sumne stopy ceskych architektu

Šumné stopy českých architektů v Austrálii a na Novém Zélandu. Spousta jmen na připomínku a poděkování stále čeká.

Rozhovor Veroniky Boušové s Radovanem Lipusem

Na vizitce Radovana Lipuse mě zaujal záviděníhodný status „kavárenský povaleč“. Autor projektu Šumná města k němu dodává slůvko „aktivní“, kterým shrnuje pestrou škálu svých profesí a činností: scénárista, režisér, publicista, spisovatel, básník, pedagog a též spoluautor dalšího televizního cyklu o architektuře Šumné stopy, v němž společně s Davidem Vávrou mapují činnost pozapomenutých českých architektů ve světě. Začátkem léta odpremiérovala Česká televize pětidílnou sérii z Austrálie a Nového Zélandu a mně je velkou ctí, že mi Radovan Lipus poskytl při této příležitosti exkluzivní rozhovor pro Čechoaustralana.

Cyklus 66 Šumných měst a navazující Šumné stopy jsou unikátní formou popularizace české architektury, architektů a stavitelů, a poctou jejich kreativitě. Co vás inspirovalo k realizaci těchto hraných hravých dokumentů?

Vždycky jsem měl kladný vztah k architektuře a rozhodoval jsem se, zda studovat architekturu, nebo divadlo. Nakonec zvítězilo divadlo, ale láska k architektuře mi zůstala. Po absolutoriu na DAMU jsem nastoupil jako režisér do Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Ostrava mi uhranula tím, jak byla provokativní architekturou 19. a 20. století. Zároveň o ní panoval předsudek a jistá diskvalifikační idea, že na ní není nic zajímavého. Hrozně mě to štvalo, protože v Ostravě je spousta skvělých a zajímavých budov, architektonických pokladů. Bavil jsem s o tom s bývalou spolužačkou a kamarádkou Kateřinou Ondřejkovou z České televize a ona mi navrhla, abych napsal scénář a natočil o tom dokument.

Ke spolupráci jste přizval architekta a herce divadla Sklep Davida Vávru. Učinit ho průvodcem byl geniální tah…

Na ten nápad mě přivedla Kateřina. Ve scénáři jsem si vymyslel takového panáčka, žasnoucího architekta, který prochází městem a zažívá různé příhody, například mu vrtají zuby sbíječkou a tak. A on vlastně zjišťuje rozpor mezi tím, co našel v knihách a tím, jak vypadala Ostrava v roce 1995, kdy jsme pořad připravovali. Říkal jsem si, že herec se naučí text a nebude vědět, o čem mluví. Po kunsthistorikovi bychom zase těžko mohli chtít nějaké taškařice. Kateřina mi připomněla Davida, kterého jsem tehdy ještě neznal osobně. Obsadil jsem si ho a později, když se z jednorázového dokumentu rozvinula série Šumných měst, jsme se začali střídat i v psaní scénářů.

Odkud se vzal výraz „šumný“, který jste dostal do povědomí celého národa?

Jsem z Těšínska, kde je to slovo úplně běžné, živé a fungující. Říkalo se, že je šumná pohoda, šumné počasí, že se urodilo šumně brambor a koukalo se po šumných děvuchách. Když jsem hledal název k našemu filmu, měl jsem zrovna v Komorní scéně Aréna představení „Průběžná o(s)trava krve“, zakončené kupletem „Šumná Ostrava“. Použil jsem název i pro dokument a to slovo zůstalo jako takové logo, značka.

Proč po dokončení série Šumných měst vznikl nový projekt Šumné stopy, mapující architektonické odkazy českých rodáků-emigrantů ve světě?

