smely zivot Kerri-Anne - Barbara Semenov

SMĚLÝ ŽIVOT KERRI-ANNE

Barbara Semenov

Každý Australan ví, kdo je Kerri-Anne a jsem si téměř jistá, že to ví i každý Čechoaustralan. Přesto má i sláva své hranice, a tak tato zářivá televizní osobnost nebude nejspíš známá mimo území našeho světadílu.

Přemýšlím, zda má svoji českou obdobu, ale nikdo v tamním mediálním ani uměleckém světě, kdo by svým záběrem působení připomínal tuto dnes již ikonickou legendu australského showbyznysu, mi nepřichází na mysl. Kdybych kdysi před pětatřiceti lety neemigrovala, asi bych si přála podobnou kariéru. Jako Kerri-Anne jsem brala nucenou oklikou cestu k uměleckému uplatnění přes novinařinu. Na rozdíl od ní jsem neměla pěvecké ambice, ale herecké zcela určitě. Kerri-Anne toužila jako mladá dívka stát se Olivií Newton-John, já zase Janou Brejchovou. Obě jsme místo toho skončily před objektivem televizních kamer, já jako redaktorka Televizních novin, ona jako moderátorka nejznámějších australských televizních programů.

Dnes, po mnohaleté kariéře je Kerri-Anne Kennerley jednou z nejuznávanějších ve své profesi, vyznačuje se vytříbeným stylem a brilantní prezentací nejrůznějších televizních pořadů, stejně tak jako obdivuhodně pohotovým zvládáním nesčetných náročných situací a problematických hostů v živém vysílání. Své mnohdy až extravagantní televizní vstupy zjemňuje přirozenou grácií, elegancí a svěžím humorem. Musím říci, že od svého příchodu do Austrálie před třiceti lety jsem její velkou obdivovatelkou a příznivkyní.

Kerri-Anne Kennerley byla nedávno uvedena do síně slávy Logie Awards – nejvyššího australského televizního ocenění. Koncem roku 2017 vyšla její autobiografická kniha, ve které popisuje nejen svoji fascinující cestu za slávou, které s vervou sobě vlastní obětovala celý život, ale také osobní dramatické peripetie, kterými musela na této cestě projít a dosud prochází. Knihu jsem dostala od své dcery k Vánocům a přečetla jedním dechem. Našla jsem skutečně řadu styčných bodů s touto showbyznysem až posedlou ženou (jak se sama o sobě vyjadřuje), ale ačkoliv jsem žila rovněž smělým životem, Kerri-Anne mne svou smělostí daleko překonala. Pravděpodobně bych nedokázala být ani tak dobrodružná, ani tak dedikovaná jako tato excentrická mediální hvězda.

Kennerley neoplývá zrovna spisovatelským slohem, přesto anebo právě díky přirozené jednoduchostí líčení smělého a zajímavého života upoutá pozornost čtenáře už od prvních řádků. Čtyři sta stránková kniha je adekvátně ilustrovaná unikátními fotografiemi z autorčina pestrého archivu. České čtenáře zaujme i úvodní vzpomínání na dětství v šedesátých letech, strávené v typickém brisbaneském předměstí, tolik odlišném od míst našeho českého mládí.

Po prvních srdnatých úspěšných vystoupeních v queenslandské televizi se aspirující devatenáctiletá zpěvačka stěhuje do New Yorku, místo dobytí Broadwaye se ale stává obětí domácího násilí prvního manžela, jednoho z producentů Rolling Stones, notoricky známého divokým životním stylem a užíváním drog. Ze začarovaného kruhu jí pomůže anglický přítel John Kennerley. Svého zachránce a životní lásku si bere v roce 1984, svatba se koná poprvé v historii ve slavné sydneyské Opeře.

V Sydney pokračuje ve své kariéře zpěvačky, později herečky v televizním seriálu, ale vyniká až jako moderátorka televizního programu „Good Morning Australia“ na Network Ten, kde během svého jedenáctiletého působení získává popularitu po celé zemi. Od roku 1996 pokračuje v televizní show „Midday“ na kanálu Nine a je několikrát nominovaná na cenu Gold Logie. V roce 2002 uvádí svoji vlastní show „Kerri-Anne“, ve které nejenže zpovídá význačné politiky Austrálie, ale zároveň je polidšťuje, když je přiměje, aby s ní v pořadu zatancovali macarenu, čaču nebo rumbu. Dokázala rozvázat jazyk i málomluvné Priscille Presley, zvládala opilého Johna Stamose, nezapomenutelné jsou její rozhovory s Robinem Williamsem, Russellem Crowem, Johnem Travoltou, setkání s Michaelem Hutchencem, s Cliffem Richardem, s princeznou Dianou, natáčení s Beatlem Georgem Harrisonem, Juliem Iglesiem, Madonnou, s Pelém i dalšími nesčetnými úspěšnými sportovci, a v neposlední řadě s premiérem Johnem Howardem a prezidentem Donaldem Trumpem.

