Van Gogh z druhé ruky

Van Gogh z druhé ruky - K filmu S láskou Vincent

Veronika Boušová

Je to už taková tradice, zakončit návštěvu výstavy v „gallery shopu“. Poté, co jste zklidnili mysl a otevřeli se energii, skryté ve tvarech, motivech a barvách, po tichém dialogu, vedeném s umělci prostřednictvím jejich díla, se vracíte do reality. Obchůdek nabízí kromě literatury a reprodukcí i dárkové drobnosti, které nám mají dodat pocitu, že si kus umění odnášíme s sebou (někdy i na sobě). Nijak se tomu nebráním. Na dveřích lednice mi vyrostla galerie z magnetů s minireprodukcemi a Dürerův zajíc na brašně mi dělá radost, kdykoliv ji beru do ruky. Jenže nakupovat s vědomím, že jste porozuměli originálu a tvůrci, je něco jiného. Přestože třeba dekorativní secesi Alfonse Muchy další využití prakticky neublíží, van Goghovy pastózní oleje v podstatě reprodukovatelné nejsou. Mimochodem, nejbizarnějším kýčem, na jaký jsem kdy narazila, byla skládací plastová figurka Vincenta pro děti. Měla vyměnitelnou hlavu – s uchem a bez ucha.

Ve svém románu „Zdroj“ píše filozofka Ayn Randová: „Od počátku věků stáli proti sobě dva protivníci: tvůrce a ten, kdo žije z druhé ruky.“ Kam v tomto kontextu zařadit cenami ověnčený film „S láskou Vincent“ je otázka. Polská režisérka a výtvarnice Dorota Kobielová s britským scénáristou Hughem Welchmanem vyšli z van Goghova prohlášení, že malíř „může komunikovat pouze skrze své malby“, a oživili jeho obrazy v animaci. Kombinace moderních technologií s výtvarným uměním je skutečně originální. Herci, typově podobní vybraným postavám z portrétů (Dr. Gachet, pošťák Roulin, slečna Ravouxová), natočili scény, které posloužili jako podklad k vytvoření obrazového základu pro samotnou animaci. Na tom se podílelo 125 umělců namalováním celkem 66 960 olejomaleb. Při práci se jistě nějakým způsobem dotkli vnitřního světa van Gogha a jejich zážitky by rozhodně stály za analýzu. Kopírovali totiž 94 děl převážně z posledního období, kdy malíř po odchodu z ústavu pro psychicky nemocné v Saint-Rémy hledá v horečnaté práci záchranu a nachází místo ní sebedestrukci. V posledním dopise bratrovi Theovi, svému podporovateli a mecenáši, Vincent uvádí: „Tedy: při své práci dávám život v sázku a můj rozum vzal při ní z poloviny za své.“ Bohužel, právě psychologická hloubka filmu „S láskou Vincent“ chybí. Dodá ji až závěrečná píseň „Starry, Starry Night“.

Dokud se před divákem rozplétají změti čar a on proniká do obrazu jako Carollova Alenka za zrcadlo, jde o bezmála 3D zážitek. Rozkrývání krajinomaleb pokračuje za jejich horizont, daný originálem, takže kráčíte alejí či ulicí. Koruny cypřišů se rozvlní jako plameny, hvězdy rotují oblohou, hejno vran vzlétá z obilného pole… Kdyby šlo o krátkometrážní film (jak bylo původně v plánu), odcházeli byste s intenzivním zážitkem. Jenže polsko-britský tým se nakonec rozhodl jinak. Naanimoval celovečerní detektivní story o posledním roce van Goghova života v Auvers a sporných okolnostech jeho smrti. Vyprávění na úrovni nestranného pozorování neprohloubí ani zakomponované černobílé vzpomínky na Vincentovo dětství, kdy se cítí jako náhražka za zemřelého prvorozeného bratra, po němž dostal jméno, ani náznak jeho bolestných vztahů k ženám. „Malíře lidsky příliš absorbují jeho zrakové zážitky, takže na ostatní život úplně nestačí,“ napsal o sobě van Gogh. A právě o to jde. Umělcova specifická interpretace, nabízející klíč k jeho vnitřnímu prožívání, chybí. Van Gogh se vyjadřoval nejen barvami, ale i modelací. Žádná reprodukce, natož projekce, ovšem neukáže vystupující měsíc na obraze „Hvězdná noc“ (ve sbírkách MoMa New York) nebo nános žluti na lampě „Noční kavárny“, kterou vlastní holandské Kröller-Müller Muzeum.

Chcete-li však poznat dimenze Vincentovy duše, musíte za ním. Významnou kolekci včetně mnoha nejslavnějších děl najdete ve zmíněném Kröller-Müller Muzeu nedaleko Amsterodamu. Zakladatelé začali s nákupem obrazů nedlouho po malířově smrti a zdejší sbírka významem konkuruje Van Goghově muzeu v holandské metropoli. Osobně jsem se po stopách Vincenta van Gogha vydala intuitivně mnohokrát. Vlastně mi vycházel vstříc. Postupně jsem poznala podstatnou část jeho tvorby a začala si ji podvědomě projektovat do krajiny, kterou maloval. V jednotvárném rovinatém Holandsku dodnes vidím Vincentův smysl pro rozdíly ve strukturách stromů a keřů, detaily, jimiž se liší stéblo trávy od klasu. Po sklence pastisu ve Žluté kavárně, schované v rohu jednoho náměstíčka v Arles, jsem v do běla rozpáleném slunci chodila městem a vnímala tenkou hranici, skrze kterou tehdy neúspěšný, chudý a hledající malíř dospěl ke svým halucinacím. Chladivá náruč kamenných zdí bývalého kláštera, později blázince v Saint-Rémy, poskytne po takové procházce úlevu. Slunce přestane bodat do očí, mozek začíná zase fungovat. Záhony tu dodnes osazují tak, aby připomínaly van Goghovy obrazy, a olivový háj kolem pamatuje jeho kroky.

Každý tvůrce se částečně inspiruje dílem předchůdců, ani van Gogh nebyl zpočátku jiný. Snímek „S láskou Vincent“ otvírá novou dimenzi v oblasti animovaného filmu a práce na něm přinesla tvůrčí zkušenost mnoha malířům z celého světa. Nicméně, až se necháte unášet magickým obrazovým fantazírováním na filmovém plátně, nezapomínejte na podstatu. „Tak jako nemohou korouhvičky změnit směr větru, tak nemohou ani názory změnit jisté věčné pravdy. Korouhvička neobrátí vítr ani k východu, ani k severu a stejně tak nečiní názor, ať už je jakýkoli, pravdu pravdou.“