Miloš Ondrášek

Do rukou se mi dostal dopis, který napsal brněnský gymnazista Lidovým novinám, které jej pak uveřejnily s nadpisem Pravda o komunismu. Byl napsán ve dnech, kdy se připomínalo třicet let od vzniku Charty 77 v domnění, že na školách bude diskutován tento dokument, který bouřil proti krutovládě. Proti všemu zdravému rozumu se ale ve školách v těch dnech konaly besedy s příslušníky dnešní komunistické strany, kteří se stále hlásí k odkazu Klementa Gottwalda a jeho brutálně totalitnímu režimu.
Kvart se v minulém čísle zmínil o skupině libereckých středoškoláků, kteří v Sydney, Canbeře a Melbourne realizovali 24 rozhovorů s poúnorovými exulanty, audio-vizuálně je zaznamenali a zařadili do projektu Neviditelné oběti komunismu. Jak mně řekli “neviditelné“ proto, že česká mládež dnes v podstatě neví, co se v letech 1948-1989 odehrávalo, kolik lidí bylo z politických důvodů uvězněno, kolik popraveno, kolik zastřeleno při pokusu překročit hranice do svobodného světa, kolika lidem bylo z politických důvodů zabráněno studovat, kolik kvalifikovaných lidí bylo propuštěno z práce.
Stále se setkáváme s informacemi, že do vedoucích míst, od armádních a bezpečnostních složek, přes profesorské a učitelské sbory na všech druzích škol, po politické organizace, justici a veřejné sdělovací prostředky se vedraly osoby, které byly věrnými a poslušnými služebníky komunistického režimu. To se nám, exulantům, nelíbí a hlasitě protestujeme i když s vědomím, že nás nikdo nevyslyší. Se zahanbenim se přiznávám, že mám k tomuto tvrzení nedávný a konkrétní doklad. V Brně vychází odborný časopis, do kterého jsem poslal článek zaměřený na vlastní zkušenosti s poúnorovou zvůlí, která ovládla jak vysoké školství, tak celý profesionální obor. Redaktor mi neodpověděl vůbec a oklikou jsem se dozvěděl, že o takovou tématiku není zájem. Úplně jsem se zhrozil, že připomínky na vylučování z politických důvodů z vysokých škol, po únoru 1948 se tomu říkalo “demokratizace“, nejsou žádoucí, tak jako upozornění na odborné neznalosti a manažérské přehmaty vedoucích pracovníků motivované pouze výhružkami v bolševickém žargonu “postavím tě do latě a dáš to do ažůru“. Jak jsem nenáviděl toto “dávání do plusu“, když celý veřejný a hospodářský život byl v mínusu. K mé připomínce na únor 1948 jsem se dozvěděl, doslova: „Není zde společenská poptávka, aby byla rozebírána minulost, současná aktivní generace se těmito otázkami nechce zabývat, jde o pragmaticky tržní přístup“. Kdyby tento slovní smog znal Aristotelés, možná že by jej pojmenoval jako cestu ke katastrofě. Kdyby jej předpovídal Karel Sabina, dostávám se do českých luhů a hájů, a nechal Kecala s pochybnou morálkou vypovědět „a všechno je hotovo, je hotovo...“ Legrace stranou, vždyť jde o zemězradu! V Německu byl natočen film Životy těch druhých, který vypráví příběh agenta Stasi a jeho obětí. V České republice se v televizních reprizách dávají pořady o bolševických poručících a králích Šumavy, lidem se to líbí a Barrandov se filmům o zrůdnosti Stb vyhýbá, dosud nebyl žádný natočen. Němci jsou tedy s vyrovnáním s komunistickou minulostí dál, došli po druhé světové válce k poznání, že není možné udělat za minulostí tlustou čáru.
Naštěstí jsou v republice lidé, kteří si to uvědomují, i když bohužel to nejsou moji domácí kolegové pokoušející se komunistickou minulost ignorovat. Oběti někdejšího režimu je nutné rehabilitovat, odškodnit a viníky odhalit. Mezi českými historiky a politiky se v současné době rozpoutala debata, zda má vzniknout Ústav paměti národa. Domnívám se, že takovou instituci potřebujeme, abychom poznali podstatu komunistického režimu a jeho represivních složek, soukolí k ovládání společnosti a mechanismus strachu. Tyto otázky prozatím nejsou plně zodpovězeny a samozřejmě ti negativně zatížení minulostí, politici i historici, si takové pátrání nepřejí. Národní archiv a fascikly uložené ve skladištích bezpečnostních složek ministerstva vnitra obsahují obrovské množství dokumentů, které nejsou dosud zpracovány. Slyšel jsem, že na fakultě, na které jsem studoval, jsou poúnorové listinné materiály uloženy ve sklepě a je k nim obtížný přístup. Spíše tomu rozumím, že sklep je pro ty, kteří odhalují zločiny proti lidskosti, nepřístupný.
Ústav paměti národa by měl také spolupracovat s partnery mimo republiku. Ti, kteří nesouhlasí se zřízením tohoto zařízení namítají, že existující Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd postačuje. Pokud vím, má vysokou úroveň, jeho činnost je ale v prvé řadě akademická a badatelská a tak poněkud jiná než by byla ta svěřená Ústavu paměti národa. Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu je součástí Správy kriminální policie, je to tedy nástroj vyšetřování a pochybuji, že by mohl provádět nějakou všeobecnou vzdělávací a informační činnost.
Prostředí, ze kterého pocházíme, ovlivňuje naše další kroky, postoje i chování. Do nedávna byli historici odkázáni na archivní prameny nebo na výzkum hmotných památek. Dějiny tvoří a vnímají konkrétní lidé a do jisté míry je na nich, aby na základě svého osudu vyprávěli svůj příběh. Pro výzkum totalitních systémů to má velký význam. Proto bylo zřízeno české Centrum orální historie, prozatím se zabývá analýzou rozhovorů s bývalými disidenty a komunistickými funkcionáři se zaměřením na jejich rodinné prostředí. Například, jak z rodin oddaných komunistů vzešli synové nebo dcery, kteří zvolili demokratický exil anebo, když neemigrovali, se z nich stali přesvědčení disidenti. Jak došlo v rodinném životě k názorovému rozkolu? V odpovědích na takové otázky je metoda orální historie jedinečná pokud je metodicky zpracovávaná.
Pokud vím, katedra emigrace na olomoucké univerzitě se věnuje důvodům náboženským, politickým a existenčním, které vedly k vystěhování a uplatněním emigrantů mimo vlast a také proč někteří volili repatriaci. Organizaci Post bellum zase zajímají životní příběhy českých vojáků zejména z druhé světové války, jak byli diskriminováni a pronásledováni po únoru 1948, kupodivu zaznamenává také názory těch, kteří těmto vojákům vynášeli nespravedlivé rozsudky vedoucí k dlouholetým žalářům a k popravám.
Nad dějinami a bezprávím nemůžeme zavřít oči, kritický rozbor fenoménu komunismu a porušování lidských práv je nutný.