Protože mám pocit, že se tady o těch lidech nezaslouženě málo ví. Ví se tu, s prominutím, o kdejakém druhořadém hokejistovi v NHL, o kdejakém tenistovi. Nechci sportovcům upírat jejich zásluhy, ale výsledky jejich práce jsou přece jen poměrně efemérní. Po celém světě ale stojí mosty, kostely, vily, ministerstva, divadla a další stavby, o nichž lidé v daných lokalitách (na rozdíl od nás) vědí, že se na nich podíleli imigranti z českých zemí. „Šumné stopy“ alespoň symbolicky splácejí dluh krajanům, kteří odešli do světa a tam se prosadili jako architekti, stavaři, inženýři a v této souvislosti i jako výtvarníci, malíři, osvícení podnikatelé…

Od České televize jste dostali stejný rozpočet jako na česká města…

Ano. Štáb se zúžil na čtyři, pět lidí, čímž se omezila možnost hraných scének, které jsme měli v Šumných městech. Musím ale zdůraznit, že bez zájmu České televize, Českých center a bez podpory ministerstva zahraničí a krajanů bychom projekt nikdy neuskutečnili. V době, kdy byl ministrem zahraničí Karel Schwarzenberg, dal tomuto projektu osobní záštitu a i po jeho odchodu se ambasády chovají velmi vstřícně, laskavě a přátelsky. Bez pomoci těchto institucí a jednotlivců by to nebylo myslitelné. Od roku 2010 se nám podařilo zdokumentovat celý Balkán od Rumunska až po území bývalé Jugoslávie, s výjimkou Makedonie a Albánie. Točili jsme v Izraeli, Argentině, Brazílii, Japonsku a nejnověji v Austrálii a na Novém Zélandu.

Kdy jste se k protinožcům podíval poprvé?

Poprvé jsem byl v Austrálii s Davidem Vávrou a produkční Renatou Vlčkovou na podzim roku 2017 na obhlídkách. Za pouhý týden (s cestou včetně) jsme prosvištěli Austrálii, Tasmánii a Nový Zéland. Podruhé jsem přiletěl už přímo na natáčení se štábem.

Každý díl má 28 minut, přitom jde o dramatické a současně ohromně inspirativní příběhy a osudy. Mnohé jen zmíníte. Není to škoda?

Bohužel, víc prostoru není. Řada dílů je spíš takový souhrn a spoustu jmen a informací jsme nakonec nezmínili. I biografický díl, věnovaný Alexi Jelínkovi, který po únoru 1948 emigroval a působil v Melbourne, má přesah jinam. Konkrétně do historie australského lyžování, které spoluzakládali Češi, z nich někteří reprezentovali Austrálii na mistrovstvích světa. Je to překvapivé, ale je to tak. Zasloužili se o to lyžařka a později trenérka australské sjezdové reprezentace Saša Nekvapilová, Tony Šponar a František Příhoda. Díky nim se v Thredbo, kde žili, konal světový pohár v lyžování. A celá ta slavná éra souvisí se Sněžnými horami, kde Alex Jelínek a řada dalších českých imigrantů pracovala na stavbě kaskády přehrad.

Proč se nadaný absolvent pražské Akademie výtvarných umění Jelínek ocitl na stavbě v tak odlehlých končinách?

Osidlování Austrálie má specifickou historii. V první fázi byl tento kontinent trestaneckou kolonií, primárně tedy místem, kam se lidi odváželi za trest. Když sem později začali migrovat dobrovolně, Austrálie podmínky přistěhovalectví přísně hlídala. Z devadesáti procent preferovala anglofonní populaci ze Spojeného království a jeho kolonií. Příslušníci jiných národů se zde usazovali minimálně.

Židovská imigrační vlna z Evropy před druhou světovou válkou sem ale dolehla?

Samozřejmě, ale oproti Americe to bylo dost uzavřené. Až po válce vznikl plánovitý imigrační program, který otevřel Austrálii utečencům z východní Evropy, Ruska, Řecka, Itálie a tak dále. Podmínkou pobytu bylo, že každý příchozí musí první dva roky pracovat například na stavbě mostů, železnic nebo v těžkém průmyslu, zkrátka tam, kde bylo potřeba. Bez ohledu na kvalifikaci. Chirurg musel jít pracovat třeba na železnici. Člověk tak zároveň dostal šanci, naučit se jazyk, ale spousta lidí tu zkušební lhůtu nevydržela a přes Austrálii odešla třeba do USA, kde se mohla uplatnit rovnou ve svém oboru.

