S GENERÁLNÍ KONZULKOU V AUSTRÁLII HANOU FLANDEROVOU

 

Barbara Semenov

 

 

 

Dalo by se říci, že vždy pozitivně a pohodově naladěná Hana Flanderová, generální konzulka Austrálie patří do naší druhé domoviny u protinožců jako ulitá. Poprvé jsem se s ní setkala hned po jejím nástupu do funkce v únoru 2016; při této příležitosti mne překvapila svojí vstřícností a otevřeností - hned jsme si potykaly. Na svém významném postu působí reprezentativně a efektivně, navíc však překonala své předchůdce na tomto úřadě svojí přátelskostí a přístupem ke krajanské komunitě. Konzulka nebyla ovšem novickou, která by nevěděla, jak to mezi krajany chodí - počínaje obecným tykáním, konče vztahy v naší důvěrné, byť místy rozporuplné komunitě. Své porozumění načerpala již o deset let dříve, kdy zde působila jako vedoucí konzulárního úseku na Velvyslanectví ČR v Canbeře. Funkce generální konzulky v Austrálii byla logickým pokračováním její diplomatické kariéry.

   Plzeňská rodačka vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze – obor mezinárodní obchod, politologie a diplomacie, a vedena touhou procestovat svět a uplatnit znalost čtyř jazyků – angličtiny, ruštiny, němčiny a franštiny, pracovala nejdřív krátce pro cestovní kancelář. Její zájem o země Asie a Pacifiku se zúročil po nástupu na Ministerstvo zahraničních věcí ČR, kde si dále rozšířila své znalosti a schopnosti studiem na Diplomatické akademii MZV. Odtud se její cesta ubírala nejprve do Thajska a posléze do Vietnamu, v Bangkoku i v Hanoji působila jako vedoucí konzulárního oddělení. Od stejného postu v Canbeře byl už jen krůček k pozici konzulky a generální konzulky v Sydney.

   Její působení v rámci krajanského života je nám známo. S potěšením sleduji její neutuchající zájem o krajanskou komunitu, o jednotlivé spolky od těch nejstarších, které vznikaly s první a druhou vlnou československé emigrace až po ty nejnovější, které sjednocují mladou českou posametovou společnost usazující se úspěšně v současné Austrálii. Obdivuji, jak stíhá svoji osobní účast na mnoha krajanských akcích po rozsáhlém teritoriu kontinentu, protože tuším, že krajanská politika je bezesporu součástí jejího popisu práce, ale jistě nebude prioritní. Během našeho posledního setkání, při její návštěvě koncertu klasické hudby a poezie, organizovaného krajany v Melbourne, jsem jí za čtenáře Čechoaustralana položila několik otázek:

 

Hanko, jak se liší práce generálního konzula a velvyslance?

Velvyslanectví v Canbeře a Generální konzulát v Sydney jsou samostatné úřady. Jak já, ve funkci generální konzulky, tak pan velvyslanec Martin Pohl jsme tedy vedoucími diplomatických misí České republiky v Austrálii. Samozřejmě, že oba úřady spolu úzce spolupracují a podílejí se na organizaci různých akcí. Kvalitní komunikace je (jako všude) základem a jsem moc ráda, že v současné době funguje skvěle. Společně se podílíme zejména na organizaci kulturních akcí pro krajany, ať jde o vystoupení českých umělců v Austrálii a na Novém Zélandu, tak o další krajanské akce – návštěvy klubů, zajišťování finančních příspěvků pro krajanské organizace nebo návštěvy představitelů českých institucí down under.

Generální konzulát má ve svém portfoliu zejména konzulární agendu, tj. agendu spojenou s českými občany žijícími v zahraničí – vystavování pasů, matričních dokladů, dokumenty pracoviště CzechPoint, organizaci voleb a řešení dalších životních situací, ve kterých se občané ČR vyskytnou a kde je možné pomoci. Důležitou součástí našeho úřadu je pochopitelně obchodně-ekonomický úsek, který se snaží napomáhat businessu českých firem zde nebo naopak australských firem v ČR.

