osudove reflexe

OSUDOVÉ REFLEXE, Milan Broum, basový mág

Dana Broumová

Milan Broum, baskytarista skupiny Olympic, si své soukromí chrání a není lehké ho přemluvit k interview. Pokud už s rozhovorem souhlasí, vždy je to jen na téma týkající se hudby, co poslouchá, jak cvičí, jaké má hudební nástroje a aparaturu, zkrátka vše co s hudbou souvisí. Hudba je tím, co ho naplňuje, a když se ve společnosti setká s jiným hudebníkem, dovedou si povídat dlouhé hodiny třeba jen o jedné struně. Jako jeden z nejuznávanějších českých baskytaristů je veřejně známá osoba, a tak se někdy nevyhne zvídavým otázkám novinářů. V tom ohledu má ovšem jasno, jak říká, má červenou čáru, přes kterou není ochoten jít, především pokud jde o jeho nejbližší rodinu. Jsem opravdu ráda, že nakonec souhlasil a rozhovořil se nejen o svých hudebních začátcích a dlouholetém působení ve skupině Olympic, ale také trochu poodhalil své životní krédo a osobní názory, které já jako jeho žena důvěrně znám a sdílíme je společně, ale pro veřejnost zatím zůstávaly tabu.

Milan Broum, basový mág

V krbu praská oheň a navzdory venkovnímu mrazu se pokojem rozlévá příjemné teplo, které Milanovi evokuje vzpomínky z dětství a dospívání v malebném městečku Mníšek pod Brdy, kde jejich početná rodina bydlela na místní faře. Tatínek byl učitel, maminka v domácnosti. Milan se narodil jako třetí ze sedmi dětí, pěti chlapců a nejmladší byla dvě děvčata. Doma bylo stále živo a veselo, sourozenci si byli věkově blízko, měli spousty kamarádů, se kterými se scházeli na velkém dvoře fary a bavili se sportem. Hráli fotbal, stolní tenis, míčové hry a v zimě chodili sáňkovat a bruslit na zamrzlé rybníky. Maminka byla výborná hospodyňka a velmi pohostinná, tatínek byl přirozená autorita, jak se říká ze staré školy. Všichni včetně kamarádů měli z tatínka velký respekt, takže stačilo zmínit – přijde tatínek, a byl klid. Přestože nebyli bohatou rodinou, nikdo z nich neměl pocit, že by jim něco scházelo. Pro Milana mělo velký význam jeho přátelství s dědou, otcem maminky. Děda původně bydlel v Nečíni, kde měl hospodu, která mu byla komunisty zkonfiskována, a tak strádal na hranici bídy s velmi nízkým důchodem. Maminka, která se na to nemohla dívat, rozhodla, že si vezmou dědu k sobě. Děda byl noblesní člověk s bohatými životními zkušenostmi, za 1. světové války byl italským legionářem, vybraně mluvil, krásně psal. Navíc byl skvělý vypravěč a Milan doslova hltal jeho dobrodružné historky. Své zážitky z italských legií si zaznamenával do deníku, který názorně doplnil i kresbami. Milan dědu obdivoval, jeho osobnost a autoritu, a měl v něm i velkého podporovatele v rostoucím zájmu o hudbu. Milanův otec byl sice muzikant, houslista a harmonikář, učil dva starší bratry Milana hrát na housle, při výuce byl ovšem velice přísný, což Milana od hraní spíše odrazovalo. Ve 14 letech Milan poprvé uslyšel Beatles, byl fascinován zvukem elektrických kytar a probudila se v něm touha věnovat se hudbě a umět hrát na kytaru. Byl to právě jeho děda, který mu koupil tu vysněnou první kytaru a zásadním způsobem ho v jeho začátcích podporoval. Významně se tedy zasloužil o start Milanovy hudební kariéry.