Pro vysokoškolsky vzdělané odborníky nesmírně tvrdé podmínky…

Ale vlastně spravedlivé. Rovné šance. Ti, co to zvládli, byli australskou společností přijati opravdu velkoryse. Říká se, že takhle se rodí novodobý australský národ. Alex Jelínek, Frank Starý, Joe Chromý a další prošli tímto povinným dvouletým kontraktem. Architekt Jelínek pracoval zpočátku ve velké elektrárně v Melbourne a později se díky výborným technickým znalostem vypracoval na stavbyvedoucího na hrázi jedné z přehrad ve Sněžných horách. A pokud vím, Joe Chromy odpracoval zhruba rok v nějaké továrně na azbest, což je docela zdraví nebezpečné.

Vraťme se k Alexi Jelínkovi. Zmínil jste se mi, že jeho životní příběh by si zasloužil zpracovat do celovečerního hraného filmu.

Život toho architekta z Hradce Králové byl neuvěřitelně dobrodružný a napínavý už od únosu malého letadla v severních Čechách a přeletu do americké okupační zóny až po jeho počátky v Austrálii. Zde se seznámil s významnou australskou malířkou Linou Bryans, která ho uvedla do melbournské bohémské společnosti. Jelínkův Benjamin House v Canbeře patří k ikonickým stavbám, zabodoval v architektonických žebříčcích a v Austrálii dodnes patří k top ten rodinného bydlení. Do toho různé vynálezy, nábytek… Jelínek byl neuvěřitelně kreativní člověk.

Co dalšího z těch nejzajímavějších osudů se do pěti půlhodinovek nevešlo?

Vůbec se nevešel příběh architekta Fedora Medka ze Slovenska, který pracoval na dostavbě Opery v Sydney. Samostatný díl by si zasloužil stručně zmíněný Vladimír Čačala, který zanechal spoustu „stop“ na Novém Zélandu. A to nemluvím o malířích a sochařích. Zmínili jsme alespoň Mirka Smíška na Zélandu a Vladimíra Tichého v Sydney. Bohužel jsme se nestihli věnovat třeba architektu Ernstu Mühlsteinovi/Edwardu Milstoneovi, což je jeden z významných pražských židovských architektů, kteří se podíleli na rekonstrukci a přestavbě válečného památníku Svatyně vzpomínek v Melbourne. A do toho jsme potkávali současné české architekty a krajany různých profesí, kteří tam pracují na prestižních zakázkách a jsou zde zcela etablováni.

Mně osobně hodně zaujala vzpomínka na Jiřího „Georgeho“ Chaloupku, české kapacity v oblasti australské antropologie.

Chaloupka emigroval šestnáctiletý, s bratrem byli sirotci z Týniště nad Orlicí. Mrzí mě, že jsme se z časových a finančních důvodů nedostali do Darwinu, s nímž byl Chaloupka po většinu života spjatý. Sem dorazil jako český teenager a na pláži Mindil přespal s Aboridžinci. Šlo o osudové setkání. Zpočátku pracoval u vodohospodářské firmy, která měla českého spolumajitele a dokumentovala a mapovala vodní toky v Severním teritoriu a Arnhemské zemi, kde Chaloupka narazil na spoustu skalních maleb. Začal je dokumentovat, analyzovat a evidovat. Stal se v tom špičkovým odborníkem. Publikoval dílo Journey in time, přednášel na univerzitách po celém světě a založil Northern Territory Museum, jehož se stal doživotním čestným ředitelem.

V dokumentu zmiňujete neblahou historii Aborodžinců, kterým Chaloupkův zájem hodně pomohl.

Pro mě bylo šokující, když jsem během příprav zjistil, že až Aboridžinci byli teprve až někdy po roce 1962 vyjmuti z působnosti ministerstva životního prostředí a uznáni za plnoprávné lidské bytosti. To je děsivá představa. Do té doby byli vlastně považováni za jakési živočichy, násilně jim odebírali děti, prostě bylo to složité. Chaloupka pomohl jejich popularizaci. Byl skutečná respektovaná osobnost a první Čech, který měl v Austrálii státní pohřeb. Když sem prezident Václav Havel letěl na první státní návštěvu, vyžádal si mimo oficiální protokol přistání v Darwinu a setkání s Georgem Chaloupkou, který ho vzal s sebou do Arhemské země a ukázal mu některé malby.