Velvyslanectví v Canbeře se zabývá politickou agendou a bilaterálními vztahy zemí jeho akreditace a je hlavním představitelem české zahraniční politiky zde. Zdá se tedy, že máme úkoly poměrně přesně rozdělené, nicméně zdání občas klame. Ve spoustě případů dodáváme velvyslanectví podklady pro jednání, a naopak v mnoha situacích Canberra pomáhá nám.

Generální konzulát ČR v Sydney vykonává konzulární činnost pro oblast Austrálie a Nový Zéland, Republiku Fidži, Nezávislý stát Samou, Šalamounovy ostrovy, Království Tonga, Republiku Vanuatu a Cookovy ostrovy. Co vše zahrnuje tvoje agenda generální konzulky?

Moje agenda je velmi široká a krásná. Kromě toho, že zastávám pozici generální konzulky, jsem rovněž vedoucím konzulárního úseku, což je pro mě bezesporu výzvou. Na druhou stranu se jedná o agendu, ve které jsem působila v podstatě po celou moji profesní dráhu v zahraniční službě, takže i o agendu, která mě neskutečně baví.

Kromě výše uvedeného také úzce spolupracuji a komunikuji se zastoupením CzechTradu v Sydney a společně s mým kolegou a zástupcem Tomášem Károu se snažíme oživit a zvýšit obchodní výměnu mezi Českou republikou a zeměmi naší akreditace.

Krajanská agenda, která do mého portfolia rovněž spadá, je dalším mým koníčkem, ne-li koněm. Vzhledem k mému působení v Austrálii před 12 lety mohu srovnávat a činím to velmi ráda. Zejména mladá komunita je velmi aktivní, české školy v Austrálii a na Novém Zélandu rostou a zvětšují se a organizace spousty akcí s nimi je prostě radost.

Spoustu práce mi zabere administrativa spojená s chodem úřadu, což považuji za jednu z věcí, které zrovna nespadají do kategorie oblíbených, nicméně pro řádný chod našeho úřadu nutných.

Musím ovšem konstatovat, že jsem měla štěstí na mé spolupracovníky, kteří jsou velcí pracanti a pohodoví lidé s velkým smyslem pro humor, pro které není problémem zůstat v práci přesčas nebo řešit konfliktní situace efektivně a s rozvahou a případně zaskočit tam, kde je to nutné. Vzhledem k tomu, že jsem neustále na cestách, je pro mě vědomí toho, že mám tento zázračný tým v zádech, nedocenitelné. Snažím se jim to vynahradit, ale nevím, jestli dostatečně.

Stejně nepostradatelnou pomocí jsou moji kolegové honorární konzulové, kteří jako naše „prodloužená ruka“ velmi pomáhají a v mnoha situacích ulehčují zejména administrativní zátěž veškerých žádostí a požadavků českých úřadů na naše občany v zahraničí.

Snažím se samozřejmě udržovat kontakt a navazovat nové vztahy jak s mými kolegy z konzulárního sboru, tak s kolegy z různých australských institucí. A pochopitelně se snažím mapovat rozvoj české komunity v Austrálii a na Novém Zélandu. Je neuvěřitelné, kde všude člověk narazí na Čechy, kteří jsou ve většině případů velmi milí, se silným životním příběhem. Setkávání s těmito lidmi si obzvláště cením.

Jak je vidět, moje práce není jenom o chození na recepce a stříhání stuh. (smích)

S jakými australskými institucemi spolupracuje Generální konzulát ČR?

Pracovně se setkávám se členy Parlamentu NSW a jiných australských států. Jsem v intenzivním kontaktu s místní pobočkou australského Ministerstva zahraničních věcí a obchodu (DFAT), které řeší veškeré záležitosti ohledně „života“ konzulárního sboru v NSW, ale rovněž organizuje množství zajímavých schůzek, které jsou pro všechny členy sboru velmi přínosné.

