Šperkovnice vzpomínek Staši Fleischmannové

 Veronika Boušová

„Kdyby mi někdo ukradl drahý šperk, prosím, budu mít o šperk míň. Kašlu na to. Ale když někdo ukradne někomu fakta, události, zásluhy, činy, tak ho okrádá o kus jeho života. Životem druhého obohacuje sám sebe. To je nepřípustné.“

Krátkost lidské paměti vedla Stašu Fleischmannovou k podání osobního svědectví o životě v bouřlivém 20. století. Publikaci „Vrstvami“ (Torst, 2014) tvoří chronologicky řazené útržky vzpomínek od narození v roce 1919 až do nového tisíciletí, fotografie a Stašiny koláže. Formát, přijatelný i pro internetovou generaci, odpovídá mladému duchu autorky.

Staša a její dvojče Olga Housková loni oslavily 95 let. V pražské Leica Gallery zahájily 10. 4. 2015 výstavu fotografií z rodinného archivu i z ateliéru Foto OKO, který si po maturitě zřídily ve 4. patře domu U Topičů na Národní třídě a Olga ho vedla až do znárodnění. Prvním zákazníkem byl Karel Čapek. Média dodnes hojně používají Stašiny portréty Borise Pasternaka a Julia Fučíka, koláž s André Bretonem visí v jeruzalémském Muzeu surrealismu. „Fotografie je detail prostoru a času“, vštěpoval jim na Střední grafické škole J. Funke a kladl důraz na detail a kompozici. Jejich fotografie mají dnes značnou jak reportážní, tak uměleckou hodnotu, a obdivuhodné jsou i ty, pořízené Stašou z televizní obrazovky.

Pravnučky významného českého politika 19. století Julia Grégra. Vnučky masarykovce Ladislava Procházky. Dcery hvězdy Červené sedmy Rudolfa Jílovského a překladatelky a redaktorky Staši Jílovské (později družky Adolfa Hoffmeistera a nejlepší přítelkyně Mileny Jesenské). To vše vypovídá o prostředí (nejen) kulturní elity, v němž se odmala pohybovaly: Devětsil, Mánes, Osvobozené divadlo, surrealisté, avantgarda, levičáci, liberálové... O stycích s francouzskými osobnostmi ani nemluvě. Nejlépe to zápisem do jejich památníku vystihl básník František Halas: Himl, slečny – to jsou jména / co se vám sem napsaly / člověk ani chuti nemá / vejít do té Wallhaly.

„…měla takové lidské vlastnosti, bez nichž se demokratizace může jen těžko obejít, nechce-li zůstat jen deklarativní.“

Svobodomyslná matka dvojčat S. Jílovská byla emancipovaná žena vzácné povahy. Z vlastního přesvědčení se stala samoživitelkou. Jak popisuje ve svých pamětech dcera Staša, maminka společně s Jesenskou pomáhaly osvobodit ducha i těla českých žen, ať už prostřednictvím psaného slova, nebo konkrétními příklady. Při první procházce v sandálech a řízách bez korzetu šokovaly Prahu i módního guru hraběte Thuna. Vzpomínky na Jesenskou v úvodu knihy patří k historicky nejcennějším poselstvím. Ani ne tak proto, že vyvracejí mediálně vytvořený obraz depresivního Franze Kafky, nebo že potvrzují Milenin odpor ke konvencím a sklon k bohémskému životu, nýbrž proto, že poukazují na destruktivní sílu čistého entusiasmu ve službách idey komunismu. Fleischmannová to vystihla pojmem „krystalizace dějinné léčky“ – ideologie se ujala díky přesvědčivosti osobností, chycených v těžké době na vějičku krásné utopie. Následky se táhnou autorčiným životem jako rudá nit.

Milenu pro komunismus získal ve Vídni hrabě(!) Schaffgotsch a ona sama pro levicové hnutí nadchla mnoho mladých lidí včetně dvojčat Jílovských, i když jejich rodina měla k fanatismu daleko. Protěžování Stalinova Sovětského svazu stálo Jesenskou místo v redakci Pestrého týdne (Jílovská odešla ze solidarity s ní). Když Milena prohlédla a začala proti stalinismu vášnivě brojit, bylo pozdě. Mládež viděla v SSSR oporu proti Hitlerovi a mnichovská zrada přesvědčení posílila.