Češi tam vůbec uspěli v různých sférách a různých disciplínách, že?

Spektrum je to opravdu široké. Nesmírně zajímavý a inspirativní je též příběh tanečníka a choreografa, přerovského rodáka Eduarda Borovanského, vlastním jménem Skřečka, který byl iniciátorem-zakladatelem australského národního baletu. Na konzervatoři v Hobartu zase působil pan Šedivka a v Austrálii uspěla i spousta hudebníků.

V jednom díle zazní mírně ironický citát Imi Porsolta: „Stal jsem se v této zemi teoretikem architektury jistého významu, ale bohužel proto, že mně podobných tu bylo málo.“

To byla od Porsolta taková vtipná skromnost. Bratislavský rodák Porsolt působil jako návrhář nábytku, teoretik architektury a architekt na Novém Zélandu. Myslím, že by se prosadil i v Evropě, ale je jasné, že tady to měl v něčem jednodušší, protože konkurence byla menší. V něčem ale naopak těžší, protože některé věci, které jsou v Evropě už vybojované, uskutečněné a etablované, se tady musí vždycky znovu zakládat. Včetně technologických a stavebních postupů, dovedností, uměleckého průmyslu, řemesel… Ono to má svůj rub a líc.

Uspěli by ti lidé ve své době i v domácí československé a evropské konkurenci?

Myslím si, že ano. Například zmíněný Benjamin House je špičková stavba, která by byla ozdobou kterékoli evropské vilové čtvrti a byla by významnou stavbou i tady. Někteří jiní, například keramik Vladimír Tichý, píší v emigraci druhou kapitolu své kariéry. Tichý se stal renomovaným umělcem ještě v Československu, plnil zakázky pro Pražský hrad, podílel se na výstavě Expo ´58 v Bruselu. Ale jde i o lidi, kteří nepracovali v umělecké oblasti.

Třeba o vlastence Josefa Chromého?

Ano. V Tasmánii začal z ničeho, s malým řeznictvím. Potom vybudoval obrovský masokombinát a v sedmdesáti letech ho prodal na burze. Namísto zaslouženého odpočinku se vrhl na vinařství. Dotáhl to na nejlepší Chardonnay světa a byl vyznamenán Řádem Britského impéria. Chromý je současně velký vlastenec a český patriot. Na svém pozemku Relbia u Launcestonu vysadil 28. října 2018 lípu republiky a nechal k ní položit pamětní desku. Vystupuje jako mecenáš vůči české komunitě v Tasmánii, zaměstnává členy své české rodiny a podporuje aktivity v rodném Žďáru nad Sázavou. Se svou buldočí vytrvalostí a neuvěřitelnou energií uspěl v Tasmánii jako podnikatel, developer a vinař, ale bezpochyby by byl úspěšným podnikatelem i ve vlasti.

V čem je, podle vás, klíč k úspěchu?

Myslím, že určití lidé mají k dosažení úspěchu dispozice, ať žijí tady, nebo tam. Překážka je stimuluje a motivuje. Všechny podmínky jsou v emigraci nesrovnatelně horší. Máte před sebou jazykovou a kulturní bariéru, ztratíte síť kontaktů. Uspět v emigraci není vůbec jednoduché. Pokud se to někomu podařilo, musel prokázat něco mimořádného. Na druhou stranu, existují typy lidí, kteří jsou doma úspěšní, ale emigraci nezvládnou. Emigrace je zlomí a zastaví. Každý člověk je prostě jiný a duše je křehká.

Vezmu-li v úvahu Porsoltův nadnesený výrok, průkopníci mohou zbohatnout tím, že zaplní díru na trhu. Nebo ne?