Z titulu náplně mé práce existuje pochopitelně úzká spolupráce s imigračním úřadem, australskými policejními orgány a několika neziskovými organizacemi, které se pohybují v oblasti péče o mezinárodní ochranu dětí a pomoc obětem domácího násilí. Snažíme se rovněž udržovat kontakty s obchodními komorami a jinými obchodními fóry, jak zde, tak na Novém Zélandu.

Velmi zajímavá je spolupráce s australskými univerzitami v celé Austrálii, kde se snažíme zvýšit výměnu studentů v různých specifických oborech terciárního vzdělávání. Třešinkou na dortu je pro mě vždycky jednání s kulturními institucemi a galeriemi, které se doufejme přerodí v nějaký zajímavý projekt.

Mojí opravdu srdeční záležitostí je spolupráce se Sydney Jewish Museum, kde se potkávám s několika přeživšími holocaustu, kteří pocházejí z Československa a které mohu skromně považovat za své přátele. V několika případech jsme jim pomohli zaplnit prázdná místa v jejich rodinné historii, což bylo pro mě neobvykle zajímavým dobrodružstvím do neméně zajímavé, i když smutné historie.

Jak se vyvíjí ekonomická spolupráce mezi Austrálií a Českem a co znamená pro naši republiku?

Austrálie není z hlediska České republiky hlavním obchodním partnerem, nicméně máme samozřejmě snahu o to, aby se vzájemná obchodní výměna zvyšovala. Kromě velmi úspěšné Škodovky se rýsuje několik dalších příležitostí, které se doufejme, stanou realitou. Perspektivní obory pro české subjekty jsou důlní, těžební a ropný průmysl a energetický a obranný průmysl, na které v poslední době zaměřujeme svoji pozornost. Věnujeme se ale i jiným, menším odvětvím. 

Je nutné říci, že vstup na australský trh pro zejména menší obchodníky a subjekty není nijak jednoduchý. Jednak je celkem obtížné najít „skulinku“ pro služby nebo zboží, které na australském trhu chybí a pak je důležité, aby nabízené zboží bylo cenově konkurenceschopné, což je vzhledem k nákladům na dopravu a všechny ostatní administrativní požadavky velkým oříškem.

Pobočka CzechTrade v Sydney, která je zde již pátým rokem, a se kterou náš úřad úzce spolupracuje, poskytuje výraznou asistenci českým firmám, které mají zájem na australském trhu působit. Doufejme, že i díky zprostředkování účasti českých firem na několika australských veletrzích bude vzájemná obchodní bilance po období stagnace opět růst.

Jsi právě v poločase svého působení u protinožců, - co považuješ na svém postu za nejtěžší, nejnáročnější?

Nejnáročnější úkoly jsou spojeny s konzulární agendou. Máme bohužel případy, kdy řešíme situace úmrtí našich občanů. Zejména v případě mladých lidí se jedná o situace emotivně vypjaté, kde je ale potřeba řešit věci rychle a racionálně, a přitom velmi citlivě. To jsou potom protelefonované hodiny po nocích a komunikace s rodinou na druhé straně světa, která musí vědět, že jí pomáháme na maximum. Nejsem stroj a emoce pochopitelně pracují, ale vím, že já jsem ta jediná, která je v tu chvíli tady a postará se. Tohle jsou chvíle, které jsou velmi náročné, ale zároveň okamžiky, kdy jedu naplno, protože je to potřeba. Nikdo nevíme, co se kdy může stát nám nebo našim blízkým. V těchto chvílích je prostě potřeba, aby tu někdo byl. Všechny tyhle situace ve mně zanechávají stopu, pochopitelně. Ale zároveň pocit, že jsme mohli aspoň trochu pomoci.

