www.cechoaustralan com > Zajímavé čtení > Ivan Kolařík > Jak jsem hrál Pokies

  Jak jsem hrál Pokies

Ivan Kolařík, OAM

Zítra jdeme do klubu na kalamáry, které zbožňuji. Řeknu-li, že jdeme do „klubu“, tak to zní honosně. Jedná se o RSL klub, kterých jsou zde tisíce, v New South Wales a v Queenslandu představují nejpopulárnější „eating out places“. Všechny jsou na jedno brdo. Nejvíc mě fascinují koberce, které jsou děsně prskatý, že téměř přecházejí barvami oči, ale každý klub je má. Čert ví proč.
Nicméně tam obyčejně a hlavně celkem dobře levně vaří a tak jsou tyto kluby navštěvovány hordami vetchých penzistů, kterým se už třesou ruce a tak jsou celí pobryndaní, ale to jim nevadí, neboť se napchají a jdou v zápětí hrát pokies, kde, poněvadž jsou děsně chudí, do mašinek cpou dva centíky a když mají neobyčejné štěstí, tak se rozezní mašinky zvonky a to lidé v gambling hale ví, že někoho potkalo veliké štěstí, protože právě vyhrál ukrutný balík. Nicméně, protože tito lidé povětšinou hrají jenom ty dvoucentový mašinky, tak samozřejmě Jack Pot je asi nejvíce pět dolarů, ale v tom je právě to vzrušení a kulturní vyžití starobylých lidí, žijících na pobřeží Austrálie.
Já, jelikož mašinky tyto zrádné z hloubi duše nenávidím a opovrhuji jimi, pouze zřídka kdy hraji. Přesto nedávno, v momentálním pominutí mysli a v částečném alkoholickém opojení, jsem se rozhodl probendit mrzký peníz a vydal jsem se k pěticentové mašince, kterou jsem v zápětí adekvátně nakrmil. Po přibližně pěti minutách hry se mi zastavilo srdce! Mašinka se celá rozzářila světýlky, začala sama od sebe hrát hlasité melodie, vydávat nejapné zvuky, řinčet zvonky a vůbec mi tímto dávala najevo, že se stalo něco krajně neobvyklého. Když se pak na obrazovce objevilo „Please call the attendant for the attention“, věděl jsem, že se konečně na mne usmálo v životě štěstí a že jsem vyhrál veliký peníz.
Halou zavládlo hrobové ticho, sveřepí hráči přestali stereotypně mačkat tlačítka a zraky všech se obrátily na mne a na mojí mašinku, vítěznou mašinku. Zpozoroval jsem, že mnohé zraky sršely závistí. Opatrně jsem dal pivní sklenici před mašinku, což dává všem najevo, že tento aparát je už v rukou někoho jiného a nikdo na něm tudíž nesmí hrát a hbitě, s tlukoucím srdcem gestikulujíc Ivance, (která s původní hrou nechtěla mít nic společného, seděla u okna, pila kafe a pozorovala moře), že jsem vyhrál první cenu, jsem se řítil k baru, kde jsem předběhl lidi ve frontě a pyšně jsem ohlásil, že si žádám attendanta.
Paní chladně odpověděla, „Yes Sir, Bert will be with you in a moment“. Tož jsem se odebral k pomalu vychladlé mašince, kde jsem se zvýšeným krevním tlakem, tentokráte s rozechvělou Ivankou po boku, očekával příchod attendanta. Ten nepřicházel a dlouhé minuty se doopravdy ploužily. Tož jsem se vytočil a zvedl se a znovu se sápal k baru, kde jsem se zvýšeným hlasem vyžadoval okamžitý příchod attendanta, aby mi mohl vyplatit první cenu. Poté jsem se odebral zpátky k mašince. V hale pořád převládalo ticho a napjaté očekávání, kolik jsem asi vyhrál.
Konečně se přihasil umolousaný Bert se svazkem klíčů a tlustou knihou podpaží. Já mu třesoucí se rukou ukázal na obrazovku. Bertík vrazil klíček do mašinky, opovržlivě se na mne podíval a řekl, „This one needs at least a dollar to play, mate.“ Nebo něco podobnýho. Já nevím, protože mě polil děsnej stud, srdce mi kleslo do kalhot, do očí se mi vedraly slzy a třesoucím se hlasem, plným zklamání jsem oznámil Ivance, „Hovno jsme matko vyhráli, sem vůl, deme domů, vaříš mi chleba s máslem a s hořčicí a pivo.“
A zapřisáhl jsem se, že už nikdy do heren nezabrousím ani kdyby mě Němci nutili! No takže do toho klubu jdem‘ pouze na oběd a na pohledy na moře.
 


 

 

Hlavní stránka  |  Čísla časopisu  |  Sponsoři  |  Napište nám  |  Fórum čtenářů  |  Zajímavé odkazy  |  Zajímavé čtení  |  Fotogalerie