V hudbě se Milan začal orientovat velmi záhy. První skupinu založil ještě na základní škole společně s Jardou Vondrákem, který později hrál na bubny v různých kapelách, mimo jiné s Václavem Neckářem, s Vladimírem Myšíkem v Etc nebo s Miroslavem Imrichem v kapele Tango. Milan byl do hraní naprosto zapálený, jako samouk se učil z nahrávek. Později během studia na gymnáziu na Dobříši začal hrát s místní skupinou Members, která měla velmi slušnou úroveň, byl to takový „Olympic“ příbramského okresu. Touto kapelou prošlo mnoho hudebníků, a pro Milana to byla první zkušenost s veřejným vystupováním. Měli pestrý převzatý repertoár sestavený z hitů západní hudební produkce. Pravidelně se zúčastňovali bigbeatového festivalu v Příbrami, kam jezdili recenzenti a novináři z Prahy. Hudební kritik Jaromír Tůma si Milana všiml a později ho oslovil s pozváním na akci „skupina na inzerát“ pořádanou redakcemi časopisů Melodie a Mladý svět, po vzoru amerických The Monkees. Milan se konkurzu zúčastnil spíše ze zvědavosti, a tak jaké bylo jeho překvapení, když dostal zprávu, že vyhrál a byl vybrán do nově vzniklé skupiny s názvem „Proč, proč“. V té době si ještě nepřipouštěl, že by se mohl hudbou živit profesionálně. Po bombastickém začátku se skupina „Proč, proč“ rozpadla a Milan byl najednou bez práce. Absolvoval zkoušky na agentuře PKS (Pražské Kulturní Středisko) a hrál s různými hudebními skupinami všech možných stylů. Jeho touha však byla hrát rockovou hudbu, a tak nadšeně přijal nabídku Slávka Jandy (bratra Petra Jandy) do nově vznikající kapely Perpetuum Mobile, ve které hráli renomovaní hudebníci. Stěžejní byl repertoár od velmi progresivní americké rockové skupiny Captain Beyon s technicky velmi náročnými skladbami. Na tu dobu tam byly nezvyklé riffy, těžké figury, hodně hraní, což Milana absolutně pohltilo, denně hodiny cvičil a velmi se ve hře zdokonalil. V 70. letech byla v Československu nejtvrdší normalizace, a kapela provokovala jak hudbou, tak i celkovou image dlouhovlasých hudebníků. Zákaz koncertování na sebe nenechal dlouho čekat a bylo jasné, že s touto hudbou v Čechách nemají šanci. Došlo tedy na plán „B“ s cílem dostat se do zahraničí, jednak vydělat si na nové hudební nástroje a eventuálně emigrovat. Jediná možnost jak za minulého režimu s kapelou vycestovat, byla přes agenturu Pragokoncert, a to do zahraničních barů. Do Čech jezdili agenti, kteří si z kapel vybírali a šéf finské agentury Hakulin se rozhodl pro Perpetuum Mobile. Podmínkou bylo hraní minimálně 1 rok po českých barech, a přestože se to ze začátku zdálo neuvěřitelné, v roce 1975 kapela vycestovala do Finska, bez Slávka Jandy, který zůstal v Čechách. Původně bylo angažmá na půl roku, ale pro úspěch bylo prodlouženo na 10 měsíců. Působili na různých místech, i za polárním kruhem. Byla to další velká zkušenost se západním stylem hraní a za honorář si Milan mohl pořídit novou baskytaru Fender Jazz Bass. Po ukončení angažmá se skupina rozpadla, dva členové emigrovali a zůstali ve Skandinávii, a Milan s klávesákem se vrátili do Čech. Po návratu měl Milan snahu pokračovat v rockové muzice, ale v Československu vládla normalizace a tak zvaný „bigbeat“ tu byl tvrdě potlačován. Všechny kapely tvrdšího ražení se buď rozpadly, nebo měly problémy. Uvažoval, že se Slávkem Jandou znovu obnoví kapelu Perpetuum mobile, ale ten už hrál v kapele Petra Nováka. Nicméně jeho bratr Petr Janda hledal v té době nového baskytaristu do své skupiny Olympic. Milan dříve Olympic poslouchal, především alba Želva a Pták rosomák. Naučil se velmi rychle tehdejší repertoár a od ledna 1976 se stal stálým členem skupiny. U Olympiku vnímá tři nejdůležitější období. V prvním období, v sestavě Janda, Chrastina, Klein, Berka, Pacák, to byla první česká skupina s původní tvorbou, novým zvukem kytar. Na tu dobu to byla velice moderní kapela, která ovlivnila řadu jiných hudebníků a kapel. Druhé období začalo příchodem Milana. Petr Janda chtěl hrát tvrdší hudbu a Milan měl z Finska spousty nahrávek současné rockové muziky, která v Československu nebyla dostupná. Cestou na koncerty Milan pouštěl nahrávky v autě, což Petra Jandu motivovalo ke vzniku trilogie – Prázdniny na zemi, Ulice, Laboratoř, ovlivněn Pink Floyd chtěl tvořit větší hudební celky. Milan přinesl do kapely dravější a tvrdší styl hraní. Od chvíle, kdy se nadchl hudbou a začal jí rozumět, toužil tvořit basové linky s novým zvukem. Byla to pro Olympic vzpruha a inspirace, takže na začátku 80. let se skupina dostala znovu na výsluní. V sestavě Janda, Berka, Hejduk, Broum získal Olympic v anketě popularity 3 zlaté slavíky a stále se umísťoval na předních místech. Bylo to období hitů Jasná zpráva, Osmý den, Okno mé lásky, a na naprosto vyprodaných koncertech panovalo doslova šílenství. Olympic hrál v průměru 30 koncertů měsíčně, a tak nebyl čas na jiné aktivity. Milan se oženil a každý volný čas se maximálně věnoval rodině. Třetí období Olympiku začalo po odchodu Petra Hejduka a úmrtí Mirka Berky, kdy do kapely přišli bubeník Milan Peroutka a klávesák Jirka Valenta. V této nové sestavě kapela natočila několik desek a zkusila i trochu jiné hudební styly. Po tragickém odchodu Milana Peroutky sestavu doplnil Martin Vajgl, který do kapely výborně zapadl.

