Tajemný Miloš Havel a třinácté komnaty minulého století

Tajemný Miloš Havel a třinácté komnaty minulého století

Veronika Boušová

Zatímco oblíbené filmy „pro pamětníky“ jako Kristián, Dívka v modrém, Babička, Hotel Modrá hvězda, Eva tropí hlouposti a další baví a dojímají český národ a spolu s barrandovskými ateliéry patří k rodinnému stříbru, postava stvořitele českého Hollywoodu a zakladatele proslulého Kabaret restaurantu Lucerna zůstává, řečeno s nadsázkou, dodnes stejnou záhadou, jakou je Stvořitel nejvyšší. Mezi různými, často emočně či pikantně zabarvenými biografiemi českých filmových herců, režisérů a dalších významných osobností předválečné a válečné éry životopis Miloše Havla stále chyběl. Ne náhodou. Na rozdíl od staršího bratra Václava M. Havla po sobě nezanechal prakticky žádné přímé stopy. O seriózní rekonstrukci jeho portrétu se pokusila novinářka Krystyna Wanatowiczová. Prostudovala archivy rodiny i mnoha institucí včetně Bundesarchivu, nejrůznější protokoly, rozhovory s pamětníky, tajné a důvěrné zprávy, dějiny filmu, kontaktovala řadu odborníků. Shromážděné informace podrobně zpracovala do rozsáhlého, publicisticky dynamického příběhu nadmíru schopného a činorodého podnikatele, milovníka filmu, luxusu a společnosti, který vedl dvojí život, uměl riskovat a nikdy a nikomu se nechtěl vzdát. Publikace Miloš Havel – český filmový magnát neoslavuje ani nesoudí. Konstatuje. V roce 2013 ji vydala Knihovna Václava Havla.

„Dozvídáme se něco o kvalitách i záludnostech české a možná obecně lidské povahy, a to v dobách dobrých i zlých. Dozvídáme se o umění podnikatelském, které si dnes často pleteme s šikovností šejdířů. Dozvídáme se o rozdílu mezi pravou důvěrou a ošidnou důvěřivostí. Dozvídáme se o iluzích nadšenců a kličkách prospěchářů. Dost námětů k zamyšlení. Začínáte číst o kusu života naší země.“ končí svou předmluvu Ivan M. Havel. „Kus života naší země“ zahrnuje období od první po třetí republiku až k počátku 50. let a pokračuje patnáctiletým obdobím emigrace. Kdo skutečně byl Miloš Havel se zřejmě nikdy nedozvíme. Aby mohl produkovat české filmy, vybudoval jedinečné filmové ateliéry. Aby ateliéry prosperovaly, využil známostí ve vládních kruzích. Chtěl povznést kvalitu české kinematografie, ale ruku v ruce s ní vždy nechtěně podporoval i tu německou. Když chtěl za války pomáhat Čechům, musel se stýkat s Němci. Za to, že se stýkal s Němci, byl Čechy souzen. Miloval společnost, ale jeho soukromí bylo tabu. Ač silně ráčkoval, „dovedl svá přání nebo příkazy vyslovit tak, že málokdo mu mohl odporovat.“ Ředitelem Bia Lucerna se stal v 18 letech. Slovy básníka Jiřího Kuběny, „byl celým svým založením neklidný vizionář podstatně iracionálnějšího – byť neomylně vůdcovského – kalibru, ale přitom všem i takřka nechybující velký hráč a všemi ctěný grandseigneur v kasinu velkého světa.“ Slovy autorky knihy, „jeho osud halí několik větších či menších tajemství.“ Leccos vyčtete mezi řádky, vždy to však budou spekulace. Psychologicky vzato, soukromý i profesní život filmového magnáta muselo nemalou měrou předurčovat tajemství největší: homosexuální orientace.

