ova - Barbara Semenov

NEPŘECHÝLENÁ

aneb co je po jméně

Barbara Semenov

Vy máte krásné jméno, řekla mi slavná Lucie Bílá, vlastním jménem Hana Zaňáková, která tím pádem musela vědět, o čem mluví. Já se jen podivila, protože do té chvíle mi moje jméno až tak krásné nepřišlo, spíš jsem si myslela, že mé příjmení za svobodna znělo líp. Ostatně toho názoru byl i můj manžel. Ale když jsem se za něj před třiceti lety provdala, tak jsem s radostí změnila jméno německé na ruské, ačkoli jsme oba Češi jako poleno. I když…

Ruské příjmení mého muže samozřejmě pochází z Ruska - a není jen tak ledajaké. Jeho praděda byl zakladatelem a prvním starostou Vladivostoku a dodnes je tam vzpomínán, má na náměstí sochu, jeho jméno nese ulice a své místo má i v ruských učebnicích. Migrace je stará jako lidstvo samo, a tak se potomci Yakova Semenova dostali z Dálného Východu nejprve do Čech a pak do Austrálie. Přesto jsou mnozí Australané i Češi mým jménem překvapeni a dříve nebo později dojde na vysvětlování. Smirnoff nebo Semjonov, Semenová nebo Semenovová?

Já si ovšem vzala Australana (byť emigranta z Československa) žijícího v Austrálii, kde máme oba trvalý pobyt, a proto se jmenuji Semenov stejně tak, jako kdybych si vzala Russella Crowea a podepisovala bych se Crowe.

A zde se dostávám k meritu věci, o které se chystám již delší dobu napsat, a která má mnoho různých, navíc ošidných úhlů. Jeden z nich je však jasný. Jméno Croweová je nepřijatelné. Natožpak Jolieová, Stoneová, Robertsová, Streisandová, Streepová,…!

Proč trvá naše krásná mateřština nejen na prznění, ale vlastně i záměně těchto jmen za jména neplatná. Vždyť Angelina Jolie se nejmenuje Jolieová ani Sharon není Stoneová. Britská premiérka se nejmenuje Mayová, svět nezná žádnou tenistku jménem Williamsová ani žádnou spisovatelku Brontëovou. Na druhé straně populární ikony jako Minogue či Dion smí v češtině existovat bez -ová, Jennifer Lopezová už jen střídavě. Australanka Kidman je v češtině nesmlouvavě Kidmanová, přestože kdybyste ji zmínili v této podobě ať již v její rodné zemi, kde ji zná snad každý, či v americkém Hollywoodu, nikdo by nevěděl, o koho jde. Stejně tak by nikdo netušil, o kom je řeč v opačném případě, kdybychom ve světě hovořili o Martině Navratil. Proto by se zapeklitá situace se jmény měla konečně ustálit na tom, jaká je jejich skutečná verze a přechylování cizích ženských příjmení nabýt tak už nějakých rozumných rozměrů.

Nejčastějším argumentem obhájců přechylování ženských příjmení cizinek bývá údajný problém skloňování a rozlišování rodu. Jde však spíš o zvyklost, které se český jazyk tvrdošíjně drží vzdor modernizaci a globalizaci dnešního světa. Je snad problém místo skloňování Olgy Dvořákové skloňovat Olgu Dvořák bez koncovky? Co je špatného na oslovení paní Dvořák či ohlásit se do telefonu celým jménem, pokud tedy někdo nepozná ženský hlas. Ono by Čechům koneckonců neuškodilo, kdyby se představovali celým jménem, jak se sluší a patří. Nedovedu si představit, že bych se představovala ať už v Česku nebo v Austrálii pouhým příjmením – Nováková, Petrová, Bílá. Přesto je to v České republice zažitá forma, osobně mi dnes připadne neosobní až nepříjemná. Jméno je naše hlavní vizitka, proč se nepředstavit v plném znění?

Jméno může být pro mnohé osobnosti jistou značkou. Někdy nabírá další atributy, je žádoucí, aby vypadalo atraktivně a zajímavě. Je nasnadě, že Hana Zaňáková se nejspíš nestane slavnou zpěvačkou, jejíž jméno bude znít v každé domácnosti. Podobně tak ani Loise Cicconne (Madona) nebo Michael Bolotin (Michael Bolton) a tak, nemají-li zpěváci to štěstí narodit se se jménem jako Elvis Presley nebo Karel Gott, musí s ním něco udělat. Lucie Bílá by se v případě snahy prolomit do americké pop music nepojmenovala Bílá, spíš White, dnes dost možná Lady SnowWhite. Ale to už je odbočení, odlehčení závažného tématu češtiny neoblomné ve věci přechylování cizích ženských příjmení – zejména u těch nositelek, které nejsou Češkami ani v Česku nežijí. V procesu tlumočení z jiných jazyků dochází k jakémusi polovičatému překládání vlastních jmen, která si o to ovšem v žádném případě neříkají.

