Ivan Kolařík, OAM

Nedávno jsem měl po dlouhé době zase jednou příležitost vydat se vlakem do města. Jako za dob, kdy jsem ještě nebyl důchodce jsem se přinutil vstát brzičko ráno, abych chytil vlak, kterým jsem po dlouhá léta jezdil do práce. Cestování ráno je vždycky příjemnější, protože vlak je plný krásně vonících krasavic a vymydlených úředníků, kteří dají člověku zapomenout na chmurné grafitti a špínu kolem. Našminkované slečny se také někdy cestujícím postarají o zábavu, zvláště, když se následkem noce plné vášní či utajovaného těhotenství na smrt bledé tiše sesunou na podlahu vagónu, kde jsou pak ošetřovány ohleduplnými muži, kteří jim bez rozpaků přeochotně rozepínají blůzičky, dávají umělé dýchání a ovívají je kravatami ve snaze slečny přivést zpět k životu. To se však bohužel nestává příliš často. Většina cestujících neomdlívá. Většina jich totiž hned od samého rána spí...
Spaní ve vlaku či jiných prostředcích hromadné dopravy není bez komického půvabu. Někdo se ve spánku protahuje, někdo pomlaskává, někdo se zase přihlouple usmívá. Spáči popouštějící uzdě nehorázným chrápáním jsou krajně nepopulární, protože svým neomaleným chováním probouzí druhé, blaženě podřimující pasažéry. Dobré je také vidět spáče, který se náhle vzbudí, podívá se rozespale nejdříve na hodinky, pak ven z okna, aby zjistil, že přejel stanici. Ten obvykle propadne panice a chrlíce škálu nadávek se hlava nehlava dere k východu, aby z rozjetého vlaku vyskočil. Není však nad to se podívat na spáče, kterému hlava nebo dokonce celé tělo bezvládně padá na rameno či hruď vedle sedící pasažérky. Jak dáma zareaguje záleží na mnoha okolnostech. Jestliže je spáč mladý pohledný muž, dáma se jenom lehce zapýří a předstírá, že čte. Na svém místě se sice neposedně vrtí, aby se jako neřeklo, ale nehne se z něj, protože je jí prohýřenou nocí znaveného mladíka líto. A pak jí to očividně dělá dobře. Na zracích spolupasažérů se odráží závist, doprovázená šibalským pomrkáváním a tiše utrousených poznámek jako: “Ten se panečku ale má” nebo “To mně se nemůže stát, to já bych určitě dostal facku”.
Nedej však pánbůh, aby spáč byl neoholený, alkoholem a tabákem páchnoucí, hlasitě chrápající dědek, kterému z koutku úst crčí pramínek zažloutlých slin! Reakce je v tomto případě vskutku bleskurychlá. Pasažérka pivem zmoženého cestujícího hrubě od sebe odstrčí, takže spáč padne do uličky, kde se nakonec s připitomělým výrazem ve tváři konečně probudí, aby to vzápětí zchytal od pasažéry přivolaného železničního orgána.
To, že lidé dokáží tvrdě spát po právě prospané noci mně dlouhou řadu let nedávalo spát. Po bedlivé úvaze jsem nakonec dospěl k názoru, že spánek je zrovna tak důležitý jako třeba dobrá večeře nebo správně vychlazené pivo. Že touha po spánku není vypěstovaný zlozvyk, ale něco, co má člověk od malička cílevědomě pěstovat.
Osobně spánek zařazuji mezi svou nejoblíbeněší aktivitu. Bez zardění jsem tuto skutečnost také vždycky uváděl do svého životopisu. To sice několikrát odradilo prospektivní zaměstnavatele od toho, aby mně nabídli práci, obávaje se, že bych snad náhodou během pracovních hodin buď dřímal nebo chodil jako mátoha. Ruku na srdce, měli trochu pravdu, protože jsem nebyl schopen vykonávat pracovní úkoly bez občasného hnípání ve specialně k tomuto upravené kanceláři. Spolupracovníci to však nevnímali jako neřest, spíše naopak. Tím pádem se pak všemožně snažili na vedení podniku docílit vymezení hodinky k osvěžujícímu spánku, který, jak jsem jim vysvětlil, nutně zvýší produktivitu. Nyní, po snad třiceti letech se na spánek v práci management již nedívá skrz prsty. Uvědomujíce si blahodárnost spánku na pracovní výkon, manageři pracovníky přímo nutí si během směny pochrupnout. A tak se cítím jako průkopník.