Záhy po Milošově příchodu na svět se zrodilo 20. století, v němž se „smilstvo proti přirozenosti“ trestalo vězením a ještě v roce 1968, kdy v západním Německu zemřel, tam bylo protizákonné. Narodit se s takovým „darem“ do společensky významné rodiny, která se stýkala s vlivnými lidmi z různých kruhů, ho odmala stavělo do pozice nahého v trní. Každý chybný krok se mu mohl vymstít jako třeba ten, jímž si znepřátelil jednoho z dvorních režisérů Lucernafilmu Otakara Vávru, když místo něj vzal na převzetí filmové ceny za „Cech panen kutnohorských“ do Benátek svého blízkého přítele, režiséra Františka Čápa. Tance mezi vejci ho neušetřily ani vdavekchtivé krasavice, mezi nimi Josephine Bakerová nebo Lída Baarová („Jsou dva světy a já jsem jeden z nich“, napsala česká star do návštěvní knihy barrandovské vily). Nezbývalo, než uniknout sňatkem. Vyvolenou se stala, „spíše ze starého kamarádství“ dcera majitele Ambasadoru Marie Weyrová. Žili spolu každý po svém, později se rozvedli. Nejdelší prokázaný vztah ho pojil s číšníkem Dušanem Hubáčkem. Hubáčkovo svědectví objasňuje mnohé z poválečného a mnichovského období, včetně pobytu ve vězení po prvním nevydařeném pokusu o útěk do Rakouska, kdy se údajně opili a byli zatčeni v sovětské zóně, i drama druhého útěku, kdy se Havel zranil a Hubáček ho vlekl.

„Mohl vést ,exkluzivní hédonistický život´, avšak jen za zavřenými dveřmi.“ Damoklův meč vydíratelnosti a zneužitelnosti nad Milošovu hlavu zavěsilo i gestapo a komunisté. Snad díky té stálé hrozbě vyrostl v hazardního hráče a obratného vyjednávače, který uměl riskovat a taktizovat nejen jako obchodník, ale který prokličkoval i protektorátem. Tehdy také přijal předurčenou roli černé ovce rodiny se vším všudy. Ze dvou bratrů Havlových to byl on, kdo se pustil do vysoké hry s ďáblem a nesl nejtěžší následky. „Miloš Havel se nacistům upsal. Pro sebe a své okolí si tím zajistil relativně pohodlný způsob života. Zároveň však intervenoval za zatčené, finančně je podporoval a zejména v posledních letech války pomáhal kdekomu z řad filmařů, literátů i řadových zaměstnanců svých firem. Opět se zde nabízí paralela s Faustem, jenž si zprvu jen vrchovatě dopřával slastí života, avšak pak prohlédl.“ píše Wanatowiczová. V kontrastu s odmítavým komentářem Olgy Scheinpflugové na adresu okupantů v Havlově lóži v Lucerně se čtenáři nabízí k úvaze silně rezonující morální dilema, dalece přesahující úlohu biografické literatury.

Kapitoly o neohroženém licitování s Němci a protektorátní vládou při prodeji ateliérů na Barrandově připomínají business thriller, kontakty s dvojitým agentem A-54 Paulem Thümmelem a sporná úmrtí několika lidí z jeho blízkého okolí na konci války zavání špionážní detektivkou. Dlouhou dobu umožňoval Miloš bratrově rodině stát bokem, tak dlouho, dokud ho vězení a nátlaky komunistického režimu nezlomily. Na druhou stranu mohl počítat s její maximální tolerancí, nikoli však bytostným pochopením, jak v knize dokazuje scéna se švagrovou, nešťastně lamentující při likvidaci Milošovy milostné korespondence.