A jak s ženami, které se do naší země přestěhovaly z cizích krajů? Mají své jméno zdobit koncovkou –ová? Vždyť se stačí podívat na krajanky v Austrálii – většina si téměř okamžitě –ová odepnula s integrací ve svém novém domově. Jména jako Jančíková, Cvachová nebo Bernášková by ostatně asi Australané těžko zvládali, i tak mají dost práce s jejich výslovností bez české koncovky. Navíc, jak vysvětlit, že dva s rozdílným jménem (Snaidr and Snaidrova) jsou manželé…

České ženy, které si vzaly cizince a žijí v republice, se dnes většinou přiklánějí k tendenci jméno nepřechylovat, stejně tak jako mladé ženy, které jsou sice Češky, ale narozené mimo republiku. S nepříjemnou situací se musela vyrovnávat například česká herečka Emma Smetana, která na sebe strhla vlnu negativních emocí, když jí bylo vyčítáno, že hyzdí češtinu mužským tvarem jména a používá je jako mediální značku, aby byla za každou cenu zajímavá. Skutečnost je ale zcela jiná a dokazuje, jak není radno soudit. Emma má dvojí občanství, je dcerou českého emigranta s francouzským občanstvím a valnou část života strávila ve Francii, kde děti, tedy i dívky přejímají příjmení přirozeně v podobě, jakou má jejich otec. Tak je tomu téměř všude jinde ve světě, včetně případu našich čechoaustralských dětí, které se v dospělosti vrátí do České republiky. Tady musím s úsměvem dodat, že moje dcera se přikláněla k adoptování –ová a musela jsem ji odrazovat s poukazováním na další problémy, které s sebou navíc nese ruská koncovka jména… Do české matriky ji nakonec zapsali nepřechýlenou.

Na nepřechýlené ženské jméno musíte mít bumážku, jinak je používáte nelegálně. Nyní je podle zákona možné nepřechylovat jen příjmení cizinek, Češek provdaných za cizince nebo žen žijících v zahraničí. Ženy s mužskou podobou příjmení jsou u nás stále ještě výjimkou. Řada z nich se však pohybuje v médiích, a tak se nepřechylování cizích jmen stává novým populárním trendem. Možná si tak konečně Češi začnou zvykat i na to, že měnit jména cizinek do nesmyslných „ová“ podob se stane postupně přežitkem doby. Co se nepřechylování jmen českých občanek týče, nereaguje dosud velká část české populace příliš vstřícně, příjmení bez povinné přípony jim připadne divné a proti pravidlům češtiny.

V českém jazyce se ovšem objevují v poslední době i jiné, daleko významnější změny, se kterými se musíme smířit, přestože jsou zejména milovníkům jazykové čistoty proti mysli. Živý jazyk se zákonitě vyvíjí a reaguje na novou dobu, nové podněty a potřeby, jakými jsou dnes technologie a globalizace celého světa. Je v zájmu nás všech, abychom se domluvili a rozuměli si mezinárodně. Dá se předpokládat, že během tohoto století budou žít lidé v bilingvním světě, kde každý národ bude mluvit jazykem svým a anglicky. Tento jev je dnes patrný napříč nejen celou Evropou, ale vlastně celým světem, kde zejména mladá generace automaticky komunikuje v angličtině.

Během svých dlouhých pobytů v České republice sleduji vývoj moderní češtiny s uspokojením a s pochopením. Tedy i s přijmutím skutečnosti, že se do češtiny dostávají anglické termíny a výrazy, někdy se upravují až do takřka lidové mluvy, což není možná nejlepší ozdobou rodné řeči, ale je logickým důsledkem jejího fungování. Sami dávno nemluvíme ba ani nepíšeme stylem a výrazovými prostředky svých předků z dřívějších století. V úprku toho našeho, a rychlosti jeho technologických vymožeností, se nemůžeme divit, zdá-li se nám překotná i proměna naší mateřštiny. Na druhé straně nemůže být pochyb, že nad její spisovností, správností a krásou musíme stále držet ochrannou ruku. Na její prolínání s angličtinou jsme ale jako Čechoaustralané zvyklí možná víc, než si sami myslíme.

Závěrem připojuji jednu malou kuriozitu, která není ani o přechylování ani o českém jazyce, ale o tom, o čem je vlastně jméno, které je spojeno s naší pozemskou existencí. Semenov se v Austrálii neocitl náhodou, po okupaci osmašedesátého roku se rozhodl následovat svého strýce z matčiny strany Miroslava Mrázka, emigranta z osmačtyřicátého. Mrázkův život byl klasickým příběhem první generace českých poválečných uprchlíků, kteří přišli s holýma rukama do tehdy nevyvinuté země neomezených možností, a stali se úspěšnými podnikateli a novodobými Australany. Náročné začátky si po odsloužení povinného pracovního nasazení na třtinových plantážích v Queenslandu ulehčil alespoň změnou svého v Austrálii nevyslovitelného jména na Michael Martin, inspirován údajně hlavním náměstím v milovaném Sydney, kde později založil rodinu a proslul v lékárnickém obchodování. Jedna z jeho dvou dcer, které měl s Australankou skotského původu, se provdala za hongkongského Číňana a z tohoto manželství vzešli synové australské národnosti a čínské, české a skotské krve. A tito mladí Australané si chtějí dnes na počest svého legendárního děda změnit příjmení Cheung na Mrázek. Jméno – naše označení, značka naší osobnosti…