vale milan kantor

VALE MILAN KANTOR

Hana Flanderová

6. ledna 2019 odešel Milan Kantor. Renesanční člověk s velkým srdcem, vlastenec, mecenáš, milovník hudby a neúnavný bojovník za spravedlnost. Bude nám všem chybět a mnozí z nás si Melbourne bez Milana dovedou představit jen stěží.

Dovolte mi se podělit o několik osobních vzpomínek a připomenout kolegu, přítele, honorárního generálního konzula České republiky s duší mladíka, jednáním gentlemana, noblesou a šarmem bardů první republiky a zkušeností, která by vystačila mnohým na několik životů.

S Milanem jsem se setkala v roce 2006, když jsem se poprvé dostala do Austrálie a začala pracovat na velvyslanectví v Canbeře. Hned při mém prvním setkání s ním jsem věděla, že mám co do činění s výjimečnou osobností, na kterou se nedá zapomenout. Byl naším prvním honorárním konzulem po roce 1989 s průkazem číslo 001… O šest let později, tedy v době, kdy jsem já teprve končila vysokou školu, byl povýšen do funkce honorárního generálního konzula, nejvyšší možné pozice, kterou honorární úředník může zastávat. Poslední tři roky, kdy jsem se vrátila do Austrálie jako generální konzulka, jsem měla příležitost zase s Milanem intenzivně spolupracovat. Vídali jsme někdy i v Čechách, kam Milan tak rád jezdil.

V průběhu „mých“ dvanácti let s Milanem jsem se postupně dozvídala víc a víc o něm samotném, o jeho rodině, o jeho životní cestě, přátelích, radostech i strastech. Se skromností sobě vlastní mi tyhle střípky mozaiky jeho života, o kterých se člověk v oficiálních životopisech nedočte, sděloval jen tak „mimochodem“. Musím bez okolků říct, že si pamatuji všechno, co mi vyprávěl. A pokaždé, když jsem se potkala s některým z Milanových přátel ze staré party nebo s jejich potomky, se mozaika zaplňovala čím dál víc. Bohužel asi nikdy nebude kompletní, mám pocit, že vždycky se najde někdo, kdo bude vědět z Milanova života něco, co ještě nikdo neslyšel.

Milanovy začátky v Austrálii nebyly jednoduché. Všechno si ale poctivě odpracoval, znovu vystudoval a rozhodně nezatrpknul a necítil křivdu. Nový start v nové zemi mu dal tolik příležitostí! Jeho motorem byla česká komunita, vzpomínky na domov a noví přátelé. V tu dobu jich v Melbourne nebylo moc a moc o sobě navzájem nevěděli. Tedy dokud se nepotkali s Milanem, který pomáhal, kde se dalo, a seznamoval jednoho s druhým. Doučoval angličtinu, pomáhal shánět práci, později pomohl i s řešením právních záležitostí a mnohem víc. Důležitý pro něj byl kontakt a přáteli a možnost setkávání se. Ve společnosti, doma, na cestách… na lyžích, na koncertech, všude. V československých kruzích 50. a 60. let v Melbourne se Milan stal osobností, kterou zůstal až do konce svých dnů. Hladově hltal všechno nové, ale přitom nezapomínal na domov. Aktivně sledoval politické dění v Československu, zapojoval se do diskusí a společně s ostatními členy českého exilu v Austrálii podporoval demokratické dění doma. Časopis Hlas domova, do kterého přispíval a hrdě podporoval, byl ve své době jedním z nejdůležitějších periodik, které v českém exilu vycházela.

V tu dobu začal také Milanův největší příběh. Setkání s Anne, Andulkou, bylo osudové a odehrálo se na lyžích. Na dalších 62 let se stali tihle dva nerozlučným párem. Jejich cesta byla plná radosti, ale také bolesti, které společně zažívali. Vždycky chápající, vždycky nablízku. Cestovala s Milanem každý rok do Čech a doprovázela ho všude, kde se dalo. A doma dokázala vytvořit skutečný krásný domov. Setkávání s Milanovými dětmi, která nebyla tak častá, ale přesto nezapomenutelná, patří k mým dalším životním zážitkům. Přes všechny strasti bylo cítit, že tahle rodina drží při sobě a nic je neporazí. Milanovi jenom vadilo to, že se nikomu z nich nepovedlo pokračovat ve hře na klavír, ke které je od mládí vedl. Uměleckých sklonů ale zdědili víc než dost a láska hudbě je jenom jedním z nich.

Milanova láska k hudbě byla věhlasná. Málokdo toho znal o hudbě (a zejména té české) tolik. Měl se stát koncertním pianistou, ale zranění ruky, které si přivodil v mládí za velmi dramatických okolností, jeho uměleckou dráhu bohužel ukončilo. Hudbou ale žil dál. Hrál a poslouchal v podstatě neustále, duší i tělem. I když si stěžoval na „zmrzačenou“ ruku, chabou paměť a „příliš mnoho not spadlých pod klavírem“, jeho klavírní recitály po dlouhých a náročných dnech, doma v soukromí, budou pro mě nezapomenutelnými chvílemi. V posledních letech, kdy už mu sluch nesloužil jako zamlada, sám říkal, že hudbu bude slyšet vždycky. A bylo to tak. Pamatuji si na jednu z našich návštěv v pražském Rudolfinu, kdy hned na začátku poznal, že klavír na jevišti není úplně dobře naladěný. Nevěřila jsem vlastním uším a ani nikdo jiný nic nepoznal. Ale o přestávce přišel ladič a klavír doladil tak, že se to líbilo i Milanovi. Kdo ví, jak by to bylo, kdyby tenkrát to jeho zápěstí vydrželo… protože Paní hudba nebyla jenom Milanovým lehkým poblouzněním, ale jeho Láskou. Je dobře, že i v posledních chvílích jeho života byla s ním.

