STOLETÍ SONI ČERVENÉ

Veronika Boušová

„Každý rok v lidském životě je boží dar,“ říká Soňa Červená v úvodu dokumentárního filmu „Červená“. Sama má na kontě těch let 92. Obdarována byla talentem a množstvím pěveckých rolí, včetně vysněné Bizetovy Carmen. Odhadem odehrála 4000 představení, z toho převážnou část v zahraničí. Mít filmový portrét od režisérky a scénáristky Olgy Sommerové je také dar. „Červená“ je poslední z dokumentárního triptychu o významných ženách, pronásledovaných komunistickým režimem. O titulech „Věra 68“ (Věra Čáslavská) a „Magický hlas rebelky“ (Marta Kubišová), jsem tu už psala. Právě porovnání všech tří dokumentárních portrétů dokazuje, jak přesně dokáže Sommerová zachytit silnou ženskou individualitu, aniž by přitom měnila vlastní autorský rukopis. U Červené je to o to markantnější, že dala přednost rodině před pěveckou kariérou: „Sebeteplejší rodinný krb by mi nemohl nahradit kouzlo divadelních šaten a spacích kupé. Chvíle trémy před vystoupením a pocit štěstí po vystoupení.“ Když ovšem zcela prostě konstatuje, jak její manžel utekl před komunisty dřív než ona, a „skončila ta naše velká láska“, objevujme za jejím rozhodnutím pro kariéru ještě jiný podtón.

   Osud Soni Červené se odehrává na pozadí klíčových bodů naší novodobé historie, od první republiky po současnost. Hrdinka emigrovala po komunistickém puči a podstatnou, tedy tvůrčí část života, prožila v zahraničí, kam emigrovala. „Domov, to je slovo, které ve mně pokaždé vyvolá trochu rozpaků. To že pojem domov tak pevně nezakotvil, to mi pomohlo jít tu cestu, kterou jsem šla.“ Na první pohled působí jako introvertní perfekcionistka, profesionálka každým coulem. „Železná lady“, řečeno jejími slovy. Vzpřímené držení těla, vždy upravená, v outfitu pečlivě vybraném pro danou příležitost. Koncentračním táborem v Ravensbrücku, kam nacisté poslali její matku, aby mohli zabavit vilu a majetek, prochází v klobouku a kabátě, nenápadně připomínajících předválečnou módu. V loďce na Vltavě ladí vzhled do sportovního námořnického stylu. U moře brouzdá jako rozverné děvče v široké hippie sukni, kterou, když je po kolena ve vodě, rozšafně pustí na hladinu. V tom gestu uvolnění se skrývá všechno, o čem ve filmu mluví, a co tušíme za ikonickým zevnějškem: téma smíření a odpuštění, „zanechání čisté stopy“ poté, co člověk opustí tento svět.

   Do kontrastu s podmíněnou sebekontrolou hrdinky staví Sommerová jako podkres k vyprávění dokumentární záběry zlomových okamžiků dobového dění, tedy toho, co ji ovlivňovalo a pravděpodobně modelovalo její přístup k životu a lidem. Vyhýbá se přitom notoricky známým záběrům, jejichž naléhavost věčným omíláním vyčpěla. Ukončení 2. světové války ilustrují nejen spontánní momentky z osvobození, ale i ty, na nichž se Jan Werich po příletu z Ameriky vítá s přáteli. Právě u Voskovce s Werichem odstartovala Soňa Červená divadelní dráhu v roli Káči Maršálkové v Divotvorném hrnci. Ostatně smysl pro humor jí nechybí. Sommerová to vtipně ilustruje třeba tak, že natočila pěvkyni při rozhovoru s vlastní bustou „mladé Soničky“, posazenou v autě na sedadle spolujezdce.

