TURISTKOU

 

Barbara Semenov

 

 

Historka, jak jsem našla v Austrálii rodinného lékaře, je sice trochu bizarní, ale v souvislosti s tímto vyprávěním nebude asi od věci ji zmínit.

   Bylo to už hodně dávno, tedy přesně koncem listopadu roku 1989, kdy jsem dostala od rodičů z Prahy balíček. Obsahoval láhev Becherovky a videokazety. Nalila jsem si oblíbený třináctý pramen z Karlových Varů a pustila úplně čerstvé záznamy z cinkání klíčů na Václavském náměstí. Nemohla jsem věřit svým očím, plakala jsem dojetím, smála se, radovala, zpívala s Martou Modlitbu, s Karly státní hymnu, s Havlem a s národem prožívala euforii z příslibu dosud nepředstavitelného. Byla jsem vzhůru téměř do rána, dokud jsem nedohrála minutu po minutě nejkrásnější kazety v životě. A nedopila tu Becherovku.

   Druhý den jsem ke své největší potupě musela zavolat lékaře. „Cože to pila?“ zeptal se přivolaný doktůrek. A s díky odmítnul ochutnat, když mu manžel nabídl zbytek na dně zelené placatky s označením 38% vol. Očekávala jsem kárnou lekci a pohrdání, ale byl mladý, přibližně stejného věku jako já, tak jen vytáhl z kufříku milosrdnou injekci a pomohl mi od neblahého účinku alkoholu. Becherovku jsem pak mnoho let nemohla ani cítit. Doktor Sawers si však získal mé sympatie a důvěru, a od té doby je již sedmadvacet let naším rodinným lékařem. Kdykoliv jej vidím, ptá se mne na Prahu a já ho každým rokem lákám barevnými pohlednicemi k její návštěvě. Mezitím zcestoval s rodinou celou Evropu a teprve letos došlo na mé pozvání ukázat mu mé město.

   Samozřejmě, že jsem se ho zeptala, zda si pamatuje okolnosti našeho prvního setkání a samozřejmě, že si pamatoval. Ale teprve nyní pochopil, co pro mne tenkrát znamenalo poznání, že se budu moci zase vracet do svobodné Prahy – mého domova, který jsem měla jako emigrantka do té doby zapovězený. Okružka, na kterou beru své australské přátele, navštíví-li Prahu, je myslím natolik podmanivá, že v závěru ti světem protřelí cestovatelé pokaždé prohlásí, že Praha je nejkrásnější město na světě.

 

 

 

Praha

Stačí se sejít u Orloje, na Staroměstském náměstí vyjet na kávu na terasu U prince, pak Karlovkou na Smetanovo nábřeží pro pohlednicovou fotku z Novotného lávky, pozdravit Smetanovu Vltavu a zamířit po Karlově mostě na druhý břeh. Karlův most je plný turistů jako barcelonská Rambla, ale atmosféra a pohledy, které skýtá, jsou nesrovnatelné s ničím. Ještě než vstoupíme na Malé Straně do chrámu svatého Mikuláše, zajdeme do nenápadného dvora v Karmelitské ulici. Ani nevím, zda mám o tomhle tajemství psát. Vrtbovské zahrady jsou oázou klidu, bez hlučného davu turistů. Vyšplháte nahoru, aniž byste se ohlíželi. Návštěva tak nemá do poslední chvíle ponětí, jaký pohled se jí naskytne: Praha čarokrásná, Staré Město, Mikuláš a Hradčany jako na dlani a na dosah prstů. Právoplatně se naparuji. Sama jsem zcestovala dost, abych věděla, že toto se někde jen tak nevidí.