Od televizních redaktorů se liší umem rozhovory poutavě popularizovat, svými otázkami a charakterem interview je jiná než ostatní. Zábavná, vlídná a současně lidsky zvídavá, vždy perfektně připravena a přitom schopna i okamžité improvizace, napomáhá její osobní charisma a atraktivní vzhled. V knize se zmiňuje i o stinné stránce ženského aspektu, která byla velmi markantní v sedmdesátých a osmdesátých letech a nešetřila ženy snažící se prosadit v televizní konkurenci a věčném střetu s neomaleností nekorektních mužských kolegů a nadřízených. Také sdílím tuto nepříjemnou vzpomínku z vlastního působení v Československé televizi těch let. Na rozdíl od mé situace, kdy mne navíc totalitní propaganda donutila opustit nejen pracoviště, ale i zemi, Kerri-Anne se mohla bránit svým oponentům v relativní svobodě slova a projevu.

Slavná moderátorka se přiznává, že exhibicionismus je jejím hybným motorem, ačkoli i ona trpí pozitivní trémou, jako každý poctivý profesionál. Navíc se dokáže před kamerou osmělit k opravdu dobrodružným kouskům – osedlá všemožná zvířata, fušuje do řemesla krotitelům šelem, slaňuje z vrtulníku, řídí tank,…

Kniha líčí nesčíslně zážitků a nekonečnou řadu osobních setkání s domácími i světovými veličinami. Život pod jhem televizní řehole – vstávání o čtvrté, stres, rivalita, sebeovládání, ale také život jako jedna velká párty ve světě bohatých a slavných po boku milovaného muže. Dalo by se říci až záviděníhodný život odvážné, které štěstí přeje.

Kerri-Anne se ale otevírá daleko hlouběji a dává nahlédnout do temných zákoutí – dozvídáme se o nešťastném potratu a ztrátě naděje stát se matkou, o boji se zákeřnou rakovinou prsu a o nedávné ráně osudu, která přetrhla nit dosavadní, zdánlivě nenarušitelně plynoucí pohody. Před třemi lety utrpěl její manžel pád, při kterém si zlomil páteř a stal se kvadruplegikem ochrnutým na ruce i nohy. Tato tragédie obrátila život pohledné a bonvivánské Kerri-Anne vzhůru nohama, znamenala okamžitý konec televizní kariéry a uvazuje ji k doživotní stálé péči o pro ni nejdůležitějšího člověka na světě.

Je srdceryvné číst, jak věci, které každý z nás považuje za dané a samozřejmé, se mohou stát jen tak, zničehonic něčím nepochopitelně neuchopitelným. Například mučivé týdny čekání, zda bude moci manžel polknout kousek ledu a obnovit funkci polykání, nebo zda bude muset být navždy krmen nosovodem. První beznadějné pokusy o komunikaci se zcela ochrnutým partnerem přes mrkání víčky nad předkládanou tabulí s písmeny,… a pomalé, namáhavé a omezené obnovování dalších základních životních funkcí, kterými naše tělo vládne jaksi automaticky, a ani v duchu nás nenapadne, že by tomu mohlo být kdy jinak!

Závěrečné poselství její autobiografické knihy zní jasně: - „If people want to know about survival I can confidently say: life will change. Nothing is surer than that. You never know what the universe is thinking. So embrace it. – Jestli chce někdo něco vědět o přežití, mohu s jistotou říci: život se mění. Nikdy netušíme, co má vesmír za lubem. Tak jej obejměte (co to dá).“

„Naše ložnice pro mne byla vždy posvátným místem. Pořídila jsem nám krásné žluté a modré závěsy a doladila místnost stejně vzorovaným přehozem přes postel. Vestavěli jsme skříně s policemi a televizí – vždycky jsme se rádi dívali na televizi z postele – a John navrhnul toaletku s opravdovými hollywoodskými žárovkami kolem zrcadla, a se spoustou přihrádek pro ‚holčičí‘ věci.

Hned vedle byla moje oblékárna, kterou mi každá žena mohla závidět. Nikdy nic nevyhazuji, a tak je tento prostor něco jako malá studnice pokladů, datujících dobrých čtyřicet let. Někteří říkají, že potřebují sluneční brýle, když sem vstoupí, aby je neoslnila ta náhlá exploze barev, třpytek a flitrů.

John má taky svoji vestavěnou skříň na šaty. Mnohokrát mi za ta léta připomněl, oč menší je ta jeho, ale já mu vždy říkám, že kdyby si vyklidil velký pokoj dole, kde skladuje modely vláčků, měl by hned plno místa na pověšení svých věcí.

Máme tu taky modrou čalouněnou lenošku a snídaňový stolek, kde mi John každé víkendové ráno předkládal snídani na tácu - čerstvě vymačkaný pomerančový džus, vajíčka a horký toust. John byl vždycky tak pozorný, toust připravoval až nakonec – věděl, že ho nemám ráda studený. A samozřejmě kávu. Bez kávy by to nešlo.