Jistě, někteří přicházejí do dané lokality s něčím, co tam chybí, nebo to zatím není rozvinuté. Nikde ovšem není psáno, že uspějí. V díle o Tasmánii zmiňujeme příběh Milana Vyhnálka. Přišel, založil mlékárnu a rozjel výrobu plísňových sýrů v době, kdy byl v Tasmánii pouze čedar a eidam. Rozeznal potenciál dobrých pastvin a kvalitního mléka a vybudoval Lacrum, největší mlékárnu a sýrárnu na jižní polokouli. Později ji prodal Francouzům, nicméně podnik, který založil a vybudoval, funguje pod jinou značkou dodnes. Ale zrovna tak mohl zkrachovat. Není to jen o tom, že přijdu s něčím, co v dané oblasti neexistuje, a ono se to chytne. Tak snadné to není.

Vraťme se k architektuře. V současné době jsme ovlivňováni různými kampaněmi natolik, že přestáváme rozlišovat mezi kýčem a uměním. Příběhy Šumných stop ale představují i zákazníky, schopné vyhodnotit kvalitu. Bez nich by mnohé stavby nevznikly. V Čechách nám takoví po léta chybí, zdá se mi.

Díky Bohu se u nás vkus investorů pomalu, ale jistě kultivuje. Nejhorší byl z tohoto pohledu stavební boom divokých 90. let. Postavilo se velké množství staveb, ale málo architektury. Osvícených investorů a investorů s vkusem bylo v českých zemích velice málo. Když lidé, kteří začali podnikat (a nemuseli to být jen dealeři lehkých topných olejů, veksláci a mafiáni), právem a zaslouženě uspěli a chtěli si postavit dům, nalistovali v katalogu nějakou sériovou prefabrikovanou stavbu. Ty se pomnožily, vznikla celá satelitní městečka a byla to vlastně promarněná příležitost.

Nestavěla se ale pouze rodinná sídla.

Bohužel, firmy a instituce se chovaly stejně. Vznikla například spousta poboček bankovních domů. Mnohé ty banky dnes už neexistují, ale jejich sídla a pobočky zůstaly. Ale i tradiční Česká spořitelna nebo třeba Česká pojišťovna nechaly postavit řadu budov hodně diskutabilní úrovně. Oproti tomu budovy bank a záložen z období první republiky patří vyloženě k tomu nejlepšímu, co v daných městech vzniklo. Jde o skutečně kvalitní stavby dobrých architektů. Naštěstí se současná situace zlepšuje. Jsem v Akademii České ceny za architekturu a stavební produkci sleduji. Osvícenost větších investorů, firem nebo i měst a obcí, přispívá k osvícenosti soukromých investorů, podnikatelů i jednotlivců. Vzniká více kvalitní architektury, která mimochodem nemusí být vždy neskutečně předražená ani bombastická.

Zpět k Austrálii a Novému Zélandu. Napomohl tam zájem osvícených investorů našim architektům k tomu, aby se prosadili a zviditelnili?

Určitě. Investor je vždy klíčový, ať v Austrálii, nebo v Praze. Skvělým příkladem je můj oblíbený Benjamin House. Profesor Bruce Benjamin, bratranec malířky Liny Bryans, který přednášel filozofii na univerzitě v Sydney, si nechal od Alexe Jelínka postavit rodinný dům. Přitom nebyl žádný miliardář. Patřil spíš ke střední společenské třídě, ale byl to inteligentní, kultivovaný a vzdělaný člověk a věděl, co chce. Dům na principu rozvíjející se pythagorejské spirály pro něho byl velmi harmonický, logický a správný. I stavby, které realizoval v Tasmánii Frank Starý, jsou vesměs rodinné domy, vily a obytné objekty. Pravdou je, že pracoval v celé škále výrazů a když měl třeba konzervativního investora, jakým byl doktor Wirth z Harvardu, tak se mu ve výrazu stavby trochu přizpůsobil. Znamená to, že je tam třeba sedlová střecha, vyřezávané dekorované dveře a poměrně konzervativní krb, ale ten prostor rozvíjí Starý ryze svobodně, organicky a funkcionalisticky. Nepopřel sám sebe.