   Dcera skladatele a spisovatele JUDr. Jiřího Červeného, zakladatele kabaretu Červená sedma, se sice věnovala opeře, ale její profesní záběr je mnohem širší. Vychází však ze stejného základu - „vždy připravena na 130%“. Mezi mladou Soňou u klavíru, která se na kameru představuje písní od tatínka, a stárnoucí operní zpěvačkou s precizní gestikulací, technicky dokonalou intonací a stylizovaným výrazem na koncertu s Alešem Březinou není na první pohled žádný rozdíl. Tvoří oblouk nad operní kariérou, zastoupenou především zvukovým záznamem pěveckých árií. K posledním rolím Soni Červené, s nimiž se zároveň v 77 letech konečně dostala na jeviště Národního divadla, je Čapkova „Věc Makropulos“ v režii Američana Roberta Wilsona. Postava tři staleté Emilie Marty mechanicky frázuje, že se jí život zastavil a nemůže dál, jenže se strašně bojí smrti. Když k tomu Sommerová přidá scénu, jak paní Soňa na hřbitově v červených rukavičkách nechává u hrobu usadit velkou leštěnou náhrobní desku se svým jménem, je obraz silného pudu sebezáchovy a přirozené touhy po životě dokonalý.

   Stylizace dokumentu do příběhu jedné ženy a zároveň příběhu století jde daleko za hranici jednoho osudu. V souvislosti se smrtí matky, která se za podivných okolností údajně otrávila v Ruzyňské věznici, se hrdinka objevuje před chátrajícím Borůvkovým sanatoriem, kde dodýchal Jan Palach a Josef Toufar. Vidíme ji v komunisty zabaveném bytě Červených, z něhož se stal archiv dokumentů tajné policie StB, a s historikem Petrem Kourou prohlíží spis nad spisem, vedeným na její osobu. Momentem, kdy všechno krystalizuje v jedinou esenci, je propojení Červené s Miladou Horákovou. Vznik opery Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila „Zítra se bude...“ iniciovala i paní Soňa. Tvůrci filmu sestřihali do jedné pasáže archivní záběry z procesu a z operní inscenace, v níž Miladu Horákovou představuje Soňa Červená. Možná, že právě tahle role byla nakonec v jejím životě tou nejdůležitější.

 Rozhovor pro časopis Čechoaustralan poskytla Soňa Čevená Veronice Boušové písemně, uvedeno bez přepisu

 Váš životní příběh je v podstatě příběhem století. Během té doby došlo k závratnému technickému pokroku, masovému vyvražďování i liberalizaci společnosti. Když se podíváte zpět, jak byste ten vývoj zhodnotila a z čeho bychom se měli poučit?

Vaší otázkou jste si sama odpověděla. Ano, zapomenout nesmíme, ale nelomit rukama, neotáčet se, jít dál, dopředu, pozitivní aura, těšit se na věci příští. A když vás někdo raní, litujte ho, je to jeho problém. Všecko na světě se vrací, dobré i zlé.  

Vaši rodinu pronásledovali nacisté i komunisté. Maminka zemřela ve věznici v Ruzyni záhadným způsobem a pohřbívala jste ji tajně. Proč je důležité umět odpustit, ale nezapomínat?

Protože jinak bychom zničili sami sebe a nebyli bychom nic jiného, než další obětí. 

Když jste v Západním Berlíně zamířila do emigrantského tábora, věřila jste, že nějaké divadelní nebo pěvecké angažmá přijde?

Samozřejmě, že jsem doufala. Ale věděla jsem, že začínám od nuly.

Zakázala jste si stýskání. Zapůsobil tak váš pud sebezáchovy? Jak moc je těžké, popřít vzpomínky?

Moje matka mě přísně vychovala. Hodně přísně. Za svou kázeň = disciplinu jsem jí ale vděčná. NIC mi nebylo těžké.

Poznala jste na vašich cestách po světě místo, které vás něčím mimořádně a nezapomenutelným způsobem oslovilo?