Tak to bylo; pak jsme si četli noviny a diskutovali o světě. To býval vždycky můj nejoblíbenější společný čas. Jen John a já, bavíme se o věcech, smějeme se v naší krásné ložnici. Naše perfektní místo klidu. Moje oáza, útočiště. Mám tu dokonce svoji golfovou hůl, kdybych si chtěla trochu zacvičit.

Teď tu balím na cestu do Melbourne, těším se a trochu se bojím; je pozdní duben 2017 a zítra mám být uvedena do Sině slávy Logie. Rozhlížím se po pokoji, - jak se to tu změnilo. Ale všechno v mém životě se změnilo. Moje největší láska, můj nejlepší přítel a manžel, se kterým jsem prožila 33 let, John, je kvadruplegik následkem strašného pádu v březnu 2016, když sklouznul z verandy na golfovém resortu v Coffs Harbour.

Moje ložnice slouží dnes jinak než dřív, už není jen místem spánku a mazlení se s naším milovaným zlatým retrívrem Diggerem, stala se trvalou nemocniční místností. Velká manželská postel, kterou jsme oba zbožňovali, je nyní odsunuta stranou, aby se sem vešla Johnova nemocniční postel s tichým celonočním bzučením motoru, který pohybuje matrací, aby se zabránilo proleženinám. A dovedete si představit, jak těžké je sehnat kladku a závaží (elektrického stroje, který přemístí Johna z vozíku do postele) ve stejné barvě, jako jsou původní barvy ložnice? Dokonce hrozím, že si seženu Bedazzler a polepím mašinu třpytkami, když se mi nepodaří vylepšit její dosavadní vzhled jiným způsobem.

Pak tu máme nemocniční stolky, ty jsou velmi užitečné, když je potřebujete nastavit na správnou výšku ke krmení – ale jinak tu taky obzvlášť neladí. Krásná modrá čalouněná pohovka z lenošivých starých časů slouží teď jako odpočívadlo nemocničnímu náčiní. Také šuplíky mé komody jsou plné lékařských potřeb a zásob – měřicí přístroje na tlak, teploměry, katétry, trubičky, hadičky, formy, skelná vata, noční košile, župany,…

Ještě horší je naše takzvaná televizní místnost. Tam je nyní sklad pro větší výbavu, manuální vozík a plno rehabilitačních pomůcek. Pohodlná televizní křesla musela pryč, abychom sem mohli dát elektrické sezení, z kterého může John sledovat obrazovku. Ani v tomto případě návrháři nemyslí na náš trh.

Další pokoj jsme předělali, aby sloužil pro účely Johnova domácího rehabilitační cvičení, něco co plně zaměstnává nejen mne, ale i Simona, Johnova syna, který se k nám nastěhoval, aby pomáhal. Snažíme se alespoň zachovat to málo, co Johnovi zbylo z pohybu, a tak jsme zařídili rehabilitační přístroje, jaké měl v nemocnici. S poraněními páteře je slabá možnost zlepšení, tak plánujeme využít všechny pomůcky.

Ale zpět k naší ložnici. Je tu něco navíc, co dnes večer zaplňuje zbytek místa, a pro změnu jsou to moje věci. Rozprostřeny po celém pokoji jsou vzpomínky, sešity polepené výstřižky, které John pečlivě sbíral celý náš společný život, a které mapují moji více než čtyřicetiletou uměleckou a televizní dráhu. Fotoalba, videokazety, dévédéčka z nejvýznamnějších momentů mé kariéry. Jsou tu zaznamenány všechny pořady, všichni lidé, od kterých jsem se toho tolik naučila, se kterými jsem se smála, o které jsem se mohla vždy opřít. Tady je to vše, v naší krásné ložnici, kde jsme čítávali noviny, vyprávěli si. Můj nejoblíbenější společný čas.

Je to ironie, vidět svůj život takto posbíraný, moji kariéru obnaženu, celý můj osobní svět, který bude odtajněn. Když se dívám na svůj zde nahromaděný život, připomínám si nejen své začátky, ale také to, jak těžké bylo vypracovat se, i jak jsem se snažila, jak jsem nejlíp uměla. A jak se mi to podařilo. A ještě je tu jeden důvod, že jsem tak sentimentální: zítřejší Síň slávy bude moje první Logie. Byla jsem předtím několikrát nominována, ale k překvapení mnohých a mé vlastní frustraci jsem nikdy nevyhrála.

Když jsem přijala pozvání, věděla jsem, že tam John musí být se mnou. Opak byl vyloučený. Vždycky mne doprovázel na Logies a nemohl přece chybět, když budu konečně přebírat takovou cenu. Ale zároveň jsem věděla, že nebude snadné ho tam dostat. Od úrazu jsme ještě nikdy neuvažovali o cestování. Jen pouhé pomyšlení nám nahánělo hrůzu. Ale nějak tam Johna dostaneme. To zvládneme. Vždycky jsme vše zvládli. Show musí jít dál…“ (přeloženo a editováno podle The Sydney Morning Herald z úvodu knihy A Bold Life – Kerri-Anne Kennerley)