Barbara Semenov

Také máte své oblíbené? V době voleb a volebních horeček na celém světě jsem se zamyslela nad tím, co dělá dobrého politika, co se mi na politicích líbí či nelíbí a zda vůbec mohou existovat kladní a neomylní vůdcové, politici, kterých si vážíme a které zhodnotí nejlépe čas a retrospektivní pohled do dějin. V současné době se před námi rýsují volby hlav států dvou zemí, ke kterým máme jako Čechoaustralani osobní vztah. V Austrálii, podobně jako je tomu v USA, máme výběr z jasných kandidátů – ve Státech je výběr zpestřený možností volby černého prezidenta nebo ženy prezidentky poprvé v dějinách země. V České republice vzdor skutečnosti, že se stát může prokázat celou řadou velmi schopných občanů, je problémem nalézt druhého kandidáta na úřad prezidenta natož pak třetího.
Výběr mně osobně sympatických lídrů národů jsem omezila na poslední uplynulé století a sestavila malou koláž deseti, případně jedenácté. Koláž oblíbených politiků. Ráda a často o nich přemýšlím.
Byl snad průměrný americký herec inspirován filmovými hrdiny, které ztvárnil, - klaďasy, kteří vyřeší každou situaci s nadhledem, bravurou a velkým srdcem? Nebo věděl, že stejně tak jako filmové, nevznikne ani žádné jiné dílo bez přičinění, spolupráce a geniality ostatních? Jisté je, že Ronald Reagan, (který – pro zajímavost – nedostal roli ve filmu The Best Man, protože prý „nevypadal jako prezident“) je dnes hodnocen jako druhý nejlepší americký prezident hned za Abrahamem Lincolnem. S tímto hodnocením jako ostatně s každým se vede dlouhá polemika a každý má nárok na svůj názor. Ten můj, osobní, je zakořeněn v trvalém vděku za onu krásnou větu,- „Mr. Gorbachev, tear that Wall down. (Mr. Gorbachev, strhněte tu Zeď.)“, protože právě strašná berlínská zeď byla úzce spjata s mou vlastní emigrací a cestou za svobodou.
To, že někdo stejně silný na druhé straně v „říši zla“ dokázal naslouchat, svědčí o velikosti mého dalšího politického hrdiny, Michaila Gorbačova. V osmdesátých letech jsem nebyla sama, lidé „Gorbyho“ přímo milovali, Gorbačovovo zavedení glasnosti přineslo především svobodu slova, což byla zásadní změna v systému, v němž kontrola projevu a hlavně kritiky režimu byla jednou z hlavních zbraní mocenského aparátu. Roku 1987 Gorbačov přiznal, že na jeho liberální politiku glasnosti a přestavby měl vliv Dubčekův „socialismus s lidskou tváří“. Když se jej ptali na rozdíl mezi Pražským jarem a jeho reformami, odpověděl: „Devatenáct let.“
Třetím v mé koláži, se svým osobitým ‚Victory pozdravem‘, je politik, který se celý život stavěl kategoricky proti jakémukoliv tyranství, zejména jeho dvěma nejstrašnějším podobám - nacismu a komunismu. Winston Churchill u příležitosti Mnichova prý řekl,- „Británie a Francie měly na výběr mezi hanbou a válkou, zvolily hanbu, budou mít válku“. Nacismus vnímal jako nové, v západní civilizaci bezprecedentní barbarství, totálně neslučitelné se vším, co bylo západní tradicí civilizovanosti. Podobně se díval na komunismus. Byl i přes své rozmary jedním z největších státníků dvacátého století. Proti zlu bojoval nekompromisně jako politik, voják, ale také jako spisovatel - po dokončení šestisvazkového historického díla Druhá světová válka mu byla roku 1953 udělena Nobelova cena za literaturu - "za jeho mistrovství v historickém a biografickém líčení i za jiskřivé umění řečnické, s nímž vystupoval jako obránce vznešených lidských hodnot".
Charakterizuje jej mnoho jeho citátů, například– „Moral of the work - In War: Resolution. In Defeat: Defiance. In Victory: Magnanimity. In Peace: Goodwill. (Mravní naučení - Ve válce: Rozhodnost. Po porážce: Vzdor. Po vítězství: Velkomyslnost. V míru: Dobrá vůle.), Socialism is a philosophy of failure, the creed of ignorance, and the gospel of envy. (Socialismus je filosofie neúspěchu, krédo nevědomosti a evangelium závisti.), A pessimist sees the difficulty in every opportunity; and optimist sees the opportunity in every difficulty. (Pesimista vidí potíž v každé příležitosti; optimista vidí příležitost v každé potíži.)“...
Můj další oblíbený Brit je naším současníkem, který odstoupil ze svého vedoucího postu teprve nedávno. Ačkoliv labourista, liberálovi Churchillovi není nepodoben stanoviskem sumarizovaným Churchillovou větou – „It is always wise to look ahead, but difficult to look further than you can see. Je vždy moudré hledět dopředu, ale obtížné dívat se dále než můžete dohlédnout.“ Dost možná na základě této vize opustil Blair doktrínu levicového socialismu a podpořil privatizaci britského průmyslu a reformy posilňujícíc tržní prostředí. V mezinárodní politice působí Tony Blair jako politik zásadový i ohleduplný, státník, který si získal respekt svým nezaujatým a diplomatickým postojem při řešení stěžejních politických situací.
