sto let! - Barbara Semenov

STO LET!

Barbara Semenov

Čtenářka časopisu Čechoaustralan, krajanka Alena Wostry se letos dožívá sta let

Mladá žena na fotografii mohla být snadno filmovou herečkou. Zdědila talent a vášeň pro divadlo. Maminka ale řekla ne, a byla to obchodní škola, kterou dívka vystudovala. Píše se rok 1944 a půvabné Aleně Zamrazilové je v momentu cvaknutí spouště dvacet pět let.

V jejím životě hraje dosud stěžejní roli svérázná, samostatná a podnikavá matka, která se stala záhy po narození dcery vdovou, donucenou dokázat se postarat o pětičlennou rodinu. Maminka je tedy nejen rozhodujícím člověkem, silně ovlivňujícím dětství a mládí Aleny, ale také velkým vzorem. Dokáže vystihnout, že dítě je neobyčejně bystré a vnímavé a pečlivě se věnuje pěstování dceřiny osobnosti. Alena se dobře učí, záhy vyniká v němčině, francouzštině a angličtině, čte noviny – Národní politiku, k tomu dostala do vínku přirozené nadání jednat s lidmi. Již v mladém věku umí vyhodnotit své možnosti a jít za svým cílem. Navíc je pracovitá, a tak není divu, že se už ve svých dvaceti letech ocitá na prestižním pracovním místě v Böhmische Union-Bance.

Je z generace, jejíž mládí bylo poznamenáno tragédií konce první republiky, jako devatenáctiletá prožívala zrádnou Mnichovskou dohodu mezi Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií o postoupení pohraničních území Československa Německu a plně vnímala její kruté důsledky. V té dramatické době zaměstnávala ještě Union-Banka v Praze Na příkopě na pět set lidí, mezi nimi bylo hodně mladých. A tak si jednoho dne vyrazí Alena s kamarádkou a dvěma stejně starými kolegy zatančit do kavárny Lofrano na Národní třídě. Krátce na to si společně zajedou na plovárnu do Měchenic. Alena je zklamaná, mladý kolega se jí začíná líbit, ale on jim vypráví, že se chystá odejet přes Itálii do Austrálie. Dopisuje si totiž se studentem Scotch College v Melbourne; jeho rodina mu slíbila nejen ubytování, ale také mu zajistí povolení k pobytu a zaměstnání v kanceláři jejich továrny Pelaco. „Jaká škoda“, povzdychne si dívka, „takového bych si i vzala.“ Byl to pěkný hoch, jemný, galantní, bystrý.

Heřman Wostrý, jak se mladík jmenoval, skutečně o něco později - 18. července 1939 dorazí na lodi Orama do australského Melbourne. Následující měsíc po jeho připlutí se zde začne rozvíjet iniciativa k založení prvního československého klubu. Vzešla od již dříve usazeného a etablovaného krajana Josefa Löwyho, který působil v Melbourne jako hodinář a klenotník a byl „proslulý přísežný znalec starožitností“. Do Austrálie přišel jako dvacetiletý v roce 1909, třicet let poté oslovuje tedy anglicky psanými dopisy zakončenými českým pozdravem „Na zdar“ několik krajanů z nové pomnichovské emigrační vlny. První schůze probíhá v sobotu 19. srpna 1939 v baletním studiu sedmatřicetiletého Eduarda Skřečka-Borovanského, rovněž pomnichovského emigranta, který se v nové domovině významně proslaví jako zakladatel Australského baletu.

Jednadvacetiletý Heřman Wostrý se stane jedním ze zakládajících členů československého klubu v Melbourne, v Austrálii se však dlouho nezdrží. Australský ‚penfriend‘ Russell, u jehož rodiny bydlí, se hlásí do armády. Heřmanovi nezbývá než se rovněž přihlásit. Nemá australské občanství, rukuje tedy na čs. honorárním konzulátě v Melbourne a jako jeden z pěti narukovaných mladých Čechoslováků je odeslán s československým praporem do Tobrúku. Na přelomu března a dubna 1943 absolvuje kurz instruktorů protitankových děl na School of Artillery v Káhiře. Po bitvě u El Alameinu je přesunut do Velké Británie a zařazen k 54. dělostřeleckému pluku kanadské armády. Jako důstojník se pak v rámci 1. kanadské armády zúčastní vylodění v severní Francii a dále tažení do Belgie, Holandska a Německa. Do osvobozeného Československa se dostává společně s 3. americkou armádou generála Pattona. Dle Jaltské konference jsou západní jednotky v květnu 1945 zastaveny v Plzni, po osvobození Prahy jim je však povoleno zúčastnit se slavnostního průvodu hlavním městem.