   Pak další stoupání, kolem Petřína, v žáru slunce poledním, turisté v teniskách v závěsu, já v čele v podpatcích… Mne ale žene má droga – Praha. Na Strahovském nádvoří už čekají další výhledy, a Loreta zvonkohraje, že je čas na oběd v restauraci Bellavista – ano, je tam vista velmi bella, Hrad, Petřín, řeka a vůbec… Když se k tomu přidá kachna se zelím a knedlíkem, vepřové koleno a plznička, není už pochyb. Konečně jdeme dolů, přitom na Hrad. V bezprostřední blízkosti chrámu svatého Víta vydechnou úžasem nejen hosté, ale i já. Byla jsem tu nejspíš milionkrát a vždy mi to sebere dech. Pokračujeme dolů přes Svatováclavské vinice, pod pergolou Villy Richter už hrozí, že výhledy zlhostejní. Ale ne, baroko se usmívá do objektivů z jiných zorných úhlů… 

   Rodina rodinného doktora se do Prahy určitě ještě vrátí. Prý je krásnější než Paříž, Londýn, Budapešť, Petrohrad i Barcelona. „To ti říkají, aby ti udělali radost,“ tvrdila mi zase naopak moje rodina. Tak jsme si s manželem a dcerou zajeli na necelý týden do Barcelony. Je přece daleko slavnější a populárnější než Praha. Mně bylo celkem jasné, kdo z koho, ale překvapením bylo, že i Tara a Pavel vyhodnotili Prahu jako nesrovnatelně lepší a hezčí město. Přesto jsme si Barcelonu pěkně užili - prošli, projezdili, viděli, vychutnali, okusili – vše co se dalo.

 

 

 

Barcelona

Tentokrát sama v roli turistky jsem ocenila plusem Sangriu, středozemní bujnou floru, vlahý jižní vánek, starobylou gotickou část města, přístav s přímořskou kolonádu, urbanistické umění, Muzeum Pabla Picassa, olympijský stadion, Ramblu. Minus ode mne dostal Gaudí, davy turistů, paella (zkusila jsem jich během pěti dnů pět) a - Rambla. Prazvláštní ulice, kterou tepe a žije střed města, zejména v nočních hodinách. Lidé jsou tu jižansky zpomalení, mírně nedbalí, život se točí kolem siest a tapas. Celkově působí město špinavěji než Praha, je zde více žebráků a dojmu nepřidávají ani hordy afrických černochů, které zaplavily město a rozprostřely v ulicích svá prostěradla s imitovaným značkovým zbožím. 

   Pěkným zážitkem byla určitě jízda vzdušnou tramvají, ta byla zprovozněna již v roce 1931; podle mnohých cestovatelů je to nejzajímavější a také nejšílenější visutá lanovka, která funguje uprostřed evropského města. Je natažená v centru Barcelony jen na dvou vysokých věžích, takže většinu jízdy strávíte doslova zavěšeni nad propastí, sto metrů vysoko. Výhledy jsou odpovídající, ale rozhodně ani zdaleka tak krásné, jako když se svezete lanovkou na Petřín. A tak mne napadlo, že v dnešním světě, kdy je vše tak trochu obráceně, než bývalo, budu raději turistkou ve své vlastní zemi než v zemi cizí.

   Nuže pryč od letních nájezdů turistů, ať v Praze či Barceloně. Uprostřed července láká česká příroda, toužíme utéct do lesů, luk a strání, a snad i do vzpomínek na dětství a mládí prožité kdysi dávno v krajinách českých prázdnin.

Jevany

   Stačí vyjet pár kilometrů za Prahu a ocitáme se v ráji. V lesích obklopených rybníky, v národní přírodní rezervaci Voděradské bučiny na Jevanském potoce vlévajícím se ve Stříbrné Skalici do Sázavy. Nejsme první, kdo objevili půvab tohoto místa. Jevany byly odjakživa vyhledávaným letoviskem bohatých, slavných, vlivných. A jak šel čas, podepisoval se výrazně na jeho charakteru a podobě.

   Booking.com nabízelo ubytování v hotelu Vila Olga. Když jsme dorazili do restaurované prvorepublikové vily, pocit starých grandiózních časů na sebe nenechal dlouho čekat. Majitelka nás přivítala slovy „počínejte si, jako by byla celá vila vaše“. Genius loci byl dokonalý, připadala jsem si jako původní paní domu Olga. Její manžel, Jaroslav Hausmann nechal vilu postavit v roce 1908. Hausmann proslul jako přední český gynekolog a majitel sanatoria, byl vášnivým vlastencem a sportovcem - zakladatelem nejstaršího fotbalového klubu SK Slavia Praha. Jeho rodina byla velmi zcestovalá, znalá jazyků, a tvořila tehdejší smetánku, pro kterou zde vily včetně té pojmenované po manželce a dceři doktora Hausmanna, navrhoval Josef Fanta, slavný architekt secesní budovy Hlavního nádraží v Praze.

