Sešpendlený samet v divadelní reflexi

Sešpendlený samet v divadelní reflexi

Veronika Boušová

„Uplynulo 25 let od chvíle, kdy v Československu padl komunistický režim, a do země přišla svoboda. Z módy vyšly radlery. Do Síně slávy NHL vstoupil v Torontu Dominik Hašek. Národní ústav duševního zdraví zveřejnil informaci, že čeští vědci z nejmenované univerzity objevili klíč k Alzheimerově nemoci. Do Česka dorazilo víc turistů než loni touhle dobou…“ tak začíná v časopise Respekt rubrika „Minulý týden“ z týdne, kdy se u příležitosti výročí 17. listopadu odehrála na Nové scéně ND slavnostní premiéra inscenace Po sametu. Takový „dar-nedar“ ke čtvrtstoletí svobody by ani chytrá horákyně nevymyslela lépe.

Základem divadelního scénáře se stal právě monitoring domácích událostí - koláž výroků, zpráv všeho druhu a kuriozit, jejímž prostřednictvím bere zakladatel a nynější editor Respektu Ivan Lamper českou společnost co týden doslova za slovo. Stručnou kroniku uplynulých pětadvaceti let sestavil společně s režisérem Jiřím Adámkem. Adámkův originální inscenační styl, postavený na hudební kompozici a inspirovaný voicebandem, se ve spojení s texty informativního publicistického charakteru osvědčil už v jeho předchozích projektech a byl oceněn i v zahraničí. Co se ale týče obsahu, nejde o komplexní výpověď, jak by se snad na první pohled zdálo. Po sametu poukazuje na čecháčkovství, pohodu a nechuť převzít odpovědnost za svá rozhodnutí a tento národní folklor je reflektován hlavně v politické a podnikatelské rovině. Na jedné straně stojí horních ne deset tisíc, ale zhruba deset lidí, a na druhé „prostý lid“ s jeho všedními starostmi a radostmi. Na konkrétní jména původců porevolučních úspěchů takřka nepřijde řeč; koneckonců i v reálu to dobré často považujeme za samozřejmost. Poselství hry spočívá v podstatě ve dvou věcech: kde se vzala „blbá nálada“ a kdo za to může.

To ovšem neubírá na kouzlu „sametovému“ retro začátku s výčtem porevolučních „poprvé“ včetně reklamních sloganů na Lanzu či Vizír: poprvé erotický časopis, poprvé volně dostupná západní měna, poprvé McDonald‘s, poprvé barevný toaletní papír, poprvé návštěva papeže atd. Dlouhý euforický monolog Taťjany Medvecké končí rozdělením Československa. Následující scény mapují vývoj naší demokracie od roku 1993 rok za rokem a potažmo povolávají k odpovědnosti Miloše Zemana, Václava Klause, Stanislava Grosse, Mirka Topolánka, Jiřího Paroubka, Petra Nečase nebo „šedou eminenci“ Vladimíra Železného. Na konci řetězce čeká Andrej Babiš. Osobnost Václava Havla je naopak zmíněna jen okrajově. Zatímco zdary a nezdary našich sportovců anebo výskyt hub ovlivňují rozpoložení národa (v duchu hesla „chléb a hry“), kulturu zastupuje pouze televize Nova prostřednictvím pravidelných nedělních „kázání“ jejího prvního ředitele. Mimochodem, nabízí tak i odpověď na otázku, kdo bulvarizoval myšlení průměrného občana. Další linii představuje vlastenecká rozněžnělost nad příznivými změnami životního prostředí v malé české kotlince. Její místo ve vesmíru, nadpozemské jevy a projevy božství se pak nade vším klenou jako nadčasová hodnota, rozpouštějící přízemnost ve vyšším řádu. Změny letopočtu doprovázejí namísto novoročních projevů prezidenta poznámky neangažovaných bytostí, od zástupců zvířecí říše po mimozemšťana. Ironické hroty inscenace bodnou, vyvolají hořký smích a propadnou se do knedlíkové nostalgie.

Připomeneme si kuponovou privatizaci (1994), doprovázenou výrokem tehdejšího ministra financí Kočárníka, že „koruna bude nejtvrdší měnou ve střední Evropě“, i úprk Viktora Koženého, seznam krachujících bank i odmítání politické odpovědnosti (1997). Připomeneme si vstup do NATO (1999) a do Evropské unie (2004) i roztrpčení nad tím, že z toho pro naši zemi plynou nějaké úkoly nebo konfrontace. Připomeneme si americký radar, gripeny, euroústavu, český rasismus, Krejčíře, předsednictví EU a především rozporuplná prohlášení předních politiků, na která by jistě sami nejraději zapomněli - jenže ostříž Ivan Lamper zaznamenal všechno. K vrcholným satirickým momentům patří například uzavření opoziční smlouvy (1998), kdy se boj na „politickém písečku“ mění v milostný akt. „Co nás rozděluje? Já nehraji tenis.“ zakončuje proces Miloš Zeman. Šestice herců - Pavla Beretová, Taťjana Medvecká, Filip Kaňkovský, Saša Rašilov, Pavol Smolárik a Petr Vančura – funguje v duchu Adámkovy režie ve společných výstupech jako recitačně-taneční soubor. Rytmizované scény voicebandu se střídají se scénami a dialogy, kdy na sebe herci berou úlohu konkrétních osobností. Sofistikovaně napodobují vybrané charakteristické znaky jednotlivých osobností, aniž by se uchylovali k laciné parodii, což platí třeba i při povolávání Blanických rytířů na obranu proti EU.

Scéna výtvarníka Jakuba Kopečného evokuje slova doktora z filmu Vesničko má středisková: „To není země, to je zahrádka“. Miniaturní luhy a háje, korunované Blaníkem a Karlštejnem, rámují pískoviště, které se díky projekcím proměňuje: jednou v křišťálovou studánku plnou hvězd, jindy třeba v Ladovskou idylku s malým českým rybníčkem. Projekce na pozadí pak obrazem doprovází jednotlivé roky a mění se v duchu dobového koloritu. V tomto smyslu nezůstávají pozadu ani kostýmy. Nevkusný vekslácký styl osmdesátých let a afro-účesy postupně střídají nadmíru dlouhé úřednické košile (a kalhoty chybí) a pak nastoupí šedá uniformita dnešních burzovních makléřů či europoslanců.

Inscenace Po sametu bude pravděpodobně patřit spíše ke kontroverzním kusům, kam se řadí třeba i neobvyklá pantomimická reflexe 70. let v Divadle Na zábradlí s názvem Šedá sedmdesátá aneb Husákovo ticho. Obě mají jedno společné - vyznívají poněkud do ztracena. Jak ale najít závěr otevřené situace? U obou také závisí schopnost divákova vnímání na tom, v jakém věku (a zda vůbec) danou dobu prožil a jestli je schopen hodnotit víc než pouhé divadelní zpracování. Témat z naší novodobé historie na českých jevištích přibývá, jmenované dvě inscenace jsou však v jistém směru odvážné jak neobvyklým zpracováním, tak vynucenou absencí závěru. Po sametu ukazuje poslední čtvrtstoletí možná nadmíru kriticky, jenže nezdravá nostalgie, která poslední dobou zkresluje realitu doby v mnoha retrospektivních dílech, také rozhodně není v pořádku. Vytváření opačných pólů má svůj smysl.