„Naše chyba, že jsme neznali historii.“ (nejmenovaný emigrant)

Mnohé víra zaslepila navždy, mnozí nechápali. Autorčin manžel Ivo Fleischmann, poválečný kulturní atašé čsl. velvyslanectví v Paříži, v roce 1950 rozhodl o návratu rodiny do vlasti. Chtěl zabránit sílícímu dogmatismu v literatuře a umění. „Jsme snad jediní, kdo v 50. letech za bílého dne a ještě autem ilegálně překročili československé hranice směrem dovnitř,“ vzpomíná Fleischmannová, jak objížděli zamčený hraniční přechod. Měli štěstí, že nařčení z kosmopolitismu, buržoazního původu a styků s Francouzi ustáli – zřejmě coby chráněnci Adolfa Hoffmeistera. Stejně absurdní byl Stašin pokus přesvědčit v době procesu se Slánským komunistu Taufera o nevinně Vlado Clementise, jehož znala od dětství. O naprosté naivitě svědčí reakce její tety Diny po návratu z návštěvy u umírající Mileny Herbenové v USA. Při výslechu estébáci konstatovali, že se Dina sešla se všemi významnými členy české emigrace.“ Se všemi ne, za Zenklem jsme nešly, toho jsme neznaly.“ odvětila. Nutno dodat, že ta story si nezadá se Stašiným zážitkem na gestapu, kdy jí bylo vyhrožováno, že ji jako manželku Žida pošlou do Palestiny. Vyjádřila nesouhlas a šokovala gestapáka i sama sebe.

Období nástupu nacismu se v kontextu pamětí jeví jako posvěcená cesta k válce. Všichni o hrozbě vědí, přesto nezasáhnou. Staša zachycuje dojmy ze světové výstavy v Paříži v roce 1937. Německý a sovětský pavilon stály výhružně proti sobě a dělily se o zlatou medaili, v interiéru španělského pavilonu se jako memento vyjímala osamělá Picassova Guernica. Rok předtím ji a Olu vyděsila monstrózní nacistická výzdoba při výletu do německého pohraničí tak, že se stopem okamžitě vracely. Nabral je osobní šofér policejního ředitele Berlína, který jel do Hitlerova sídla. Za pozornost stojí ohlas španělské občanské války v Praze a prorocké heslo „U Madridu se bojuje za Prahu“. Apolitickou píseň o Španělsku zpívalo s autory Voskovcem a Werichem celé shromáždění levicové Mladé kultury se sestrami Jílovskými v čele. „Demokratické země, hlavně Francie a Anglie, tehdy nepomohly.“

„Už je ráno, nebo je ještě válka?“ (syn Janek)

První Stašin manžel Stella zemřel v Osvětimi na epidemii tyfu. Vdovám to oznámili na gestapu a ony nevěřily. O koncentračních táborech, natož o tom, co se v nich děje, se skoro nevědělo. Kolik nejistot a planých nadějí to přineslo, si dnes už málokdo uvědomuje. Samozřejmostí se pro sestry stala ilegální činnost v ateliéru U Topičů, reprodukce dokumentů a kopie fotografií s protinacistickým obsahem. Tak se podruhé setkaly s Fučíkem, když ho fotily na falešný průkaz. Pod záminkou „dát se vyfotit“ se tu konaly různé konspirační schůzky. Až po válce zjistily, že jejich otec Rudolf Jílovský působil v odbojové skupině Parsifal. Po otcově zatčení gestapem zachránily aktovku režiséra Holmana, plnou obálek s penězi, tak je rozeslaly. Zřejmě tzv. Benešův fond. Holman později tvrdil, že „ty dívenky byly tak vyděšené, že musel vše zařídit sám.“ Stejně jako Holmanův výrok uvádí autorka na pravou míru tvrzení Sergeje Machonina, že mu v roce 1959 dal Boris Pasternak k překladu svůj román Doktor Živago. Knihu si k překladu odvezl Ivo Fleischmann, který složitě zorganizoval soukromou cestu za obdivovaným spisovatelem. V dopise Josefu Škvoreckému Staša zase poznámkuje trestuhodné nepřesnosti ohledně Rudolfa Jílovského a jeho přítele Ferdinanda Peroutky, kterými Václav Černý ve svých pamětech snižuje jejich hrdinství v době okupace.

Staša Fleischmannová zůstala po roce 1968 s rodinou v Paříži, domů se vrátila v roce 1989. Její paměti připomínají zápisky kronikáře, skládanku, kde vedle dějinných událostí zachytíte vůni první republiky v radlické vile Kesnerka s dětskou klubovnou, nadšení z her Osvobozeného divadla, popis Peroutky-otce, bombardování Prahy, osvobození Pankrácké věznice, čekání ve frontě na mandarinky, ilegální činnost ČTK v srpnu 1968 a mnoho dalších absurdit i laskavých momentek, z nichž se skládal život ve dvou totalitách.

 


Hlavní stránka  |  Čísla časopisu  |  Sponsoři  |  Napište nám  |  Fórum čtenářů  |  Zajímavé odkazy  |  Zajímavé čtení  |  Fotogalerie