Z REDAKČNÍHO STOLU - Barbara Semenov

Z REDAKČNÍHO STOLU

Barbara Semenov

Začátkem roku se mi sešlo na redakčním stole množství článků reagujících na bouřlivou dobu začínající dvoutisícosmnáctky.

Internetový portál Scriptum.cz, který ve spolupráci s Libri prohibiti zpřístupňuje význačné tituly českých exilových a samizdatových periodik včetně našeho listu, informuje, že Čechoaustralan se tematicky zaměřuje na oblasti a problémy, které zajímají českou a slovenskou komunitu v celé Austrálii. Reflektuje přírodu, kulturu - výtvarno, poezii, film i literaturu v Austrálii i Česku. Sleduje příběhy lidí, kteří přišli do Austrálie i příběhy z historie, většinou nedávné.

Musím přiznat, že častokrát mám nutkání rozšířit tuto tematiku o politické příspěvky. Je to však nutné? Čechoaustralan si za deset let své existence získal renomé tím, že spojuje Čechy a Slováky nejen v Austrálii a v staré vlasti, ale Čechy žijící po celém světě. Naši dopisovatelé se neschází na redakčních poradách, asi by to ani nebylo možné – žijí v Melbourne, v Sydney, na Tasmánii a v Praze, na Českomoravské vrchovině i na úpatí Orlických hor, také v Kanadě, ve Švýcarsku, v Rakousku,… a díky jejich světovému rozhledu je Čechoaustralan bohatší než jiná periodika. Na politické dění však komentujeme jen zřídka. Proč je tomu tak?

Vždy si vzpomenu na dobrého přítele, Čechoaustralana, rovněž autora mnoha článků, Davida Placzka, který v dobré partě kamarádů rád debatoval o politických událostech a jejich důsledcích. Jakmile ale uviděl, že názory se začínají vyhrocovat, a v politické debatě se tak stává i mezi nejlepšími přáteli, vyzval nás, abychom změnili téma, na cokoliv, třeba na hortikulturu. Věděl, že politická diskuse dokáže mnohdy zničit i ‚přátelství až za hrob‘. Liší-li se politické názory nejlepších přátel, jakpak by se nelišily názory občanů té které země. Rozdílné názory jsou v pořádku, jsou zdravým znakem demokracie. Rozdílné názory však dokážou národ rovněž nehezky rozdělit.

Nejhorší bývají rozdílné názory vyvolané hromadnými sdělovacími prostředky uměle, a iniciované dnes tolik módní „aktivitou“. Od nepaměti oslavuje Austrálie s hrdostí a vlasteneckým zápalem 26. leden jako svůj státní svátek – Australia Day. Před 330 lety zakotvila v Sydney Cove první flotila kapitána Arthura Phillipa a vylodila zde první osídlence. Australští aktivisté však dnes nazývají tento den dnem okupace a žádají zrušení oslav. Jistěže tehdejší kolonizace nepostrádala krutosti, ale bez kolonizace tady taky žádná Austrálie nemusela být. A potažmo - ani tito bílí aktivisté.

Co je cílem těchto pseudo problémů a protestů demonstrujících se hrubým vandalismem, jako je ničení soch historických objevitelů? Jedná se o vytváření umělých konfliktů a zbytečné rozdělování občanů. V této pseudo angažovanosti začínají stále více a více nechvalně figurovat veřejná média a sociální sítě. Na druhé straně, důležité názory na podstatné věci, které hýbou naší společností, jsou záměrně ignorovány. Média v horečnaté honbě za zprávami, které se dobře prodávají, využívají a zneužívají situaci i své čtenáře.