Náročný je pro mě boj s administrativou. Byť se snažíme lidem co nejvíce odlehčit od všech formulářů, osobních návštěv u nás na konzulátu a zasílání stohů papírů se všemi razítky, jde to ztuha. Mrzí mě, že v důležitých oblastech, což jsou pro mě volby a vydávání pasů, je situace pro naše občany pořád neuspokojivá. Snažíme se o změnu, a to i s pomocí krajanské obce, ale prozatím není dostatek těch, kteří by nejen naslouchali, ale přešli k činům. Přesto doufám, že to nebude boj s větrnými mlýny a snad se povede někam posunout.

Překvapivá je pro mě skutečnost, že zejména mladí lidé dostatečně nevyužívají informací, které jim poskytujeme. Snažíme se maximum informací sdělit přes naše webové stránky nebo facebookový profil, nicméně lidí, kteří by si informace zjišťovali předem, není moc. Volí raději e-mail nebo telefon, a to i v případech, kdy mají informaci zcela jasně k dispozici… moje kolegy potom odvádí od ostatní práce vysvětlování a odpovídání na e-mailové dotazy, což vede k nespokojenosti druhých. Edukace v této oblasti je jednou z našich dalších výzev.

No, potřebovala bych, aby měl den více než 24 hodin. Mám v hlavě tolik nápadů… ale čas chybí. I když jsem „lucky girl“ v tom, že v podstatě nemusím věnovat energii a čas malichernostem (i když ani tomu se občas nevyhnu), času asi nebudu mít nikdy nazbyt. Je to jízda, ale krásná! Stejně tak bych uvítala, kdybychom měli více finančních prostředků a nemuseli organizovat akce na koleni, ale to je asi tak, jako s tím časem.    

Co byla dosud nejsložitější záležitost nebo výzva, kterou jsi jako generální konzulka v Austrálii musela vyřešit?

Vypjatých momentů bylo několik, zejména v situacích operativních změn programů předem dlouhodobě do detailu naplánovaných větších kulturních akcí. Nicméně i za pomoci mých kolegů jsme všechno zvládli a dneska přidáváme tyhle historky k lepšímu. Takové infarktové situace jsme zažili všichni a já jsem ráda, že jsme vždycky obstáli.

Výzvou pro nás bude pochopitelně oslava letošního stoletého výročí založení republiky, které chceme pojmout skutečně slavnostně a důstojně. Přípravy jsou již v plném proudu a já doufám, že obstojíme i v říjnu.

Jak podporuješ mladé Čechy, kteří studují v Austrálii?

Jak jsem již uvedla, mám z nich velkou radost, a proto se s nimi snažím být v kontaktu, jak to jen jde. Opravdu hodně mi pomáhá to, že jsou to všechno nadšenci, kteří organizaci akcí pro českou komunitu a hlavně mládež dělají ve svém volném čase, bez nároku na honorář a přitom profesionálně a s velkou radostí. A to všichni, nejen v Sydney a v Melbourne, ale i v Perthu, Adelaide, v Brisbane a na Novém Zélandu. Všichni zaslouží velkou jedničku, protože bez nich by se spousta akcí nemohla uskutečnit. Spoustu akcí proto organizujeme právě se zaměřením na mladou komunitu.

Snažíme se, abychom do Austrálie a na Nový Zéland dostali i umělce, kteří mladou českou komunitu přitáhnou. Divadla, koncerty a vystoupení ostatních umělců se snad v posledních letech daří, i nebo vlastně zejména díky krajanským spolkům a školám. Moc ráda bych se také podívala na všechny filmy všech filmových festivalů, které se po Austrálii konají, ale tohle prostě nestíhám. Všichni organizátoři nabízejí opravdové pecky, které mladou komunitu zajímají. My můžeme naštěstí i filmové festivaly alespoň finančně podpořit nebo pomoci se zajištěním filmových produkcí. 