Ano, bylo jich víc: všecka jeviště, na kterých jsem zpívala.

Kde se cítíte být skutečně doma?

Ve své samotě.

Jak jste se vyrovnávala s faktem, že zatímco v západním světě jste byla mezinárodní operní a později i hereckou hvězdou, doma vás na 30 let vygumovali z vědomí národa?

Brala jsem to jak fakt: „Na věčné časy“… Rok 1989 a všechno, co následovalo, považuji za zázrak.

V souvislosti s českým kulturním prostředím se často mluví o neúměrné řevnivosti, „malém českém rybníčku“. Jak to vnímáte vy s vašimi zkušenostmi a kde vidíte příčinu? Vždyť uplatnit se na mezinárodní úrovni je mnohem těžší… 

Na své zahraniční dráze jsem žádnou řevnivost nezažila. V mých kruzích jsme byli přátelé, kteří se občas na nějakém dalším jevišti sešli. Ale ani tady jsem „neúměrnou řevnivost na malém českém rybníčku“, o které hovoříte, nepoznala.   

V souvislosti s uměním se často zmiňuje pokora. Co si pod výrazem pokora představujete vy?

POKORA by se měla družit se SLÁVOU. Jinak se snadno z výšin sklouzne.

Kdo či co způsobilo, že se z vás stala perfekcionistka?

Moje příliš ctižádostivá matka. Jsem jí za to vděčná.

Jak se udržujete v tak skvělé kondici?

Nijak. Jedině snad čistým svědomím.

Co Vás spojuje s režisérkou dokumentu „Červená“ Olgou Sommerovou?

Harmonie, respekt, důvěra, amore.

S hamburským Thalia Theater jste hostovala i v Sydney. Co jste z Austrálie poznala a jak na vás tato země zapůsobila?

Ze vzpomínek na Austrálii jsem se vypsala v mé poslední knize „Stýskání zažehnáno.“ Nezlobte se, nerada se opakuji.

V souvislosti s uváděním Janáčkových oper jste překládala libreta a učila zahraniční operní hvězdy zpívat česky. Jak na náš jazyk interpretky a interpreti reagovali?

Čeština je krásný, bohatý jazyk. Mojí biblí je kniha Pavla Eisnera CHRÁM I TVRZ. Ano, čeština JE náš chrám i naše tvrz. Hýčkejme si ji. Nenechme si ji zpustošit. O to jsem se i v emigraci snažila a mnohdy s úspěchem.

V dokumentu Olgy Sommerové se váš životní příběh protkne s příběhem Milady Horákové, kterou jste ztvárnila v opeře Aleše Březiny „Zítra se bude...“. Jak vypadala vaše příprava na ztvárnění té postavy? Přinesla vám tato role nějaké nové poznání?

Na každý nový úkol, se připravuji smrtelně váženě. A tady to SMRTELNĚ dostalo další dimenzi. Ta role mne pohltila. Nové poznání? Nevím. Hráli jsme to asi devadesátkrát. Zeptejte se někoho, kdo byl v hledišti.

Které role ve vašem životě vám přinesly nějaká zásadní poznání, a proč?

VŠECKY. PROTO.

V čem jste vždy za všech okolností zůstala Češkou, a co jste se naopak naučila od spolupracovníků a přátel z jiných zemí?

Přes všecko prolínání desetiletími, zeměmi, jazyky: každý den jsem si česky zapisovala do deníku, každý večer jsem se česky modlila, a, nesmějte se mi, se svými pejsky a kočičkami, které jsem kdy měla, jsem mluvila výhradně česky. 

Které místo na světě považujete za mimořádné a proč?

PRAHU. Každý čtenář, který v Praze byl, pochopí PROČ.


Hlavní stránka  |  Čísla časopisu  |  Sponsoři  |  Napište nám  |  Fórum čtenářů  |  Zajímavé odkazy  |  Zajímavé čtení  |  Fotogalerie