V 90. letech se frekvence koncertů snížila, a tak měl Milan příležitost se zapojit i do jiných projektů. Prošel několika skupinami a nahrál několik zajímavých desek s různými interprety. S Jankem Ledeckým se podílel na dvou významných albech – Na ptáky jsme krátký a Právě teď. Nahrál také album pro Marcelu Březinovou. V roce 1994 založil s mladými muzikanty Mirkem Chyškou a Štěpánem Smetáčkem skupinu Die El Eleffant!?. Jako zpěvák se k nim přidal Dan Bárta a nahráli výborné album Elephantology. Milovníci rockové muziky byli nadšeni a kritici nešetřili chválou. V hudební anketě Žebřík za rok 1994 byla skupina Die El Eleffant!? vyhlášena jako objev roku, a Milan Broum jako nejlepší baskytarista roku. Především vzhledem k různorodým aktivitám všech členů se po roce a půl kapela rozpadla. V té době dostal Milan nabídku účinkovat ve skupině Karla Gotta. Ta zkušenost Milana velmi lákala a navíc mohl zhodnotit své znalosti získané studiem na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kterou absolvoval v roce 1994. V kapele byli výborní muzikanti, a byl to trochu jiný styl práce. Široký repertoár Karla Gotta od popu až po jazz a klasiku, vyžadoval určitou zručnost a zkušenost a Milan se naučil hrát nové styly. Karel Gott vystupoval nejen v zemích západní Evropy, ale i USA. Největším zážitkem bylo pro Milana hrát na koncertě s Karlem Gottem ve slavné Carnegie Hall v New Yorku, v koncertní síni, která pamatuje vystoupení světově nejvýznamnějších umělců. Milanova doména je baskytara, od které se odvíjí vše ostatní. Naplňuje ho tvorba vlastní basové linky do skladeb jak Olympiku, tak i v jiných projektech, stále ho to baví. V Olympiku je lídr Petr Janda, zpěvák i skladatel. Mílanova tvorba je stylově jiná, nikdy se nesnažil prosazovat do Olympiku své vlastní skladby, a pokud byly do programu zařazeny nějaké jeho instrumentálky, bylo to jen pro zpestření. Ale je rád, že má v tom ohledu, dá se říci, volnou ruku. Naposledy ho velice potěšilo, že se na instrumentální skladbě Sprcha3 podílel i jeho syn Milan, který je také hudebníkem.

Milan je životní optimista. Jeho profese mu přináší uspokojení a v osobním životě má šťastnou rodinu. Život profesionálního hudebníka není jednoduchý, je to náročné i časově, koncerty, zájezdy, zkoušky, zvládnout to vyžaduje mít doma dobré zázemí. Vše má své etapy, prvních 10 let u Olympiku Milana velmi vytěžovalo, a tak dodnes lituje, že neměl možnost si užívat spousty věcí, které jsou v životě důležité. Od určité doby se podmínky pro koncertování změnily, je více volna, což Milanovi umožňuje trávit čas s těmi, které miluje. Rodina je pro něj to nejdůležitější. Jak říká, měl velké štěstí, že poznal báječnou manželku Danu, se kterou vychovali dvě dnes již dospělé děti, které zahrnovali láskou a formovali v nich ušlechtilé charakterové rysy. Jejich dcera i syn mají srdce na pravém místě, a to pro Milana znamená nejvíc. Milan byl rodině od začátku naprosto oddaný, těšil se domů, kde nacházel porozumění a podporu. Když měl nějaké trable, jeho žena ho vždy dokázala povzbudit. V kruhu svých nejbližších se pokaždé zregeneroval. Jeho anglický smysl pro humor je kořením, které jim zpestřuje každý den. Mají rádi návštěvy přátel, se kterými jsou tak zvaně na stejné vlně. Je úžasné, že ve velmi šťastném manželství oslavili minulý rok významné výročí svatby. S manželkou rádi cestují, poznávají nové destinace. Oba si zamilovali Austrálii, kam se už poněkolikáté chystají i letos. Je to překrásná země, kde si dovedou představit, že by mohli i žít, snad jen kdyby byli mladší. Jejich rodinný život se jim nedávno obohatil, dcera, která se vdala a žije v USA, má čtyřletého syna Benjamina a dvouletou dcerku Madeline. Tato dvě krásná vnoučátka jsou pro ně velká radost, a ačkoli žijí daleko, těší se na každé další setkání. A co si Milan nejvíce přeje do budoucna? Nejdůležitější je pro něj zdraví a láska. Přeje si, aby měl pevné zdraví a mohl být pro rodinu stále oporou, a samozřejmě pevné zdraví svým nejbližším – své ženě, dětem a vnoučatům. Pokud toto je, tak nic nemůže být problém, vše se dá řešit.