriální katedrálu. Na cestě neznámem k nekonečnu veze přelidněný vor „předvoj jejich lidí“, jak Hannah Arendtová nazvala roku 1943 ve svém vlivném textu My uprchlíci nelegální přistěhovalce bez státní příslušnosti: lidské postavy se tísní v prostoru svého dočasného útočiště na cestě „do dáli nikdy předtím neprojetým prostorem“, na útěku před násilím a nebezpečím. Radikálním gestem spočívajícím v rekonstrukci zoufalého činu, jež ztělesňuje anti-ornamentálnost lidstva v úpadku, vzdává Aj Wej-wej mocný hold těm, které zastihla současná humanitární katastrofa, stejně jako věčné touze člověka po domově a smyslu pro přináležitost. Zákon cesty je důraznou výzvou k činu, stejně jako obžalobou ignorance a slepoty politických a občanských aparátů. Název výstavy odkazuje k pojetí Kafkova „zákona cesty (das Gesetz der Fahrt)“ Walterem Benjaminem jako „cesty plné neočekávaných zvratů a narušení, jež rozptylují náhodná spojení mezi východisky a cíli, přáními a jejich naplněním, ohlášením sdělení a jejich přijetím“.

 

   Přemýšlím o tom, že dnes se světem protlouká na 65 miliónů bezprizorných – uprchlíků, emigrantů, běženců… Humanitární katastrofa nemá v současné chvíli jiné řešení, než jaké napovídá zmiňovaný „zákon cesty“. Jak se s ním lidstvo vypořádá? Vidíme dílčí snahy – od humanitárního úsilí pomoci přes snahy o empatie s nešťastlivci až po pokusy regulace lidské tsunami.

 

   Šedesát pět miliónů! Ale je to opravdu hodně? Procentuálně se jedná vlastně o necelé jedno procento  - 0.8% nebohých obyvatel naší planety. 65 milionů - to je například populace Velké Británie. Teoreticky by se souostroví království vešlo na mapu Austrálie přepočtem asi třicetkrát. Usadilo by se to nepatrné bědné procento v nehostinném středu našeho kontinentu? Zvelebilo by poušť a naši zemi? Odpověď známe.

 

   Nedávno se objevily hlasy srovnávající současnou situaci migrantů s minulostí. V souvislosti s českým exilem v Austrálii bylo poukazováno na to, že tehdejší veřejné mínění a místní média byla v padesátých letech silně zaujata proti imigraci ze střední a východní Evropy, Australané byli údajně zastrašováni před uprchlíky z válkou rozvrácené Evropy. Noviny prý plnily články o loupežích a vraždách, které spáchali evropští přistěhovalci. Dobové statistiky nicméně ukázaly, že kriminalita imigrantů včetně Čechoslováků byla řádově nižší než kriminalita rodilých Australanů. Zemí se podle některých historiků přehnala vlna předsudků srovnatelná s dnešní fobií. S tímto názorem se dá polemizovat. Přirozeně bude kriminalita menšiny nižší. Podstatně nesrovnatelné jsou však okolnosti celé tehdejší migrační vlny. Jak sami nejlépe víme, migraci provázely nesmlouvavě kruté a náročné podmínky. Po nově příchozích se požadovaly dva roky téměř vykořisťovatelské práce, než jim bylo zaručeno právoplatné přijetí. Vedlo to mimo jiné k tomu, že si žadatel o australské občanství jeho získání za cenu vstupních mozolů a strádání setsakramentsky vážil. O ničem takovém se v případě dnešních světových, většinově nelegálně se pohybujících běženců nejedná. Od světa se dnes naopak očekává, že přijme utečence s otevřenou náručí a postará se o jejich existenční zajištění. Ponecháme-li stranou teroristickou hrozbu, kterou nás pravidelně konfrontují zločinní jedinci z řad příchozích, je jistě žádoucí pomoci nešťastníkům prchajícím z hrůzných podmínek ať již válečného středního Východu nebo afrického hladomoru.

 

   Ukazuje se však, že jen malé procento uprchlíků ze zcela odlišných kultur se dnes bude asimilovat tak jako Evropané, kteří byli Austrálií přijati v minulém století. Je tedy pochopitelné, že se Austrálie opět chystá výrazně zpřísnit podmínky, za kterých budou moci cizinci získat australské občanství. Vláda Malcolma Turnbulla vyžaduje znalost angličtiny, delší dobu pobytu v zemi i důkazy o integraci do společnosti, například trvalý pracovní poměr. Uchazeči o australský pas musí prokázat především souznění s australskými hodnotami. Jak známo, na rozdíl od mnoha jiných národů Australany neurčuje společná rasa, náboženství nebo kultura, ale právě a především společné hodnoty. Těmi jsou oddanost právnímu státu, demokracii a svobodě, vzájemný respekt a rovnost mezi muži a ženami.