„Jaké bylo mé překvapení, když stál náhle ve dveřích kanceláře pohledný důstojník v uniformě, bývalý kolega, který mi před šesti lety padl do oka,“ vzpomíná Alena. „Nenechal se odradit, když mne nenašel v Union-Bance, během války jsem totiž dostala místo jako osobní sekretářka ředitele Biochemy, velké firmy s třemi továrnami. Našel mne a bylo to šťastné shledání! Svatbu jsme měli 11. srpna 1945 v Clam Gallasově paláci. Nic jsme neměli, nikde nic nebylo. Jen se mi podařilo sehnat novou bílou blůzku,“ ukazuje na svatební fotografii…

„Šestého prosince jsme s vojenským konvojem opustili domov, protože můj muž měl být repatriován do Melbourne. V lednu 1946 jsme v Southamptonu nalodili na HMS Stirling Castle. S výjimkou Biscay Bay a potom v Australian Bight, kde bylo moře rozbouřené, byla plavba úchvatná, s procházením se po palubě, s pohledem na létající ryby a s příjemnou americkou hudbou – Bing Crosby zpíval Only just a prayer away…“.

Když přijeli novomanželé do Melbourne, nebylo snadné najít ubytování, protože za války se v Austrálii nestavělo a před válkou jen minimálně v důsledku hospodářské krize, která zde byla horší než v Evropě. Vojáci se nyní vraceli domů, chtěli zakládat rodiny, potřebovali bydlet.

„Bydleli jsme čtyři roky v podnájmu, než jsme konečně dostali ke koupi dům, ovšem s důkladnou hypotékou,“ pokračuje ve svém vzpomínání Alena Wostry. „Spřátelila jsem se s jednou mladou ženou z Tasmánie, která mi řekla, že bude pracovat v Rayonně na Chapel Street, aby se zdokonalila v šití. Já jsme uměla jenom přišít knoflík a vyšít kapesníček, ale ten nápad mne bavil a brzy jsem si zvykla na rychlé průmyslové šicí stroje. Když ale moje přítelkyně a její muž koupili farmu v Daylesfordu a odešli, neměla jsem zájem pokračovat. Šla jsem pracovat k výbornému českému krejčímu „Fran çois“, jeho skutečné jméno bylo Václav Procházka, na Collins Street, v centru města, kde jsem se mnoho naučila. Přitom jsem chodila do večerního kursu na Prahran Technical School na nákresy střihů a měla vynikající výsledky. Po několika měsících mne doporučila jedna krajanka k vídeňské švadleně na South Yarra, kde jsem měla blízko domů, bydleli jsme v Hawksburn. U ní jsem zůstala rok, čímž jsem splnila předpisové požadavky vyučení.

Pak se stalo, že v Toorak Village hledala švadlenu exkluzivní firma „Parys et Marceau“. Když jsem tam přišla, řekla mi majitelka, Georgette Marceau, abych se dostavila v sobotu, kdy normálně nepracují, abych něco ušila, aby mohla posoudit mou práci. V sobotu mi dali k vypracování kostýmový kabátek, a když jsem se dostala k práci na lemu, nevěděla jsem, jak říci francouzsky, zda mám na okraji odstřihnout přebytečnou látku. Tak jsem se do ticha místnosti zeptala školáckou francouzštinou: Madame, est-ce-que vous laissez tout ça ici? (Madam, zdalipak to tu vše necháte?) Načež Georgette reagovala automaticky - Non petite fille, il faut le couper (Ne dívenko, je třeba to ustřihnout), najednou jí to došlo a zvolala: Enfin une ouvriere qui parle français! (Konečně pracovnice, která mluví francouzsky!) Musela jsem okamžitě nastoupit. Georgette byla skutečně umělkyně „de la haute couture française“, a mnoho jsem se u ní naučila, nejenom šití, ale i hovorové francouzštině, což se mi hodilo později při univerzitních studiích. Tato moje kariéra vyvrcholila tím, že jsem pracovala jako vedoucí u firmy Buckley & Nunn v centru města, kde jsem stříhala a připravovala práci pro šest děvčat.