 

 

    O pět let dříve než klasickou vilu Olgu postavil Fanta na břehu největšího rybníka kamennou vilu tyrolského stylu pro známou spisovatelku a novinářku Gabrielu Preissovou. Ta kouzlu místa zcela propadla a svými nadšenými články o Jevanech sem nalákala pražskou honoraci, která si zde začala stavět luxusní letní sídla. Pravá společenská exploze a čilý stavební ruch vypukly ale až v polovině 20. let, kdy se po pozemkové reformě rozparcelovaly bývalé lichtenštejnské lesy. Vyrůstaly první hotely - Novotný, Routa, Grandhotel Wagner, které jsou dnes už pouhou historií. Tak jako vdechla první republika Jevanům punc noblesy, poznamenalo je období poválečné totality úpadkem. Vilu Olgu koupili její současní majitelé ve zcela zuboženém stavu – „domem rostly stromy a křoviny“, vzpomínají pohostinní manželé, kterým se vkusnou a citlivou rekonstrukcí domu podařilo dokonale vzkřísit ducha doby, známého většině z nás už jen z filmů pro pamětníky.

   Na druhé straně stále pečlivě udržovaná rozlehlá vila Preissové měla smutný osud. Jejím posledním majitelem byl hudební skladatel Karel Svoboda. Za vysokou zdí vznikalo dílo srovnatelné v dnešní době s hudbou Smetanovou, leč odehrávala se tu zároveň jedna tragédie za druhou. Smrt nemocné manželky, smrt nemocné dcerky a nakonec hrůzná sebevražda samotného geniálního umělce. Krajem kolují fámy o prokletém domě…

   Pak je tu ještě vila s něžným obrázkem Madony v průčelí. První zmínka, týkající se pozemku tohoto slavného domu v Jevanech, pochází z roku 1927, přesněji z 4. 7. 1927. Tehdy bylo vloženo právo vlastnictví do katastru nemovitostí pro Aloise a Marii Köpellovi. Alois Köpell byl továrníkem v Praze, majitelem kabelážní společnosti. Manželé ihned po zakoupení pozemku započali s výstavbou vily, jejíž dokončení se datuje po roce 1930. Svého sídla užívali až do roku 1947, kdy byli donuceni vilu opustit. Měli dvě děti – syn se oženil se sestrou mé matky, dcera emigrovala s manželem, dvěma syny a jejich kamarádem hned po okupaci v osmašedesátém do Austrálie, synové žijí dodnes v Melbourne, kamarád se později oženil s… - ale to už je jiná story.

   V roce 1969 koupila chátrající dům rodina Gottových a částečně jej zrekonstruovala. Další modernizaci a úpravy zrealizoval Karel Gott v osmdesátých letech. V roce 1988 prodal legendární zpěvák vilu společnosti Narex, v roce 1996 ji však převzal zpět do svého vlastnictví a užíval ji až do roku 2005. Poté vilu definitivně prodal Janu Moťovskému, který zde vybudoval a otevřel muzeum Karla Gotta „Gottland“. Muzeum ukončilo činnost v roce 2008. Vila prochází v současné chvíli další rekonstrukcí a je na prodej za 40 milionů korun. Tak trochu jsme s ní spojeni, ale v Jevanech nám postačí na pravidelnou každoroční týdenní návštěvu vila Olga, která nám letos učarovala.

