OLGA

- Zpráva o sledování objekta, který odmítl vypovídat a dělal si, co chtěl

 www.olgafilm.cz

 

Veronika Boušová

„Mám-li jmenovat člověka, který byl tak krásně svůj, jak si to my snílci o autentičnosti umíme pouze představit, vytane mi na prvním místě Olga Havlová. Setkat se s pravdivou bytostí je dar, jaký se v životě mnohokrát neopakuje.“ píše v příspěvku do sbírky vzpomínek a rozhovorů „Síla věčnosti Olgy Havlové“ Milan Uhde.

   Několik textů právě z této publikace tvoří komentář k novému celovečernímu filmovému dokumentu Olga. Zásluhu na zrodu obou projektů nese Olžina přítelkyně Anna Freimanová, editorka Knihovny Václava Havla, režie filmu se ujal Miroslav Janek, který spolupracoval už na dokumentu Občan Havel. Premiéru v kině Aero na pražském Žižkově, v rodné čtvrti porevoluční první dámy, doprovázela atmosféra českého undergroundu, vyvolaná živým vystoupením skupiny The Plastic People of the Universe. Člen Plastiků Vratislav Brabenec se předtím objevil i na plátně a v příspěvku o Olze zároveň poděkoval za azyl na Hrádečku, kde tehdy zakázaná skupina nahrála dvě desky.

   Vytvořit zpětně srozumitelný portrét člověka, za něhož navenek promlouvaly hlavně skutky, není jednoduché. Olga Havlová neměla kameru zrovna v lásce a v rozhovorech uniká před přímými otázkami k neosobním odpovědím bezmála ve stylu postav absurdního dramatu. Její nechuť k sebeprezentaci dobře ilustruje scéna, v níž Václav Havel podrobně popisuje a ukazuje, co všechno na Hrádečku vybudovali. Se slovními narážkami a kameramanem po boku rozpačitě krouží kolem čtoucí manželky a snaží se netýkavku vtáhnout do hry. Když ji konečně osloví „Olga, řekneš něco?“ zazní pobavené, leč rezolutní „Ne“. Zároveň mimoděk zachytíme důvěrnou jiskru partnerského vztahu, jehož hloubka se před námi otevírá právě v podobně bezprostředních momentech.

   Miroslav Janek vybral pro film převážně neznámý obrazový materiál a ústřední postavu představuje v různých situacích a životních rolích. Autentické momenty střídají nově pořízené osobní výpovědi pamětníků. "Naším cílem bylo nalézt způsob vyprávění, který by divákům rozkrýval duchovní podstatu osobnosti, která je inspirativní a posilující, a skrze emocionální kanály představil Olgu tak, jak zůstává obtisknuta v životech přátel, kamarádů a blízkých známých, kteří ještě stále kráčejí po této zemi.“ uvedl na webu časopisu Respekt.

   Asi nejatraktivnější jsou amatérské filmové záznamy a fotografie z Hrádečku, disidentských večírků a soukromého výletu paní prezidentové s partou přátel do Benátek. Divák se blíže seznámí s činností spolku milovníků brakové literatury Hrobka, který vznikl na konci 70. let v „opozici“ k intelektuálským bytovým seminářům a sloužil jako ventil jinak psychicky náročného života v disentu. V této souvislosti dojde i na samizdatový časopis Nový brak a unikátní ukázky z němého hororového filmu. Režisér Janek ho ve stylu černého humoru Hrobky podkreslil zvukovým záznamem hlášení StB, tedy Havlovic každodenní nepříjemnou realitou. 

   V celém dokumentu se nátlak a praktiky totalitního režimu objevují s pravidelnou neodbytností, ale jen v náznacích (úryvky ze spisu StB „Olina“, mikrofiše, vězeňská cela, příslušníci VB). Jsou vytěsněny na okraj stejně, jako je musela vytěsnit Olga Havlová, aby si uchovala zdravý rozum. „Hubatá holka ze Žižkova“ sice dokázala „orgánům“ vzdorovat, nicméně záblesk prázdnoty v jejích očích na fotografiích, pořízených v nestřeženém okamžiku prozrazuje, čím vším si asi ve skutečnosti procházela, jak obrovskou míru statečnosti prokazovala.

Dílo Olgy Havlové prezentují záběry z návštěv významných zahraničních osobností, kdy v úloze elegantní první dámy hostí prezidentské páry, akce Výboru dobré vůle, pevný postoj při obhajování nadační činnosti před Václavem Klausem, formálně-neformální přijetí Jane Fondové v soukromí bytu na Rašínově nábřeží brzy po revoluci a mnohé další situace.

   Odhodlání, přímost, praktičnost, vrozenou inteligenci a neokázalou dobrosrdečnost zaznamená divák na první pohled. Ovšem většinou jen zastavený nebo opakovaný záběr dovolí odhalit jemný půvab, empatii, něhu, taškářství, stopu bolesti. Osobní vzpomínky paní Olgy předčítá neteř Olga Pešková (barvou hlasu je jí nejblíže), dále hovoří Ivan M. Havel, Anna Freimanová, Andrej Krob, signatáři Charty 77, členové Hrobky i prezidentské ochranky a další. Na závěr splynou jednotlivé náčrtky s výmluvným, takřka archetypálním obrazem. Olga v dlouhé říze kráčí po louce a neúnavně hází klacek psovi. V přeneseném smyslu připomíná tarotovou kartu Síla – ženu s ležatou osmičkou nad hlavou, klidně hledící do chřtánu lva.

   Mnoho úhlů pohledu a opakované refrény záběrů vyžadují od diváka zvýšenou vnímavost, ale proniknout k jádru druhého člověka není snadné – ani v reálném životě ne.

 


Hlavní stránka  |  Čísla časopisu  |  Sponsoři  |  Napište nám  |  Fórum čtenářů  |  Zajímavé odkazy  |  Zajímavé čtení  |  Fotogalerie