PŘIPOMÍNKA

 

Barbara Semenov

 

 

BOŽENA

Víš, já vždycky věděla, že jsme součástí vznešenýho i ubohýho.

Obojí k člověku patří a obojí v něm je.

Neuteče.

Vznešený a ubohý.

Vy, já.

Všichni jsme takový.

Malý i velký.

Jeď k moři a potom o něm všude vykládej!

Musíš.

Oni to neví, že mají i moře.

Myslej, že jsou samá špína, ale mají i moře.

Někdo jim to musí připomínat.

BÁRA

Máš to v pohádkách.

A v Babičce.                

 

(Lenka Lagronová: Jako Břitva/Němcová)

 

Pomyslný rozhovor milované spisovatelky samé se sebou - snad před 160 lety. Ve hře uvedené letos na scéně Národního divadla jako zdařilý obraz české společnosti, která se od té doby příliš nezměnila, konfrontuje protagonistka Němcová podstatu lidského chápání a počínání. Myslím, že se její připomínka nevztahuje pouze na Čechy, je vlastně duchaplnou úvahou nad světem a lidstvem jako takovém. Alespoň mně se tak jeví.

   Je osmadvacátého října, státní svátek - a podél dálnice z Prahy na Plzeň ubíhá podzimně zbarvená krajina, malebné vesničky, upravená městečka a zvelebená města středočeského a západočeského kraje. Jak se nám ta země za sedmadvacet let vyloupla do krásy a vyspělosti! Něco museli ti tři prezidenti udělat dobře, i když jim tu mnohý – tomu či onomu - nemůže přijít na jméno. Věčná kritika a nespokojenost obyvatel této relativně dobře si žijící země nejde člověku na rozum. Moji světem zběhlí spolucestující, pražští přátelé jsou toho mínění, že je to díky malosti naší kotliny bez moře. (…Oni to neví, že mají i moře. Myslej, že jsou samá špína, ale mají i moře…) Dokonce žertem viní české obrozence, možná i moji spisovatelku. Jak sebevědomě a úspěšně bychom si dnes počínali, kdybychom – byli bývali – zůstali v rakousko-uherském mocnářství. Byli bychom silní a suverénní, bez závislosti na Západu či Východu. Krk bych za to nedala. Celá řada hořkých a přesných postřehů o české společnosti přežívající pod typickým bičem sebemrskačství v Rakousko-Uhersku ve zmiňované divadelní hře nasvědčuje, že člověk český je sice tvor sofistikovaný, leč zároveň i prokazatelně sebedestruktivní druh.

   Jednou z jeho sebezničujících vlastností je pocit potřeby se neustále k někomu „přichylovat“ a spoléhat na pomoc zvnějšku, která se v kritickém okamžiku zvrtne v pravý opak. Omlouváme tento rys svojí nešťastnou polohou a malou rozlohou. Svádíme na to svoji neschopnost stát hrdě, statečně a sebevědomě na vlastních. Podobně situované země jako je Rakousko, Švýcarsko, Maďarsko, dokonce ani Slovensko nic takového nedělají. Je přece jasné, že se geograficky nacházíme stejně tak jako tyto země ve střední Evropě, ale politicky, ekonomicky a společensky jsme na Západě. A nikdo nás dnes už nespojuje s Východem. Jakékoliv další spojování ať již s Východem nebo se Západem se nám může znovu vymstít, stát se i další nebezpečnou hrou. Mělo by nám jít přece spíš o to, abychom se světovými velmocemi Ruskem, Čínou a Spojenými státy udržovali jako malá země přiměřeně přátelské a kooperativní vztahy. Myšlenka, že bychom chtěli nadbíhat Číně a Rusku, je nesmyslná, stejně tak jako plané naděje, že se o nás postarají Američané či Evropská unie. I odtud může zakrátko zafoukat velmi studený vítr. A co uděláme pak? Budeme zase žádat slovanského bratra o pomoc?

   V této souvislosti stojí za zamyšlení naše odmítání všeho ruského. Máme proč – vzpomínky na sovětský útlak jsou stále živé. Nemůžeme zapomenout oběti komunismu. Vždyť během čtyřiceti let totality bylo odsouzeno k vězení 205 486 lidí, 248 jich bylo popraveno, na hranicích zahynulo 327 uprchlíků! Za sedmiletého německého protektorátu činil počet obětí nacismu z Československé republiky celkem 360 000 lidí (jejich jména a data narození deklamoval v těch strašných dlouhých letech monotónní nelidský hlas veřejných reproduktorů od rána do večera). Přesto odpor k Německu vyprchal z našince během pár let, záhy jsme začali jeho západní část tajně obdivovat, s východní se kamarádit… dnes jsme Německu přátelsky nakloněni. A tak to má být, protože svět se neustále mění – nacistické Německo a Sovětský svaz jsou dávnou smutnou historií, nad kterou bychom se měli občas znovu zamyslet… Jen tak nebude docházet k otáčení dějin stále dokola.