Když jsme koupili dům, zůstala jsem doma a měla jsem dvě děti. Když bylo dcerkám osm a dvanáct let, začala jsem chodit do kursu Adult Education jednou týdně na francouzštinu, abych nezapomněla řeč. Za dva roky na to jsem šla na University of Melbourne, kde jsem vystudovala Bachelor of Arts ve francouzském jazyce a literatuře, rovněž tak v němčině a v angličtině. Myslela jsem, že studium bude zábava, ale byla to dřina. Vše jsem absolvovala na výbornou, navíc k tomu i Učitelský ústav a získala diplom vyučování. Potom jsem vyučovala francouzštinu na středních školách – deset let na známé anglikánské škole Korowa. Působila jsem také několik roků jako zkoušející maturantů z němčiny a češtiny – což jsem dělala nejraději, protože jsem ty naše studenty a studentky měla velmi ráda.“

Právě na otázku, čeho si Alena Wostry nejvíce cení na Austrálii a na staré vlasti, odpovídá jednoznačně – je to možnost výborného vzdělání, kterého se jí dostalo v obou zemích, a které jí poskytlo celoživotní naplnění a práci. Starou pravdu, ‚kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem‘, jí vštípila již v mládí její matka. Alena z vlastní praxe zdůrazňuje, že je důležité, nezačínat s výukou více jazyků najednou, jak se mnohdy praktikuje v Austrálii a děti se pak nenaučí jazyk žádný. Sama začínala s němčinou v jedenácti letech, s francouzštinou ve třinácti a angličtinou v sedmnácti.

A pak je tu ještě jeden důležitý aspekt, dle kterého hodnotí kvalitu prožitých let – skvělí přátelé, jak v republice, tak v Austrálii. ‚Penfriend‘ z mládí, Russell, jehož vliv na australství manželů Wostrých byl kdysi určující, zůstal přítelem na život a na smrt, kamarádi opustili svět vezdejší, s rozdílem sedmi let, v ten samý den.

Herman Wostry si vedl v Austrálii podobně úspěšně jako jeho žena, podnikal, zejména s dovozem skla z Evropy, a tak žili manželé i bohatým společenským životem. Ten je zavedl mezi krajanskou komunitu, ve které se oba aktivně angažovali. Alena Wostry byla mezi krajany oblíbená, byla předsedkyní prvního československého klubu v Melbourne.

Vzpomíná na svou práci v krajanských spolcích: „Přinesla mi často radost, ale i dlouhodobou hořkost z politického nepravdivého nařčení. Přišli sem lidé, kteří si v roce 1948 naivně mysleli, že komunistický systém se doma „za dva roky“ obrátí. A když jsem jim řekla, že podle zdejších novin to není pravděpodobné, mysleli si, že nejsem dost dobrá vlastenka, když na ta „dvě léta“ nevěřím. Takovou naději si může dovolit normální člověk, ale ne lidé, kteří se chtěli „za dva roky“ vrátit domů a „ujmout se vlády“. Ti by museli mít přesnější rozhled. Bylo to jasné každému, kdo četl v novinách o konferenci na Jaltě, kde se jednalo o nás bez nás, a kdo viděl tu nesmírnou únavu z druhé světové války ve všech postižených zemích.“ V této souvislosti nemá Alena Wostry příznivé vzpomínky ani na vydavatele Hlasu domova…

Zdá se, že to vše patří minulosti. Milé vzpomínky přetrvávají. Například ta na taneční skupinu, se kterou Alena secvičila ve vlastní choreografii Besedu pro Shell – Folkloric Festival, kde byly zastoupeny početné národnostní skupiny. Výtěžek z úspěšné akce darovala Sokolu na hypotéku Národního domu.

Alena Wostry se letos dožívá neuvěřitelných sta let! Vedle vzpomínané pestrosti ji život obdařil dvěma dcerami, pěti vnoučaty a dvěma pravnoučaty. V příjemném prostředí krásného seniorského domova v Melbourne je stále v kontaktu se současným děním, je stále svěží mysli a pozitivního přístupu k životu. Dodnes vládne všemi čtyřmi jazyky. Vrásek má v tváři minimálně. Umění žít – i to se lze učit.

Přejeme HAPPY BIRTHDAY a gratulujeme k výjimečnému jubileu!