 

   Srovnávat exulantskou vlnu minulého století s tou dnešní nelze už z prostého důvodu, že pro tehdejší imigranty byla integrace a přijetí těchto hodnot nejvyšší prioritou a metou, zatímco dnešní nově příchozí s tím mají očividné problémy. Někteří by nejraději vnesli do nové domoviny právě ony hodnoty, které napomohly rozpadu jejich původních domovů. To platí bohužel v případě mnohých běženců a uprchlíků. Je tedy sice nutné, aby svět pomáhal, ale současně nelze jen dávat, aniž bychom nepřihlíželi k tomu, co přinášejí novodobí exulanti do naší vyspělé společnosti.

 

   Politicky, ekonomicky a společensky nebude možné přijímat donekonečna miliony současného mega exodu. Ideální řešení této situace by se nabízelo například v investování do infrastruktur zničených či zaostalých zemí, ze kterých lidé utíkají. Do zbrojařského průmyslu vkládá dnes USA 650 bilionů dolarů, Čína 145 bilionů, Saudská Arábie je v světovém zbrojení na třetím místě s 82 biliony, oproti tomu zbrojařský průmysl Ruska poklesl na 66 bilionů, což je překvapivě jen devítina zbrojení amerického.

 

   Co třeba investovat za účelem vlastního ekonomického růstu část toho horentního kapitálu za zbrojení právě do kriticky ohrožených zemí, tak aby z nich lidé neměli potřebu odcházet do končin, kde nejsou vítáni a kde budou nuceni žít pod jiným řádem, než jsou zvyklí? To je možná naivní, ale ideální představa pomoci, která by musela být samozřejmě podpořena Organizací spojených národů, jež zatím zůstává spíš pouhým diskusním fórem bez skutečné angažovanosti v této věci. Jakási dvojí vláda místních spolu se zástupci OSN v těchto zemích by jistila, že finanční podpora z vyspělé části světa nejde do kapes politikům, samozvancům, korupčníkům a dalším nečestným zpronevěřitelům, jak bývá zvykem, a jak se také potvrdilo například nedávno v Ukrajině. Lidé by neemigrovali, investovaný kapitál by se vrátil… 

 

   - Krásná utopie dneška, řeknete si. A kdo by měl o ni zájem? Snad snílci, básníci, filosofové, umělci… Ale i Kafka věděl, že zákon cesty je jiný. Přelidněný svět bude nadále regulován dle svých bezohledných pravidel – hlad, mor, válka, holocaust, teror…

 

   Omlouvám se čtenářům za dnešní neveselou úvahu a černý pohled do budoucna. Ostatně, i Franz Kafka viděl zákon cesty ještě dávno předtím, než došlo k deportaci ve Veletržním paláci a tomu, co následovalo - „cesta plná neočekávaných zvratů a narušení, jež rozptylují náhodná spojení mezi východisky a cíli, přáními a jejich naplněním, ohlášením sdělení a jejich přijetím“.

 

   Zákon cesty zůstane ve Veletržním paláci v Praze až do 7. ledna příštího roku. ‚Site-specific‘ instalaci - umělecké dílo zasazené do kontextu určitého prostoru, doplňuje i Weiweiova starší tvorba. K migrační krizi odkazuje i jeho Prádelna, tisíce kusů oblečení a dalších předmětů zanechaných uprchlíky v opuštěném řeckém táboře v Idomeni, které umělec vypral, vyžehlil a uspořádal. Výstava Zákon cesty je mnohovrstevným, epickým ztělesněním stavu lidstva: vyjádření empatie a morálního znepokojení umělce tváří v tvář neutuchající, nekontrolované destrukci a krveprolití.

 

   Zamýšlejme se s ním, dokud je čas.

 

 

 

„Proto i záchrana tohoto lidského světa není nikde jinde než v lidském srdci, lidském rozmyslu, lidské pokoře a lidské odpovědnosti.“ Václav Havel

 

.


Hlavní stránka  |  Čísla časopisu  |  Sponsoři  |  Napište nám  |  Úžasné Česko  |  Zajímavé odkazy  |  Zajímavé čtení  |  Fotogalerie