Ivan Kolařík, OAM

Maminka mě porodila těsně rok po osvobození Prahy naší milovanou sovětskou armádou, která Hitlerovi uštědřila tvrdou ránu. Díky našemu osvoboditeli jsem žil v rozkopané Praze a komunistickém ráji až do dalšího osvobození Rudou armádou v roce 1968. Tehdy jsem zjistil, že na druhé straně zeměkoule se nejen nechodí po hlavě, což jsem jako mladík považoval za nevšední a vzrušující, ale že v Austrálii vládne pohoda, demokracie, slunce a nekonečné mořské pláže. A že je zde málo lidí a hodně mladých, krásných žen. Čím méně lidí, tím méně možností, aby vám někdo otravoval život. Mladé a krásné ženy vám ho naopak příjemně zpestřují. A tak jsem si koncem roku 1968 našel novou rodnou hroudu, kterou jsem si od prvního dne zamiloval a kde žiji dodnes. Se ženou, kolem, golfovými holemi, plovacím úborem, dvěma dcerkami a třemi vnoučátky. Tyto všechny věci miluji stejně jako Austrálii se všemi jedovatými havětěmi a nedostatkem vody.

V Austrálii jsem se několik let živil jako knihovník. Tuto pěknou práci jsem dostal až po dokončení studií na University of Melbourne. Knihovničina se mně velice zamlouvala, protože jsem měl rád vůni starých knih a mladých knihovnic. Po dělání veliké kariéry za knižními regály jsem přešel na Ministerstvo přistěhovalectví, kde jsem se snažil natolik, že ze mě nakonec ze zoufalství udělali zástupce ředitele. Dobré bydlo mě pálilo, tož jsem nastoupil k policii, kde jsem po dvacet let dělal opravdovou kariéru.

Po deset let jsem působil jako policejní poradce pro etnické záležitosti ve státě Victoria. Dalších deset let, až do vytouženého důchodu v roce 2001, jsem působil jako ředitel celoaustralské policejní organizace trochu podobné české Cizinecké policii. Mohu odpřísáhnout, že jsem nikomu za své dvacetileté kariéry nezkřivil vlas, i když jsem profesionálně jednal s tisíci individui, kteří by si zasloužili nosit paruku.

V roce 1986 mně bylo uděleno prestižní Churchillovo stipendium, které mi umožnilo dlouhodobou studijní cestu po světě, kde jsem pracoval u elitních policejních organizací, jako je slavný Scotland Yard, Los Angeles Police, Chicago Police, New York Police, Kanadská jízdní policie a Bavorská policie. Ty mě naučily špatné móresy a mají za to, že jsem o svých zkušenostech začal psát. A že jsem vůbec začal psát věcičky, které nyní naleznete na stránkách PN, dřívějšího Melbournského Kvartu a dnes Čechoaustralana.

Za odměnu, že jsem se dobře choval, někam to dotáhl a hlavně za svoji průkopnickou práci v odvětví vztahů mezi policií a národnostními menšinami, mně bylo v roce 2004 uděleno vysoké státní vyznamenání - Řád Austrálie (Order of Australia Medal - OAM). Toho si cením zrovna tak jako australského občanství a ženy Ivanky, která to se mnou vydržela skoro čtyřicet let.

Jinak miluji cyklistiku. Většinu života jsem se mučil závoděním a vojnu jsem prožil v drézu Dukly. Byl jsem přeborníkem Prahy a vyhrál také nějaké závody v Austrálii, kde jsem rovněž chvíli jezdil jako profesionál. Svůj skrovný důchod utrácím za drahá kola.

Mojí další velikou láskou je pivo. Jinak mám rád pejsky, přírodu, muziku, meditační jógu, klid a veselé emaily. Nemám rád lidskou blbost, nadutost, vyčuranost a teplý pivo. A surový policajty. Ano, z hloubi duše nemám rád komunisty, i když jsem jim hluboce zavázán, protože bez nich bych stěží žil v ráji na zemi, Austrálii.