Všechno, co se týkalo umění, bylo pro Milana až elektrizující. A tahle vášeň spojená s jeho českou hrdostí dala Melbourne a Austrálii mnoho příležitostí zažít českou kulturu v mnoha podobách. Zejména po roce 1989 Milan štědře podporoval návštěvy umělců z Čech a mnoho vystoupení a akcí se sebemenší českou vazbou. Koncerty, výstavy, českou školu, filmové festivaly… a nezapomenutelné oslavy českého státního svátku v Melbourne Clubu, které byly pro všechny vyvrcholením roku. Milan si obzvláště cenil mladých umělců a otevíral jim dveře do světa. Nezapomínal ale ani na staré přátele a známé (i neznámé). Po celou dobu existence Sokola Melbourne byl jeho velkým podporovatelem a sponzorem. Jeho myšlenka založení a výstavby DOMOVA pro české a slovenské seniory se zdála až bláznivým nápadem. Nápadem, který ale Milan dotáhl do konce. Když jsme se potkali, byl Domov teprve v začátcích. Milan byl zklamán tím, že o Domov není příliš velký zájem. Během několika let se ale všechno změnilo a dnes Domov funguje tak, jak si Milan představoval.

Je nemožné vyjmenovat všechno, za čím Milan stál a podporoval, často jsme o tom ani nevěděli. Můžu se ale vsadit, že většina akcí v Melbourne s českým nádechem měla někde více či méně viditelnou Milanovu stopu. Za to všechno jsme Milanovi vděční. Vyjádření díků a respektu Milan zažíval mnoho a přijímal je se skromností a pokorou. Těch oficiálních si velmi vážil. V roce 2002 obdržel od ministra zahraničních věcí cenu Jana Masaryka Gratias Agit za prosazování České republiky v zahraničí. Říkal o ní, že je krásná, ale moc těžká… když mu byla v roce 2007 udělena prezidentem republiky Medaile za zásluhy I. stupně, byl na ní nesmírně hrdý. Uspořádali jsme tenkrát Milanovi jako překvapení malou oslavu po jeho návratu z Čech. Byl dojat a moc děkoval nám všem, i když ta medaile byla za JEHO zásluhy. Největší radost měl ale z toho, když mohl udělat radost ostatním.

Být Milanovým „šéfem“ nebylo vždycky jednoduché. Debaty s ním ohledně byrokracie, administrativy a nutných „zel“ v podobě razítek, formulářů a tabulek byly nekonečné a hledání společné shody bylo občas zdánlivě nemožné. Nikdy jsem se ale jako „šéf“ necítila. Byla jsem pro něj kolegou, kterého s úctou a respektem přijímal, a sám se snažil o různá vylepšení, zpružnění a odstranění zbytečností. Vždycky jsme nakonec našli společnou řeč a takové konce pak byly krásné pro nás pro oba. Milan strávil v úřadu honorárního konzula dlouhých 27 let. 27 let věrné služby České republice a jejím občanům. V novodobé historii naší země je bezesporu rekordmanem. Konzulární služba mu přinášela spoustu radosti i problémů při řešení složitých životních situací, které mu dlouho ležely v hlavě. Nesmírně ho ale bavilo setkávání s lidmi a to, že mohl nabídnout pomoc lidem, kteří ji potřebovali. Vím, že hlavně v poslední době to bylo pro něj čím dál složitější, ale úřad zastával neúnavně dál. Před dvěma lety na naší poradě honorárních konzulů Nového Zélandu a Austrálie v Sydney byl jedním z nejvášnivějších diskutérů. A vloni, kdy si v Čechách nešťastně zlomil nohu a byl dlouho v nemocnici, vrátil se do úřadu za dva dny po propuštění do domácí péče. Bylo zřejmé, že se cítil hned lépe.

Když mi koncem roku Milan volal, že už nebude po novém roce v konzulování pokračovat, věděla jsem, že je zle. Milan by se úřadování sám jen tak nevzdal. Naposledy jsme se viděli v Melbourne na oslavě stoletého výročí založení Československa 26. října 2018. Milan toto výročí vlastenecky prožíval a zorganizoval několik krásných akcí. Oslavy v Melbourne byly bezesporu nejlepšími oslavami našeho stoletého výročí v Austrálii. Když jsem se vracela zpátky do Sydney, Milan trval na tom, že mě doprovodí na letiště, i když jsem letěla brzy ráno. Nešlo mu prostě odporovat, i když jsem se o to pokusila. Netušila jsem, že tato společná jízda je naší poslední. Napadlo mě udělat si společnou fotku, i když to moc nedělám. Až do konce roku jsme si volali. Naposledy jsme se slyšeli krátce před novým rokem. Do poslední chvíle byl optimistický a pohodový, tak jak jsme ho všichni většinou znali. Odešel ve společnosti svých blízkých, za zvuků své milované hudby. Tak, jak to chtěl.

Vždycky budu vděčná osudu za to, že mi do cesty Milana přinesl a nikdy nezapomenu na společně prožité chvíle, které mi tolik daly a rozšířily životní obzory. Stále mi bude chybět ten jeho rošťácký úsměv, který budu čekat za každým rohem v Melbourne. Úsměv, který nikdo nenahradí.