Barbara Semenov - Čechoaustralan

www.cechoaustralan com > Zajímavé čtení > Miloš Ondrášek > Presidentské volby

PREZIDENTSKÉ VOLBY

Glosa Miloše Ondráška

Rozhodoval jsem se, jaké ze dvou témat, která jsem měl na mysli, by bylo pro únorový Kvart vhodnější. Balinéské fiasko a skleníkový efekt nebo zamlčování zločinů proti lidskosti spáchaných za totality. Naráz ale přišly na program volby prezidenta České republiky ohlášené na začátek roku 2008. Nejprve se zdálo, že kromě Václava Klause, který je přesvědčen, že jeho působení v této funkci by mělo být prodlouženo i na další období, mezi domácími uchazeči není příliš vhodný kandidát. Téměř přes noc se vynořil uchazeč, jehož jméno Jan Švejnar mi nic neříkalo. Postupně jsem zjistil, že jde o 55letého ekonoma, který emigroval s rodiči v roce 1970 do Spojených států, oženil se tam s americkou ekonomkou a má dvě dospívající děti. Studoval tam v letech 1974-1979 a doktorát získal na Princetonské univerzitě. Jako profesor hospodářské politiky působí na Michiganské univerzitě. V roce 1991 založil při Karlově Univerzitě Centrum pro ekonomický výzkum a doktorské studium. Byl ekonomickým poradcem Václava Havla. Pracovní život rozděluje mezi USA a ČR, jeho syn a dcera mluví česky. Průběh kampaně, která probíhá v českých sdělovacích prostředcích, naznačuje, že jde o velmi vážného kandidáta s daleko větší šancí, než měla při posledních volbách naše dobrá známá – Jaroslava Moserová, která kdysi působila jako česká velvyslankyně v Austrálii.
Nemusím zde ani zdůrazňovat, že nás tzv. krajany nemají v republice příliš v lásce, pro mnohé jsme tam stále ještě utečenci, kteří opustili republiku výhradně ze zištných důvodů. Mnozí nás tolerují snad jen když posíláme příspěvky na různé pomocné akce anebo hostitelská pozvání do „neznámé země“ (terra incognita), jak se s oblibou v českém tisku Austrálie stále označuje. Jak by Češi přijali prezidenta, který má dvojí občanství? Česká ústava to dovoluje?
Jan Švejnar na začátku roku podnikl seznamovací okružní cestu po České republice. Na vlastní náklady, stála ho půl milionu korun. To se mi líbí. Prezidenta podle ústavy České republiky nevolí přímo voliči, ale zákonodárci, takže v seznamování s lidmi nevidím velkou důležitost. Samozřejmě, zlepšuje celkový dojem na veřejnost, česky se tomu dnes říká, jak jsem se v českých novinách dočetl, imidž. Nikdo již neporadil, zda imidž je v češtině ten nebo ta. Ale vraťme se k Švejnarovi. Jeden televizni žurnalista na něho nachystal léčku. Zeptal se ho, zda při udělení amerického občanství musel zodpovědět, kolik je hvězd na vlajce či jaké jsou principy americké ústavy. Žurnalita pak na Švejnara záludně vystřelil, jaký nápis nese česká prezidentská standarta. Švejnar nevěděl, tak jako mu nebylo známo, kde lze vidět sochy Matyáše Brauna nebo při jaké příležitosti poprve zazněly tóny české státní hymny * Švejnar ovládal témata ekonomie, globálního oteplování a názoru na nereformované komunisty, neznal ale české reálie. Bylo mu sedmnáct, když odešel z totalitního Československa.
Ve sdělovacích prostředcích se vynořila otázka, která se týká nás všech: po 40ti nebo 60ti letech života mimo republiku a česky mluvící prostředí se stále domluvíme naší mateřštinou, někdo dobře, někdo jinak. Chápeme ale beze zbytku smysl vyřčených slov? Švejnar se po daných otázkách dotazoval: „Co jste přesně myslel? Jak tomu mám rozumět?“
Exulant – prezident České republiky, to mi zní velmi sympaticky, ale znalost historie státu a současného života v něm patří k samozřejmým předpokladům představitele vlády a národa.

Poznámka *
Švejnar měl bez rozmýšlení odpovědět: „Pravda vítězí“, zámek Kuks, Fidlovačka. Za zmínku stojí, že v této lidové hře J. K. Tyla na hudbu F. Škroupa, poprvé provozované v Praze dne 31. 12. 1834, zpíval „Kde domov můj“ basista Karel Strakatý. Jeho příbuzný
téhož příjmení žil mezi námi v Melbourne, do exilu si dovezl prastrýcův portrét a když jej chtěl po roce 1989 věnovat Národnímu divadlu, setkal se s odmítnutím.