www.cechoaustralan com > Zajímavé čtení > Miloš Ondrášek > Vzpomínka
 
  VZPOMÍNKA

Glosa Miloše Ondráška

 

Můj australský pracovní program mne často zavedl do míst, kde se zpracovávájí suroviny živočišného původu, abych se vyjádřil služebně. Rád jsem jezdil na jedno takové pracoviště v západním předměstí Melbourne, bylo velmi moderní, to znamená, že problémy hygieny masa tam nebyly takové jako na provozovnách postavených před sto lety. Nebyl jsem zaměstnancem tohoto průmyslu, můj úřad mne ale pověřoval dozorem, aby provoz vyhovoval zákonným předpisům.
Na skopové porážce těchto jatek, měla kapacitu zpracovat osm tisíc ovcí denně, pracoval jako “leading hand“, neznám na toto pracovní zařazení české slovo, Karel Kapr. Nenaháněl ovce na porážku, nepodřezával jim krky, nestahoval kůži a jeho práce nespočívala ve vyvržení vnitřností. Karel Kapr na ostatní řezníky nedohlížel, staral se, aby proces zpracování běžel hladce. Byl to neobyčejně pracovitý, svědomitý a slušný člověk. Poznal jsem to od mých prvních návštěv, i když jsem nevěděl kdo to je. Po kratší době mi vedoucí provozu řekl, že mezi jateckými dělníky na skopové lince pracuje můj krajan, ukázal mi ho. Po seznámení mi Karel Kapr řekl, že o mně věděl, nehlásil se ke mně, prý jak bych se tvářil. Tak jsem mu hned vynadal, jaképak tvářil, jsme oba jedné krve.
Byli jsme naladěni na stejné vlně přes hloupé formální rozdíly, ktere jsem nikdy neuznával. Vzájemně jsme se respektovali a abych to řekl přesně, měli jsme se rádi. Vykali jsme si, ale oslovovali křestním jménem. Karel Kapr měl uzavřenou povahu, aniž jsem se vyptával bylo snadné vystopovat, že život se s ním nemazlil. Pocházel z jakési západočeské vesnice, jméno jsem zapomněl, dojížděl do práce v plzeňských železárnách. Během války byl totálně nasazen v Německu. V roce 1948 se rozžehnal s domovem. Jeho čeština byla i po těch letech překvapivě dobrá, řekl mi, že česky mluví jen se mnou, jinak nemá příležitost. Sem tam vpletl do řeči polský nebo ukrajinský výraz, nikdy jsem se ho nezeptal proč, pravděpodobně tato slova nachytal v uprchlickém nebo přistěhovaleckém táboře. Karel Kapr nebyl ženatý, žil mládenecky v jednom z těch malých domečků stavěných v chudších předměstích před sto lety. Jednoložnicový domek mu patřil, zařízení měl základní a jednoduché, vždycky uklizeno. Žil skromně, ale nebídačil, vařil si a nevegetoval na salámu nebo makarónech s kečupem. Na Vánoce si sám pro sebe pekl kachnu se vším všudy, zelím a knedlíkem. Kde se to naučil nevím. Auto neměl, ani telefon, když jatky, kde po desítiletí pracoval, byly zrušeny, šel na odpočinek, měl sociální starobní penzi. Zůstal jsem však s ním v kontaktu, mohl jsem mu telefonovat, vždy večer do „pubu“, kam chodil denně na „na páru piv“, jak říkal. Samozřejmě, měl tam své známé, byl členem rybářského klubu u moře, o víkendech ulovené ryby pro své přátele rožnil.Občas zavolal, abych k němu co nejdříve přijel, to znamenalo buď měl nějaké ryby a chtěl se se mnou podělit, dokud byly „svěží“, jak je k mému podivu označoval anebo chtěl poslat mé manželce, to zdůrazňoval, svěží zeleninu.
Za domečkem měl malou, pilně ošetřovanou zahrádku v ryze českém stylu, pečlivě udržovaný zeleninový záhon vedle záhonu. To bylo království Karla Kapra. Když jsem k němu přišel, měl na kuchyňském stole pro mne ráno natrhaná rajská jablíčka, druh “ox heart“, fazolku, lusky hrášku, mladou cibuli a kytici jiřin. Chválil jsem, dělalo mu to dobře a čerstvá domácí zelenina a květiny paní Ondráškové také. Když mne Karel Kapr vedl do zahrádky, z velké klece na jejím konci se ozvalo „hello Charli, how are you“, zdravil Josef, kakadu žlutočečelatý. S ním Karel Kapr rozmlouval každý den zajisté k oboustranné radosti. Jednou jsem chtěl papouška vyzkoušet, doplatil jsem na to. Na moje „jak se máš“ briskně odpověděl „piss off“. Karel Kapr se velmi omlouval, že to Josefa neučil, já se zase omlouvám útlocitným čtenářkám, ale jak jinak bych mohl tuto grotesku vylíčit? Na Štědrý den jsem po řadu let vozil Karlovi i Josefovi krabici domácího vánočního cukroví a malou vánočku a popřál zdraví do nového roku, za několik měsíců na to mu manželka posílávala velikonočního beránka s hrozinkami na místě očí a červenou mašličkou kolem krku. Bydlíme na východním předměstí, kdysi k nám Karel Kapr v černých nedělních šatech vlakem a autobusem přijel, za téměř půl století života v Melbourne na našem konci města nikdy nebyl. Čas plynul, jednou se Karel Kapr dlouho neozýval, byl v nemocnici a když jsem ho pak uviděl, hned jsem věděl proč. Levou část obličeje měl silně znetvořenou po resekci sarkomu, rakovinového procesu na čelisti, kouřit ale nepřestal. Řekl mi, kdyby v třetím patře nemocnice mohl otevřít okno, vyskočil by z něj. Zahrádka začala chátrat. Krátce potom mi soused Karla Kapra zatelefonoval, že mne zná z vyprávění, našel moje číslo a adresu v notýsku Karla Kapra, který právě zemřel. Požádal mne, zda bych se s ním nerozloučil několika českými slovy. Nad rakví, ve které ležel v černých nedělních šatech, jsem četl ze Zjevení sv. Jana : „A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo“.
Proč vám to všechno vykládám? Karel Kapr měl na polici v obývacím pokoji spojeném s kuchyní několik starých časopisů včetně Kvartů, které jsem mu předplácel a které četl od A do Z. Byla tam také jedna jediná knížka, nikdy jsem se ji neprohlížel, nestrkám nos do věc,í do kterých mi nic není. Když jsem Karla Kapra po operaci navštívil, vzal knihu z police, položil ji přede mne, byla to Babička Boženy Němcové, vydání z roku 1947, ukazovala, že byla často čtená. Řekl „vemte si ji, maminka mi ji dala, když jsem odcházel z domova, je to jediné co mám“. Vyprávění ze Starého bělidla provázelo Karla Kapra celým nelehkým exilovým životem, bylo to jediné hmatatelné spojení se zemí, z které odešel navždy, nikdy již nenavštívil a kterou měl stále ve svém srdci . Babička zůstala na stole, nemohl jsem ji od Karla Kapra odtrhnout. Nestydím se přiznat, že při této vzpomínce mám vždy plné oči slzí.

 

Hlavní stránka  |  Čísla časopisu  |  Sponsoři  |  Napište nám  |  Fórum čtenářů  |  Zajímavé odkazy  |  Zajímavé čtení  |  Fotogalerie