Milovníci rozkoší, my

kteří rádi přivíráme u snění víčka,

dáváme si, Miloši,

nejraději ze všech u Tebe, dostaveníčka (Vítězslav Nezval)

V dobře zásobené Lucerně či ve své vile pomáhal Miloš Havel bohémským duším (včetně té svojí) přežít období, kdy zítřek neexistoval. „Byl jsem vždy spíše bohém než kapitalista.“ V publikaci najdeme citace zápisů z návštěvních knih barrandovské vily a sídla Havlov. Hýří děkovnými zdravicemi od známých básníků, herců a umělců vůbec. Nikdo, kdo v nich figuruje, nemůže zapřít, že vděčně přijal Milošovu pohostinnost, někdy v německé společnosti. Vítězslav Nezval vděčný zůstal a po komunistickém puči jako člen KSČ za někdejšího hostitele intervenoval, zatímco třeba Jan Drda s Václavem Řezáčem otočili jako korouhvičky. Věrnost šéfovi zachovaly také po válce pronásledované herečky Lída Baarová a Adina Mandlová a vyvracely fámy a pomluvy, jež ho měly diskreditovat. Paradoxně mohl později v emigraci počítat také s pomocnou rukou Němců, a to pročeských sudetských Němců Söhnela a Zankla, kteří mu za protektorátu pomáhali udržet český film a uvolnit spisovatele a režiséry z totálního nasazení.

V kapitolách o poválečné obhajobě najdeme i body, kde se M. Havel hájí tím, že londýnská vláda nedala k zastavení výroby českých filmů příkaz, že tímto způsobem vzdoroval okupantům a podporoval českou řeč, a že česká kinematografie mohla bezprostředně po válce navázat na předchozí činnost. Z výslechů, svědectví a procesů, iniciovaných v poválečných letech, je cítit obrovská touha po majetku bratrů Havlových, po vyloučení Miloše Havla z filmového průmyslu, a hlavně po usvědčení z kolaborace. Nakonec odsouzen byl - bez důkazů. „I v tomto úplném klidu nenašel jsem uklidnění mých nervů, jsem v hrozném duševním neklidu a prášky nepomáhají. Snad mne osud osvobodí a dá znovu klid a mír, po kterém toužím.“ napsal si po návratu z vězení. Citace z pamětí Václava M. Havla potvrzují, že v rodině došlo k nepříjemnostem a roztržce, příbuzenství s Milošem vedlo také k zákazu studia jeho synovců Václava a Ivana M. Havlových.

Po emigraci do Mnichova jakoby Miloš Havel nevěděl kudy kam. Někdejší geniální obchodník se snaží získat od Němců odškodnění, založí společnost Lucerna-Film GmbH, vyprodukuje německou obdobu slavného Kristiána „Ich liebe Dich“ a další dva filmy, ovšem jeho snahy skončí krachem. Snaží se uplatnit jako restauratér, obchoduje s džíny, ve zlém se rozejdou s Dušanem Hubáčkem, skončí jako spolumajitel květinářství. Posedlost podnikáním, zvláště ve filmovém průmyslu, se jeví až chorobně, ale už vyprávění někdejšího spoluvězně z roku 1950 Josefa Bartla něco takového naznačuje. Havel prý ho jako bývalého oficíra žádal „…až se vrátíš, nějakou šarži budeš mít, tak tě budu prosit, abys v Praze zakročil, aby mi vrátili Barrandov. Ty budeš ředitelem mých podniků, sídlo budeš mít v Lucerně a já taky.“ Zbytek života Miloše Havla halí tajemství. Bývalý „velký hráč“ zřejmě navštěvoval kasino, zda mu chyběl adrenalin nebo zda ho vydíral nějaký intimní přítel, zůstává otázkou stejně, jako se vedou spekulace o příčině jeho smrti.

„Každý, kdo vynikne, má na svědomí nějaký lidský život. Tím, že jste se někam dostal, šel jste přes mrtvolu někoho. Ten se tam nedostal, ten tam chtěl, ale šel jste tam vy. A tím ho máte na svědomí:“ řekl jednou Otakar Vávra. Není to pěkný závěr, ale charakterizuje ony „kvality a záludnosti lidské povahy.“ z předmluvy. Krystyna Wanatowiczová, z jejíž propracované obsáhlé knihy tu uvádím v podstatě jen zlomky, ji uzavírá slovy: „Po Miloši Havlovi tedy zůstalo hlavně to, co miloval. Filmy, které vznikly v jeho společnostech A-B a Lucernafilm.“ A ty zůstaly nám všem.