Jsem ráda, že se po letech tápání povedlo zajistit vyslání pana učitele Kostečky do české školy v Adelaide. Pan učitel působí v Adelaide již druhým rokem a jeho vyslání bude, doufám, ještě další dva roky trvat. Kromě toho, že učí ve škole v Adelaide, komunikuje i s ostatními školami a již dvakrát navštívil školy na Novém Zélandu. Přes některé výzvy, kterým čelil zejména při získávání víz, se tu už pan učitel zabydlel a já doufám, že bude sdílet své znalosti a metodické postupy s ostatními školami v Austrálii a na Novém Zélandu. Příležitost byla právě v květnu v průběhu konference českých škol v Austrálii a na Novém Zélandu. 

Jak bys porovnala Čechy žijící v Austrálii a Čechy žijící v České republice?

Většina Čechů v Austrálii je hodně v pohodě a to je jednoznačné plus. Stejně jako Australané sice hodně pracují, ale zároveň si dovedou užít života. Nic není zadarmo a já obdivuji to, jak se spousta z nich vypracovala v podstatě z ničeho a dosáhla toho, že žijí spokojeně a jsou zajištění. To platí pochopitelně pro všechny naše krajany, jak ty dříve narozené, tak pro ty, kteří do Austrálie přišli v posledních dvaceti letech. Nejsou to přitom jenom špičky v úzkoprofilových oborech, ale výborní řemeslníci, drobní podnikatelé, zdravotnický personál a všichni ostatní. Klobouk dolů. Zároveň jsou až na výjimky velmi komunikativní a příjemní. Ta pohoda mi v Čechách místy chybí.

Čechům v Čechách chybí trocha toho nadhledu a taky trocha toho cestování, které k nadhledu a rozhledu určitě pomáhá. Kdyby se trochu té pohody dalo přenést do Čech, ubralo by to stresu a uspěchanosti, to je bez diskuse. Je ale vidět, že v Čechách se tohle pomalu mění, a to je fajn.

Co tě na tvé práci nejvíc těší, naplňuje?

Nábojem číslo jedna je pro mě kontakt a komunikace s lidmi, ve všech situacích. Jsem ráda, že se můžu potkávat s lidmi na nejvyšší úrovni, ale i s ostatními, třeba u nás na přepážce. Člověk se dozví tolik zajímavých příběhů. Kolikrát je popovídání s maminkou nově narozeného človíčka mnohem zajímavější a zábavnější než celodenní diskuse o politických tématech. Krásnou zkušeností pro mě byly volby, které se na našem úřadě konaly. Tolik pozitivní energie - myslím tedy pozitivní energie vyzařujících z voličů jsem už dlouho nezažila.

Velkou motivací je pro mě možnost lidem pomoci nebo něco usnadnit nebo je prostě přivést k tomu, že zdánlivě neřešitelný problém je možné vyřešit. Ne vždycky se to povede, jsou pochopitelně věci, které prostě zajistit nedovedeme, protože jsme limitování právním rámcem našich zákonů. Ale když od nás odchází spokojený žadatel o cokoliv s tím, že nejsme jenom byrokratická saň, je to bezva.

Moje práce je spojená s cestováním, což bylo vždycky zároveň i mojí vášní. Ne vždycky je to jednoduché, spoustu služebních cest podnikám v podstatě na otočku (za což se všem mým milým hostitelům omlouvám), ale i tak jsem šťastná, že tohle privilegium moje povolání přináší. Můj kalendář je momentálně do listopadu zaplněný, a to ještě není všemu plánování konec. A byť se snažím být tam, kde je to potřeba, vím už teď, že určitě některé kolegy bohužel zklamu.     

Kdybys mohla, je něco, co bys ve své roli konzulky ráda změnila?

… ten čas.

Co si myslíš, že by se dalo zlepšit v našich krajanských komunitách?

Na mnohých místech určitě komunikace uvnitř komunity. Myslím, že někde vázne komunikace mezi mladší a starší generací. V dnešní době, kdy mladí členové komunity jsou v podstatě od svého příjezdu do zahraničí velmi „mezinárodní“, pokud jde o život na sociálních sítích, možnost komunikace s domovem prostřednictvím Skypu a jiných aplikací a možnosti cestovat do Evropy v podstatě kdykoliv, je čím dál tím těžší mladou komunitu přitáhnout a pracovat s ní. Ne všude je to ale problémem.