Jako Češka nemohu do svého výčtu nezahrnout prvního českého prezidenta – legendárního Tomáše Garrigua Masaryka. Masaryk je vzorem toho nejlepšího představitele našeho národa a proto je na místě si jej stále připomínat, byť se jedná o sto let starou historii.
Vzhledem k aroganci tehdejší absolutistické moci – jejíž poslední demonstrací bylo vojenské potlačení snahy o sebeurčení Jihoslovanů, vedoucí k válce – zaujal Masaryk již v rané době stanovisko nezávislosti národů a národa českého a jeho vystoupení ze svazku Rakouska-Uherska. Ve své knize „Nová Evropa: Stanovisko slovanské“ ospravedlnil boj proti monarchii, nutnost lepšího státoprávního uspořádání ve východní Evropě a navázal na tradici názorů o možných svazcích v Evropě (z dnešního pohledu předjímající i některé aspekty budoucí spolupráce mezi státy Evropy), ve formě federace demokratických států. K dosažení politické samostatnosti působil jako hlavní z těch, kteří pracovali na zviditelnění českého národa. Během války přesvědčoval státníky velmocí o potřebnosti a užitečnosti samostatného českého státu. Ve vybudování silných zahraničních jednotek budoucího státu viděl další prostředek k jeho etablování. Dal rozhodující podnět k sestavení samostatných legií z českých a slovenských přeběhlíků, zajatců i Čechoslováků žijících na Rusi.
Když na jaře roku 1918 ještě v době svého exilu dorazil Masaryk do USA, byl přijat jásajícími davy, žádán o projevy, zasypáván květinami v Chicagu a podobného přijetí čtvrtmilionem krajanů se mu dostalo i v ulicích New Yorku. V Americe zorganizoval velkou přesvědčovací kampaň mezi americkými Čechy a Slováky na podporu samostatného státu. Ve Filadelfii byl zvolen prezidentem demokratického sdružení malých středoevropských a jihoslovanských národů a u Zvonu svobody podepsal a vyhlásil jejich deklaraci nezávislosti. Masaryk jednal s diplomaty řady zemí, organizoval zpravodajství, psal do novin, přednášel. Pro přesvědčení americké veřejnosti a státníků o československé věci pomohly i Masarykovy dobré styky s představiteli krajanů a vlivnými osobnostmi z jeho předcházejících návštěv u manželčiny americké rodiny a veřejných vystoupení. Podařilo se mu dostat se k prezidentu Wilsonovi a přesvědčit ho, že požadavky porobených národů rakouské monarchie jsou oprávněné – v říjnu přispěl Wilson k rozpadu v troskách ležícího Rakouska-Uherska, a podpořil tak i vznik Československa. Masarykova Washingtonská deklarace se stala v podstatě zákládající listinou nového demokratického Československého státu, Československé republiky.
Kolik toho je schopen jedinec udělat pro svou zemi? Podobně působí i osobnost Václava Havla. Samozřejmě, že udělal chyby, jako každý smrtelník. Toho, co je velkého a historicky zviditelňujícího naší republiku v současném světě, udělal však víc než obyčejný smrtelník. Spisovatel, bohém, lidumil, pohodlný vězeň, buržoa, notorický kuřák – říkají jeho kritikové... Ale také trvalý symbol boje proti totalitě a světově uznávaná politická veličina. Ne nepodobný svou vírou v pravdu a dobro dalšímu vězni a bojovníkovi Nelson Mandelovi. Ani Mandela nechtěl oplácet zlo zlem a nenávist nenávistí. A přestože se nám může zdát, že je v tomto postupu kus naivity či neprozřetelnosti, je to i rys jistého duchovna, které bylo vlastní Ghándímu v jeho monumentálním boji nenásilím proti násilí.
Politici jsou jenom lidé. Pokud zůstávají jejich chyby a omyly zanedbatelné v porovnání s celkovým výsledkem vykonaného, můžeme je stále považovat za přínos lidstvu. Zde se hodí jmenovat charismatického Billa Clintona. Prezidenta, který byl s oblibou nazýván světovým bodyguardem - na rozdíl od současného amerického prezidenta, který jím není, ba naopak do světa dnes sám nevyrazí bez stovek bodyguardů. V Praze jich měl letos osmset, o Sydney ani nemluvě. Bill Clinton místo toho jamoval v narvané Redutě na saxík. I přes své malé hříchy byl dalším milovaným prezidentem a zůstává populárním ambasadorem své velké země.
Našeho Howarda mám taky ráda. Podobně jako ostatní ve skupince mých favoritů má jednu důležitou kvalitu. Není v politice pro své vlastní zájmy, ale pro zájmy své země. Takových politiků je málo. Velikány na titulní stránce tohoto vydání pojí pár společných zásadních atributů. V politice jsou pro lidi, nikoliv pro sebe, mají vizi zítřejšího světa, který vnímají ve všech jeho barvách a odstínech, a jdou životem jako věční humanisté a filozofové s neutuchajícím nábojem pozitivního optimismu. Ostatně, stačí se podívat na obrázek, - jejich úsměv či pohled napoví víc než tisíc slov.
Politici. Také máte svého oblíbeného? Napište nám o něm...