To, že jsem nejenom schopen, ale že přímo miluji zamáčknout oko v kteroukoliv denní či noční dobu a to třeba i ve stoje, je nesdílnou součástí mého bytí. Již vlastně od malička nadšeně prosazuji životní krédo:”Kam si smyslím tam si sednu, kam si smyslím, tam si lehnu”. Lidi, kteří se mi snaží namluvit, že osm hodin spánku je dostatečné pro regenerování mozkových buněk, pokládám za nevzdělané pošetilce. Ti, kteří se mně snaží přesvědčit, že hodinový odpočinek po obědě je mrhaním času, nevědí o čem mluví. Po spánku pookřeji, jsem přívětivý, na svět se usmívám a mám positivní myšlenky. Upřu-li si z jakéhokoliv důvodu odpolední siestu, má duševní svěžest zaznamená prudký pokles a jsem nevrlý dědek. Díky tomu, že věřím, že microspánek za volantem může skončit tragicky, mé cesty na dovolenou do Queenslandu vezmou několik týdnů, protože každou hodinu jízdy přerušuji půlhodinovým “power nap”, jak nás moudře nabádají vládní poutače podél vozovek. Tím pádem jsem nejbezpečnějším řidičem na zdejších silnicích.
Neutuchající lásku ke spánku ve mně vypěstovali moji dobří rodiče. A socialistický stát. Jelikož jsem byl dítě vyzáblé, samá ruka samá noha, rodiče měli velikou starost, abych se řádně vyvinul a proto mě rok co rok posílali do státem poskytovaných dětských ozdravoven pro neduživé děti. Tam po dobu předlouhých tří měsíců nás podvyživené děti vykrmovali jako husy. Nezbytnou součástí vykrmovacího programu byl pravidelný tříhodinový odpolední spánek. Nemusím zdůrazňovat, že co se v mládí naučíš ve stáří jako když najdeš. Státní dětská ozdravovna ve mně vypěstovala úctu ke spánku. Tatínek, který se často holebdal aristokratickými předky, mě také vštěpoval do hlavy, že člověk, který chce v životě dosáhnout vysokých met musí po obědě nejméně na hodinku vypnout a oddat se hlubokému spánku přerušovanému nanejvýš lehkým funěním. Vážně mně kladl na srdce, že zdraví se utuží ne tím, že člověk přestane hulit sto cigaret denně, ale tím, že se večer do pelechu vrhneme v osm hodin a vstáváme nejdříve v devět ráno. A tak, jako poslušný hoch jsem si všechno důkladně zapamatoval a v životě praktikoval. Jsem pyšný na to, že během důležité konverzace dovedu náhle upadnout v hluboký spánek, rázem se probudit a v debatě inteligentně pokračovat, jako by se nechumelilo. Jsem rovněž hrdý, že po dlouholeté praxi jsem se naučil natolik ovládnout, že při koncertě mohu spát jako špalek aniž bych chrápáním někoho probudil a že si během spánku ve vlaku neuříznu ostudu tím, že bych se třeba navalil na nějakou ubohou stařenku, o krasavici nemluvě. To, že nyní mistrně ovládám umění si vymyslet téma barevných snů a v témže tématu pokračovat noc co noc, abych o tom komukoliv, kdo má zajem, sáhodlouze vykládal, uvádí psychiatry v šílenství.

Na sklonku života bych se však hrozně rád naučil být náměsíčníkem. Dodnes jsem tuto noční aktivitu nezvládl. Nejsem si jist jak na to. Napadla mě však myšlenka, že kdybych třeba během dne trochu méně spal, znavil bych se natolik, že by to v noci ve mně mohlo probudit náměsiční schopnosti. To by se potom můj život překrásně vydařil...