Asi se nemusím ptát na tvůj vztah k Austrálii. Čím na tebe tato země nejvíc zapůsobila?

Ano, to je pravda. Austrálie na mě zapůsobila od prvního okamžiku, kdy jsem vystoupila z letadla. Láska na první pohled. Tím, jak jsem Austrálii začala více poznávat, bylo vymalováno. K tomu pohodoví a usměvaví lidé žijící velmi aktivním životem, spousty zajímavých našinců a dalších lidí, které jsem v průběhu let poznala, to všechno přispívá k mé osobní pohodě, která je nesmírně nutná i pro moji práci.

Na Austrálii mě ohromně baví ten prostor – člověk jede hodiny a hodiny a nepotká nikoho. Tyhle chvíle si neskutečně užívám, protože můžu úplně vypnout a chvilku nepřemýšlet (to mi ale moc nejde). V tomhle ohledu ale Austrálii zdatně konkuruje Nový Zéland, to nepopírám.

Samozřejmě, že všechno není jenom růžové, ale pozitivní dojmy více než převyšují ty ostatní.

Máš zde nějaká obzvlášť zamilovaná místa?

No, jak to říci, abych na něco nezapomněla nebo někoho neurazila… Pořád je co objevovat a pořád je možné jezdit na nová a nová místa. Přesto jsou místa, kam se ráda vracím a budu se vracet, i když moje působení v Austrálii skončí. Kromě Tasmánie je to určitě Great Ocean Road v každém ročním období, i když jsem tu ztratila pár bodů za překročení rychlosti. Byla jsem nadšená z Perthu, kde jsem konečně měla možnost strávit pár dnů i soukromě. Zase něco jiného, krásného. Čeká mě Severní teritorium, na to jsem zvědavá…

A mám pár oblíbených kavárniček v Sydney, které jsou mým druhým domovem, v plné anonymitě. A pro mě suchozemce je určitě pořád elektrizující pohoda v podvečer na některé z pláží. Občas si říkám, že to ani není pravda… zvlášť když tu pláž mám skoro u nosu. Anebo jenom kousek na sever.

Je nějaké vysněné město ve světě, kde bys chtěla působit dále v diplomatických službách?

Po Sydney bude jakákoliv další volba trochu problém. Ale všechno krásné jednou skončí. Ráda bych se asi vrátila na chvíli zpátky do Čech, na Ministerstvo zahraničních věcí. Před výjezdem do Sydney jsem byla v Praze pět a půl roku a moc mě to bavilo. Potřebuji práci, která mě naplňuje, a i doma je jí spousta. A já jsem pořád českým patronem. Časem se uvidí, kam mě osud zavane. Nikam blízko to ale asi nebude.

Jako diplomatka máš nějakého oblíbeného politika, kterého oceňuješ, a proč?

V poslední době bohužel není moc možností na vybranou. Připadá mi, že homo politicus, který by nebyl sebestředný, neztratil kontakt s realitou, dovedl by jednat rozvážně, rozumně a důstojně, s vědomím toho, že věci nečiní pro sebe, ale pro druhé, a ještě by uměl naslouchat druhým a respektovat jejich názory nebo uznat vlastní chybu, je kriticky ohrožený živočišný druh. Jsem ale optimista, a tak doufám, že brzy někoho takového objevíme nebo si uvědomíme, že ho máme.

Zatím si tedy budu muset vystačit se vzory z naší minulosti, ať již (dnes) té stoleté nebo té revoluční.

 

 


Hlavní stránka  |  Čísla časopisu  |  Sponsoři  |  Napište nám  |  Úžasné Česko  |  Zajímavé odkazy  |  Zajímavé čtení  |  Fotogalerie