Umělci z řad českých imigrantů, jako byl třeba Josef Kučík, naopak ovlivnili a spoluvytvářeli australskou architekturu a umění.

Kučík pocházel z Buchlovic a jako první použil v Austrálii – a posléze zde zavedl - starou historickou techniku sgrafita. Což je technika poměrně složitá a náročná v tom, že pracujete do mokré omítky a jakoukouli chybu, rýhu nebo škrábanec nelze opravit. Musíte to celé strhnout a nahodit znova. Pracuje se poměrně rychle, protože omítka rychle zasychá, takže musíte mít i jasnou představu, co chcete vytvořit. Kučíkova křížová cesta mi připadá pozoruhodná a v Nové Nurcii působí jako zjevení. On se samozřejmě podílel i na výzdobě dalších kostelů, a protože pracoval na železnici, vyzdobil i několik nádraží.

Z čeho na vás nejvíce dýchla domovina?

Velmi dojemný okamžik jsem zažil při setkání s potomky Arnošta (Ernsta) Kornera. Během mého osmnáctiletého působení v Ostravě jsem Kornerovy stavby dennodenně potkával a pracovně jsem strávil spoustu času například v budově bývalého ředitelství Rüttgersovy společnosti, kde dnes sídlí Český rozhlas Ostrava. Korner byl velký ostravský patriot a kdyby nepřišel Hitler, neměl by důvod odcházet. Jistě by v Ostravě vytvořil ještě spoustu skvělých staveb, protože tam byl spokojený a dařilo se mu. Byl to pro mne velmi zvláštní okamžik, moci listovat katalogy jeho ostravských realizací v domě v Sydney, kde žijí jeho vnuci a pravnuci.

Nakolik zůstala v rodinách potomků českých emigrantů, se kterými jste se setkali a natáčeli, čeština živým jazykem?

To je různé. Dcera Josefa Kučíka, paní Iva Rosario, ačkoliv se narodila v Austrálii, mluví výborně česky s takovým měkkým moravským akcentem. S manželem, Australanem, se nyní usadili v Praze a zásadním způsobem (mj.) zafinancovali opravu varhan v kostele sv. Ludmily na pražských Vinohradech. Tímto symbolickým způsobem se rod Kučíků a jejich katolická víra vrací do českého katolického kostela.

Komunistická zvůle ale dost tragicky zasáhla do osudu syna Kučíkových…

Bohužel. Ještě v Československu se manželé Kučíkovi angažovali v protikomunistickém katolickém odboji. Když je přišla zatknout policie, na poslední chvíli se jim podařilo utéct, ale bez malého syna. Stihli se rychle domluvit, že ho někdo přivede druhý den večer na smluvené místo, kde si ho vyzvednou. Jenže to už se nestalo. Později se ho marně pokoušeli získat prostřednictvím Mezinárodního Červeného kříže. Nepodařilo se. Chlapce se ujali příbuzní a za rodiči do Austrálie se podíval až po politickém uvolnění v roce 1968 jako dospělý člověk.

Ty osudy jsou opravdu velmi různé a úroveň češtiny asi také, že?

Pochopitelně. Třeba syn Franka Starého Filip, který je úspěšným architektem a působí v Hobartu, česky hodně rozumí, ale nemluví. Což je dáno asi i tím, že měl maminku Angličanku. Pro ovládnutí jazyka je vždy velmi důležitý právě vliv matky. Vždyť se také říká „mateřština“ a „mateřská řeč“. Ale například generální konzulka v Hobartu Milena Mills přišla do Austrálie jako malé dítě a má krásnou češtinu dodnes.

Točili jste na čtyřech kontinentech a v řadě zemí. Objevili jste mezi krajany-architekty někoho, kdo zanechal své šumné stopy tzv. napříč zeměkoulí?

