Bohém, filozof, politik, miláček žen - Havel se vrací do Divadla Na zábradlí

 

Veronika Boušová

 

Zatímco do kinosálů zamířil film Olga, na divadelní scéně se v květnové premiéře představil Velvet Havel. Autor hudebně-divadelních inscenací Miloš Orson Štědroň má obdivuhodnou schopnost: za hrdiny si volí významné osobnosti a aniž by je sejmul z piedestalu, dokáže odhalit a vtipným způsobem prezentovat jejich lidské slabosti. Rád si v této souvislosti pohrává s tenkou hranicí mezi podivínstvím a genialitou, karikuje, ale nezesměšňuje. Citlivě pracuje i s nadsázkou v hudebních číslech, která jdou napříč žánry. A protože – navzdory kabaretně-muzikálové odlehčenosti - není prvoplánový, odnese si divák zážitek úměrný tomu, kolik toho o postavě a jejím životním díle ví. Za hudbu ke své předchozí hře Divadlo Gočár o architektech získal Cenu Alfréda Radoka.

   Svým osobitým způsobem přistoupil i k Václavu Havlovi: „Kdyby neexistoval, museli bychom si ho vymyslet. Jeho místo v československých dějinách je nezpochybnitelné. Myslím si, že velikost Havla nespočívá jen v jeho dramatickém a filozofickém díle, ale také (a možná, že i více) v jeho celkové osobnosti... Havel člověk měl pochopitelně dobré i špatné lidské vlastnosti. Zatímco Havel ikona, Havel pomník, Havel stroj, lidskými nemocemi netrpí. Ve své hře jsem se snažil podat tuto dvojlomnost Havlovy osobnosti za pomoci skutečných postav z jeho života.“

   Ty konkrétní jsou ovšem pouze dvě. Český filmový magnát a prvorepublikový elegán Miloš Havel (Petr Jeništa), vládce nad stříbrnými plátny ve stříbrném cylindru a černá ovce rodiny představuje rodové kořeny, sahající skrze podnikatelského ducha přes umění k bohémství. Ráčkující „Strejda Miloš“ v roli kabaretiéra se ujímá režie „bijáku“ o svém synovci a donutí ho vstát z mrtvých – jak jinak – vůní cigarety. Václav Havel (Miloslav König) leží v úvodu na katafalku ze slamníků uprostřed obrovského kovového polohovacího roštu. Mříže a postel, vězení a svádění héreček; symboly soukromí Ferdinanda Vaňka patří dodnes v očích široké veřejnosti i k Havlovi-dramatikovi.

   V období, jež inscenace zachycuje, pro něj ovšem existovala jediná zásadní žena. Marie Spurná se Olze Havlové podobá i fyzicky a svým hereckým projevem autentický dojem ještě umocňuje. Oddaná Václavově genialitě, neúnavně sází spolu s ostatními zelené výhonky filozofických úvah, kterými její muž zahrnuje diváky. Jinak si nebere servítky, je racionální a pragmatická, svůj přístup k životu podtrhne v kavárenském blues. V absurdních situacích dává vyniknout manželově nepraktičnosti, naivitě a nedokonalé emoční inteligenci. „Ty jsi můj bič boží na lidi“, říká jí Havel.

   Všechny ostatní ženy kolem něj splývají do jediné postavy Múzy (Anežka Kubátová), univerzálního zdroje inspirace. Zatímco Havel přemýšlí o vyšších ideálech, porovnává vliv Charty 77 s polskou Solidaritou nebo skládá protestsongy, Múza kolem něj krouží, hysterčí nad jeho nerozhodností, nekriticky ho obdivuje nebo ho v parodii na M. Monroe svádí před větrákem v záři reflektorů. Aby pronikla k meditujícímu Havlovi-mysliteli, bere na sebe dokonce úbor buddhistického mnicha. Cherchez-la-femme.

   Pěvecky vynikající Miloslav König umí rychle přejít z herecké polohy salónního chlapečka do role rebela, filozofa, umělce či politika, z elvisovské uhlazenosti do dylanovského naléhání nebo rapu a v jádru zachovává důstojnost své postavy. V rozhovoru s premiérem Klausem naznačí klukovsky škodolibou radost z nadřazenosti, vůči Polákům kromě úcty projeví i trochu té pivní hrdosti Sládka z Audience. Nesnaží se Václava Havla napodobovat, pracuje hlavně s energií jednotlivých dialogů a situací, které vrství jeden paradox na druhý. Zároveň ho lze chápat jako leadera živé kapely umístěné v pozadí. Složení bicí, klavír, saxofon navozuje atmosféru klubu, od jazzového po undergroundové hnízdo Plastiků.    

   Jediným omylem inscenace je kostým postavy Univerzála. Snad ve stylu humoru režiséra inscenace Jana Friče má jinak výborná Natália Drabiščáková coby představitelka „universa“ a současně „herce, který zahraje všechno“ (Cibulku, Rushdieho, Mandelu a další), podobu chodícího molitanového polena, jež mezi postavami na scéně působí až příliš nepatřičně.

   Velvet Havel ukazuje velikána našich dějin v kontextu lidské stránky, činí ho srozumitelnějším, konfrontuje diváka s absurditou totalitní éry a prezentuje některé Havlovy důležité myšlenky, na něž se rychle zapomíná. Zábavná hudebně-divadelní forma prostě Václavu Havlovi nečekaně sluší.

 


Hlavní stránka  |  Čísla časopisu  |  Sponsoři  |  Napište nám  |  Fórum čtenářů  |  Zajímavé odkazy  |  Zajímavé čtení  |  Fotogalerie