   Nepadají bomby, netrpíme hladem, cholerou ani tuberkulózou. Nežijeme v totalitě, žijeme v ekonomickém pohodlí a pohádkových vymoženostech vědy a technologie. Přesto si vymýšlíme problémy, občanský neklid, destabilizaci, polarizaci. Proč nevidí Češi krásu, moře jí, které je třeba opečovávat a pěstovat, nikoliv malicherně podrážet a snižovat? Chybí víra, empatie, dobrá vůle, vděk?

   Polarizace nastává v těchto turbulentních časech ve více zemích, ve většině světa se odrazily právě uplynulé volby prezidenta Spojených států. Nebylo by překvapivé, kdyby v případě opačného výsledku došlo na výspě demokracie až k občanské válce. Tolerance a respekt nebývají ctnostmi rozbouřeného lidu. Bohužel nejsou v poslední době ani slušným zvykem na sociálních sítích. Křiklouni v krytu virtuálních platforem svých počítačů a mobilů se ozývají nejhlasitěji právě z řad, které jakoby zapomněly, že v demokratické společnosti má každý právo na vlastní názor a přesvědčení. Skutečný demokrat dokáže nejen bojovat za svoji pravdu, ale také se snažit pochopit opačné strany.

   Během bouřlivého období amerických voleb se pravděpodobně všichni shodli na základní premise – ani jeden z kandidátů nebyl správný. Odpověď na otázku, jak je možné, že v zemi s 320 miliony je těžké najít prezidenta, je celkem snadná. Vzali byste si na triko dvacetitrilionový dluh, a dokázali někde najít dalších sto trilionů dolarů, které bude třeba poskytnout chudým, seniorům a veteránům? Zvolený prezident má sice zkušenosti s bankrotem, ale ne s krachem newyorské burzy. V době toho krachu byl Donald Trump ještě čtvrtstoletí „na houbách“, a tak si bude houby pamatovat onu tragédii Černého pátku, která předznamenala Velkou hospodářskou krizi. Následky zasáhly postupně celý demokratický svět.

   Ekonomičtí prognostici věští obdobná a daleko drastičtější scenária do pěti let, kdy se do zkázy pořítí společně se Spojenými státy také ekonomie Evropy a Japonska. Hospodářská krize znamená pro naši vyspělou společnost nepředstavitelné – bídu, hlad, a jak už bylo v historii v podobných případech mnohokrát opakováno – válku. Nebudu zacházet do extrémních srovnávání historie, vůdců, populismu i mírumilovných, kteří nedělali nic, aby zlo zvítězilo. Doufám - jako většina nás, že nic takového se nestane.

   Přesto mi ve chvílích pochybování o šťastných zítřcích dává smysl jediná hodnota, která může zachránit ekonomický krach světa. Hodnota podložená lidskou prací. A rovněž jistou regulací lidstva. Naše demokratické země kritizují kapitalistický komunismus, který v čtrnáctimiliardové Číně vybudoval nejsilnější ekonomii světa a posunul stovky milionů obyvatel z chudoby do střední vrstvy. Nelze srovnávat západní civilizaci s miliardovou asijskou zemí, nicméně v kontextu černých vyhlídek na náš případný ekonomický krach se vnucuje myšlenka jisté rozumné regulace lidstva. Je však něco takového v rámci demokratických zásad vůbec možné? Kdo by to dokázal? Podobné snahy se ujal ve stopadesátimilionovém Rusku Putin, jeho regulování státu, které je v případě této masy lidí – „jich mnogo“ - zřejmě nezbytné, mnozí považují za nedemokratické.

   Na Spojené státy americké se zbytek světa dosud díval jako na Nový svět nejen díky tomu, že byl objeven stejně tak jako Austrálie později, ale také díky novodobé demokracii, která zde od vzniku těchto zemí spolehlivě funguje se svými kladnými i stinnými stránkami. Je nasnadě, že velmoci USA, Čína a Rusko se jako národy vyvíjely historicky naprosto odlišně a jejich chování je nesrovnatelné. Srovnatelná je však ekonomie, která bude v budoucnosti nutně podmiňovat další osud všech zemí, všech národů světa. Odpovědnost amerického prezidenta vycházející z této situace je nezměrná. Jak ukočíruje v příštím roce tři sta dvacet milionů lidí? Jak ovlivní ostatní země? Lidstvo vznešené i ubohé, kterému se stále nějak míň a míň připomíná, že má v sobě energii a hloubku moře; nepředstavitelnou sílu, která může být všemocná i zničující.

   A jakou roli v tom lidském moři hraje kapka každého jednoho z nás?

 


Hlavní stránka  |  Čísla časopisu  |  Sponsoři  |  Napište nám  |  Úžasné Česko  |  Zajímavé odkazy  |  Zajímavé čtení  |  Fotogalerie