Velmi zajímavý a z mého pohledu velmi emotivní je příběh Jana Josefa Švagra, vystudovaného architekta-inženýra, rodáka z Týnčan u Sedlčan. Protože byl pacifista a nechtěl sloužit v rakouské armádě, utekl do carského Ruska, kde se oženil s tamní šlechtičnou. Pak přišla říjnová revoluce, bolševici jim sebrali veškerý majetek a oni s pomocí našich legií utíkali přes Sibiř do Vladivostoku, odkud chtěli zamířit do Japonska. Údajně právě ve Vladivostoku se Švagr setkal s jiných českým architektem Antonínen Rajmondem, který v té době v Japonsku úspěšně působil a Švagrovi nabídl práci ve svém ateliéru v Tokiu. Švagr pro něj docela dlouho pracoval, ale pak se rozešli.

Takže se švagr osamostatnil a otevřel si svoji firmu?

Ano, a byl úspěšný. Paradoxní je, že on, hluboce věřící český katolík, postavil ve městě Kóbe nejstarší japonskou mešitu. Ale také nejstarší katolický kostel v Jokohamě. Když vypukla druhá světová válka, museli všichni cizinci Japonsko opustit. Zpátky domů nemohl, protože tady byl Protektorát. Tehdy už ovdovělý Švagr nakonec vstoupil do řádu Boží prozřetelnosti Dona Orione a odešel do Argentiny, kde se podílel na stavbě klášterního komplexu v Claypole. A tam je také pochovaný. Když jsme končili natáčení v Japonsku u moře, netušili jsme, že budeme za pár let pokračovat v Argentině.

Navštívili jste později v Argentině jeho hrob?

Točili jsme v Buenos Aires a Claypole je na argentinské poměry “nedaleko”. Po dlouhé strastiplné cestě jsme tam dorazili s obrovským zpožděním a rychle jsme chtěli natočit ten kostel, klášterní komplex a Švagrův hrob. Jenže hřbitov, kde se pochovávají členové řádu snad od 50. let minulého století je velký a na hrobech jsou stejné typizované kříže. Slunce zapadalo, my bloudili lesem křížů a nikdo nevěděl, kde Švagrův hrob je, k dispozici není žádná mapa. Zdálo se, že to nestihneme, když ho David Vávra najednou našel. Natočili jsme poslední záběr a slunce zapadlo. Připadalo mi to jako zvláštní osudová cesta od Švagrova rodného domu v Týnčanech, kde jsem kdysi zvonil a vyptával se, až k místu jeho posledního spočinutí. Právě Švagr zanechal své stavby rozeseté všude, kde pobýval. Něco v předrevolučním Rusku, něco v Japonsku a něco v Argentině.

Zastavme se u Mirka Smíška na Novém Zélandu, jehož keramika se objevila ve filmové trilogii Pán prstenů.

Smíšek nejprve vystudoval v Austrálii a potom odešel na Nový Zéland, kde měl přece jen lepší podmínky a menší konkurenci. Zéland má oproti Austrálii spoustu bonusových věcí. Nejsou tam jedovatí hadi a pavouci, klima je o něco vlídnější, příroda zelenější. Je prostě trochu jiný a na rozdíl d Austrálie nevznikal jako trestanecká kolonie. Během osidlování se domorodí Maorové vybíjeli hodně mezi sebou, za tichého cynického souhlasu bílých osadníků. Docházelo ke krveprolití, nicméně dodnes jsou tam Maorové respektováni, mají svoje televizní vysílání, všechny nápisy jsou anglicky a maorsky. Zdá se, že ta jejich pozice je trochu jiná než jakou mají Aboridžinci v Austrálii.

Vycházel Smíšek z místního domorodého folklóru, nebo sem naopak vnesl nějaké typické motivy z Čech a Moravy?

Řekl bych, že přináší spíš evropský design a stejně jako Vladimír Tichý vnáší do své tvorby jistou českou hravost a určitý humor. U maorské kultury se zřejmě inspiroval, vstřebával ty vlivy, ale v tom, co jsem z jeho tvorby viděl, šlo spíš o inspiraci přírodními motivy, organickými tvary, kapradinami a tak. Smíšek, a to je důležitá věc, která se v dokumentu nakonec neobjevila, měl kousek od Wellingtonu velký krásný ateliér, vybavený obrovskými keramickými pecemi. Když zemřel, ateliér musel ustoupit stavbě nové silnice. Význam Mirka Smíška pro Nový Zéland a novozélandské umění je ovšem tak veliký, že ty pece velmi opatrně zakonzervovali a přestěhovali je. Jako se v Čechách stěhoval kostel v Mostě, tak na Novém Zélandu stěhovali pece Mirka Smíška, aby nezanikly. Opravdu k nim mají takhle hluboký vztah. Mirek Smíšek je zásadní jméno v historii novozélandské keramiky.