V českém prezidentském klání ovládla tisk a média oblíbená fráze o tom, kdo spojí rozdělenou společnost. Pokud mne paměť neplete, česká (tehdy československá) společnost byla údajně „spojená“ pouze v ‚báječných letech pod psa‘, tedy v době takzvané normalizace, na které, jak víme, nebylo normálního, natož pak spojujícího ani zbla. Národ se jednotně stmelil asi jen v prvních tragických dnech obou okupací - takže ani v tomto smyslu není o co stát. Pak tu byla ještě jedna krásná jednota - při cinkání klíčů, ale to byl výjimečný, nezapomenutelný krátký okamžik v dějinách…

Prezidenti ani strany nerozdělují společnost, rozdělují ji názory. A to je v demokracii v pořádku. V naší příkladné Austrálii vyhrál pravicový premiér o jeden parlamentní hlas nad levicí! Společnost je názorově rozdělena na celém světě, stačí nahlédnout do Spojených států nebo připomenout nedávný brexit. Je možné spojit fanoušky Sparty a Slávie, aby fandili společně?

Z názorové pestrosti se ale dá pozitivně těžit. Proč nepřiznat, že Austrálie je úžasná země díky celé své historii a tradicím, aboridžinskou šedesáti tisíciletou kulturou, kterou je třeba ctít a milovat, počínaje, přes první flotilu, až k současné vyspělé úrovni jednoho z nejvýznamnějších států světa? Proč se místo toho hádat, zda je 26. leden dnem hodným smutku nebo slávy?

Proč se neradovat z toho, že ve staré vlasti může každý svobodně vyslovit svůj názor, volit koho chce, žít bez hrůzy války, totality, politického útlaku a ekonomického strádání? Proč nám média chtějí ustavičně podsouvat, že je v nepořádku něco, co je v pořádku, místo aby seriozně a objektivně působila tam, kde to v pořádku skutečně není? Vypadá to, že jediné co rozděluje společnost, jsou právě média. Přesto právě hromadné sdělovací prostředky mají jedinečnou sílu a možnost lidi spojovat.

Spojovat můžeme osvětou, vzděláváním čtenářů, jejich motivací k pozitivnímu poznávání podstaty, - nikoliv násilnou propagandou, senzacechtivým zpravodajstvím a předpojatou publicistikou. Myšlenka blahodárné osvěty není z mé hlavy, formuloval ji už v šestnáctém století velký Čech Jan Amos Komenský (*28. 3. 1592). Žel, za pět století bylo nepříliš osvícenců, kteří měli podobnou vizi – my je vnímáme jako velké osobnosti dějin a dodnes citujeme jejich moudra. I na stránkách Čechoaustralana. A měla by se odrážet i ve výběru u redakčního stolu.

Zkrátka vzdělanost je dědictví, ve které se uvazujeme, je to nashromážděná zkušenost lidstva a věků; upřímně řečeno, je to ohromný prezent, který nám padá do klína celkem lacino. Jsme na výši doby tehdy, jsme-li na výši toho, co vykonali a poznali lidé před námi; úroveň, na které stojíme, byla vršena po tisíce let. [...] Vzdělanectví může selhat už v tom, že sestupuje pod svou vlastní úroveň, že ztrácí to, co už jednou bylo dosaženo. [...]
Uvažte prosím, není-li tento úkaz, že vzdělanost přestala chránit lidi před sestupem k nižší duchovní úrovni, v přímé souvislosti s dalším úkazem: že osobní vzdělanost přestává být v povážlivé míře ideálem, který sám sebou stojí za naše usilování; že jedni si už nedávají mnoho práce, aby jí dosáhli, druzí se přestali stydět za to, že jí nemají, a třetí jí jednoduše a rovnou opovrhují. [...]
Řeknu to tak: selže-li vzdělanost, nepřijde k slovu "průměrný" člověk, prostý a řádný muž, sedlák, dělník, řemeslník se svým normálním rozumem a mravním zákoníkem, nýbrž přihlásí se k životu cosi, co je hluboko pod ním, element barbarský a násilný, který začne dělat z kulturního světa paseku. Prospero vyvažuje Kalibána. Zrušte hierarchickou převahu ducha a připravíte návrat divochů. Sestup inteligence je cesta k zbarbarizování všech.

Karel Čapek 21. 2. 1934