   V týdnu stráveném v malebném ladovském kraji jsme byli také hosty milých přátel – věčně populární hudební skupiny Olympic, jejíž tradiční letní koncert ve Stříbrné Skalici se odehrál letos už po sedmnácté. V jeho návaznosti pořádá lídr skupiny, nestárnoucí Petr Janda každým rokem velkou  párty na své zahradě na Propasti. Pokaždé vymyslí tematické zaměření, které si nikdo z pozvaných celebrit nedovolí porušit. Tentokrát to po Motýlech, Knírech, Šátcích a Kloboucích byly Kšandy, což přirozeně obnášelo hodně švandy. Návštěva u baskytaristy kapely Milana Brouma a jeho manželky Dany byla už jen třešničkou na dortu. Jejich dům uprostřed poetické krajiny středních Čech je totiž vždy nabit pozitivní energií, humorem a vřelou pohostinností.

Morava, Šumava,… až do Prčic

Na Moravu jsem jela vlakem za svojí velkou láskou, o které jsem napsala již mnoho, - za Javory. Jejich vystoupení je pro mne vždy  stimulující a povznášející zážitek, za kterým stojí za to vyjet i do takových dálek, jako jsou Bílé Karpaty. Díky těmto výletům za Hanou a Petrem Ulrychovými, kteří rádi zpívají a hrají pro lidi na náměstích českých a moravských měst a venkova, jsem poznala už mnoho vzrušujících míst, kam by mne jinak asi ani nenapadlo zajet. Tak tomu bylo i v případě výletu do Uherského Brodu, jednoho z nejstarších královských měst v srdci moravského Slovácka, v chráněné krajinné oblasti Bílých Karpat. Nebudu však zmiňovat ani krásy tohoto koutu naší země, ani jeho historii, spjatou s Janem Amosem Komenským, který zde prožil své dětství. I když možná i zde by se dala najít jistá souvislost s tím, čeho jsem byla svědkem.

   Nedělní ráno jsem pozorovala nezvyklá procesí místních do středu města. Staří, mladí, děti, všichni si to špacírovali naparáděni, jako by šli do divadla na slavnostní premiéru. Připojila jsem se a došla ke kostelu na náměstí. Kostel praskal ve švech, pod rozložitou lípou, která voněla do všech stran, stáli ti, kteří se nedostali dovnitř. Tlampač přenášel nedělní bohoslužbu do širokého okolí. Poté se rodiny nejrůznějších věkových i společenských kategorií vydaly z kostela na občerstvení do přívětivých zahrádek cukráren a kavárniček kolem. Vespolek se mezi sebou zdravili, usmívali se, radovali z letního dne. Byl to jakýsi zářný úkaz, který mi moje spolucestující vysvětlila jako normální pro demografii těchto končin.

   Cestuji s ní od nepaměti, tedy od školních lavic, kdy jsme se staly životními kamarádkami. Dnes je rovněž úspěšnou novinářkou, šéfredaktorkou jednoho z největších internetových zpravodajství. Trochu mne šokovala, když jsem ji přistihla, jak fotí veřejné záchodky velmi moderního uherskobrodského nádraží. „Co tu blázníš?“ Záchodky byly ale opravdu skvostné, nikdy a nikde na světě na nádraží jsem nic podobného neviděla. Mramorové stěny, designové dlaždičky, nablýskaná zrcadla, čistota jako v pětihvězdičkovém hotelu. „A od toho se to přece vše odvíjí“, řekla, míníc tím kulturnost země.

   Nejen proto jsem dnes nejraději turistkou po Česku a po Austrálii. Dál mne kroky vedly do Luhačovic, kde jsem si pochutnala na zázračné Vincentce, která má být prý všelék. Pro mne je ale tím nejmocnějším lékem procházka kolem luhačovické přehrady, nebo ještě lépe – túry šumavskými lesy, kterých jsme si s manželem užili koncem českého léta v šumavském podhůří. Objevila jsem další nová místa - Vlachovo  Březí a Kašperské hory, kde je tolik pěkných turistických stezek, že se tam určitě vrátím. A kdyby vás někdo někdy poslal do Prčic, i tam je krásně.

 


Hlavní stránka  |  Čísla časopisu  |  Sponsoři  |  Napište nám  |  Fórum čtenářů  |  Zajímavé odkazy  |  Zajímavé čtení  |  Fotogalerie