Joe Chromý prohlásil, že každý musí mít cíl. Jaké jsou vaše další šumné cíle?

Pokud zdraví, Česká televize a čas dovolí, rádi bychom dotočili 66 Šumných cest. Ve výhledu je nyní Švýcarsko a Ukrajina. Ukrajina nejen jako Podkarpatská Rus, která byla součástí Československa, ale včetně měst Lvova, Kyjeva či Oděsy. Švýcarsko proto, že velkoryse poskytlo azyl spoustě Čechů po srpnové okupaci roku 1968. Mezi nimi byli architekti nebo mladí chlapci, kteří později architekturu vystudovali. Cyklus bychom rádi zakončili Slovenskem. Bohužel zůstává spousta nezdokumentovaných staveb, například v Severní Americe, USA, spousta je toho v Chicagu, nebo v Africe, v Indii. Také v Anglii. Nemyslím jen Evu Jiřičnou a Václava Kaplického, ale stavby ještě z meziválečné doby, které vznikly v souvislosti s firmou Baťa a podobně. Není to tak, že by nebylo co točit. Ale kdyby dal Bůh a dotočili bychom Ukrajinu, Švýcarsko a Slovensko, budu šťastný.

Shromáždili jste spoustu cenných informací, chystáte se je shrnout do nějakých publikací?

David Vávra vydal několik takových kresebných knížeček „Cesty po světě“, které zčásti souvisí s Šumnými stopami. Rádi bychom Austrálii a Nový Zéland ještě rozšířili a udělali třeba Šumný Pacifik. Já osobně bych chtěl alespoň sumarizovat ty architekty do nějakého slovníku, kde by byly alespoň jejich medailonky. Tichou ambicí Šumných stop je kromě splátky dluhu a poděkování těmto lidem snaha, včlenit je zpátky do českého kontextu. Ideální bude, když se o nich začne vědět v odborných kruzích, dostanou se do odborných skript o české architektuře a vzpomene si na ně rodná obec. S Davidem Vávrou jsme se zasadili o umístění pamětní desky Karla Paříka, architekta působícího v Sarajevu, na škole v jeho rodné obci Veliš, kam chodil. Jiří Kuděla zase připravil skvělou Paříkovu monografii. Spousta jmen ale na připomínku, poděkování a „návrat“ stále čeká.

Co byste dodal k natáčení v Austrálii a na Novém Zélandu?

Děkuji všem, kteří nám pomáhali. Od velvyslanectví v Canbeře přes generální konzulku Hanu Flanderovou, která nám nesmírně pomohla, a honorární konzulku Milenu Mills v Hobartu až po všechny krajany. Bez nich bychom to vůbec nemohli uskutečnit. Stěží bychom se dostávali do soukromých domů, do institucí. Za zcela mimořádné považuji to, že nás ti lidé nechali točit ve svém rodinném domě. Řekli: tady máte klíče a až skončíte, tak zamkněte a klíče hoďte do schránky. Stalo se to několikrát a byla v tom neuvěřitelná důvěra a velkorysost. Všichni byli ohromně přátelští a pohostinní, příjemní, vstřícní, prostě fajn, s výjimkou potomků Jindřicha Kulky, kteří obecně přistupují k podobným žádostem velice pragmaticky a komerčně. Ale to byla jediná výjimka. Díky přístupu místních bylo toto - jinak velmi náročné natáčení - ohromně příjemné. Doufám, že si „Šumné stopy“ mohou krajané v Austrálii a na Novém Zélandu pustit alespoň z internetového archivu České televize.