ODKAZ - Barbara Semenov

ODKAZ

Barbara Semenov

Resslovou ulicí v Praze zní národní hymna, kterou ono horké poledne 18. června 2017 prožívá pár jedinců o něco silněji než ostatní z davu zúčastněných. Jsem jedna z nich. I mně vlhnou oči, když putují pohledem od okénka s rozstřílenou zdí krypty pravoslavného chrámu svatých Cyrila a Metoděje nahoru k mému vikýři na Karlově náměstí. Ano, tady je můj domov, tady žiju, když nejsem v Austrálii, tady za rohem nosím prádlo na mandl, tady chodím na tramvaj, cvičit do posilovny, nakupovat do Billy,... Tady pobývám v slunečném létě pohodového života bez války a smrti. Před sedmdesáti pěti lety to tu ovšem vypadalo jinak.. Dnes tu defilují představitelé současné vlády pravděpodobně bez valné šance přerůst svůj stín, natož pak nesmrtelnost těch, které si tu v okázalé pietě připomínáme. Jozef Gabčík, Jan Kubiš, Adolf Opálka, Josef Bublík, Josef Valčík, Jaroslav Švarc a Jan Hrubý. Sedm statečných, nepřežil žádný.

Příběh velké tragédie stále provokuje a poutá pozornost i po 75 letech po celém světě. O operaci Anthropoid byly napsány stovky článků a desítky knih, natočena byla řada hraných a dokumentárních filmů a vysloveno mnoho obdivných slov i odsudků a mýtů. S určitostí se jednalo o vojenskou operaci, která patří k největším počinům evropského hnutí odporu vůči hitlerovskému nacismu. Autor plánů na likvidaci českého národa a architekt holocaustu Reinhard Heydrich byl nejvýše postaveným nacistou, kterého stihl trest ještě během války. Za Anthropoid zaplatil ovšem domácí odboj i mnoho zcela nevinných lidí, jako například obyvatelé Lidic, cenu nejvyšší. Je však nutno připomínat, že nacisté páchali stejně hrůzné a početné msty v Polsku, na Ukrajině, v Itálii či Francii za často mnohem méně významné akce tamních odbojářů a v plánech na zotročení a postupnou likvidaci českého národa by je nezastavila ani jeho případná pasivita.

Většina z nás nezažila toto tragické období, je těžké si je představit, zvláště pak nové mladé generace často ani neví, o čem je řeč. Letos v červnu bylo potěšující vidět, že se lidé znovu zajímají o tuto již vzdálenou historii, piety se zúčastnily celé rodiny s dětmi, na Karlově náměstí kolem panelů exhibice zobrazující operaci Anthropoid bylo stále rušno.

Pro turisty je Národní památník hrdinů heydrichiády dnes samozřejmým poutním místem, ve světě znovu ožili naši hrdinové díky zdařilému koprodukčnímu filmu režiséra Seana Ellise z minulého roku. S neuvěřením jsem sledovala sílu komerční kinematografie, která dokázala do příběhu, v Austrálii či ve Spojených státech obecně neznámému, vtáhnout nové generace. S trochu útrpným úsměvem jsem četla jakýsi recenzní příspěvek Australana na sociální síti, že se divák bude hryzat napětím do poslední minuty filmu, jak to vše asi dopadne. To my víme bohužel už hodně dávno.

Pro mnohé Čechy zůstává nezapomenutelný hraný černobílý Sequensův snímek „Atentát“ z roku 1964, dodnes považovaný filmovými pamětníky za nepřekonatelný svou působivostí a špičkovými hereckými výkony. Oba dva filmy se mi pokaždé, když míjím katedrální chrám, promítají v hlavě a spolu s jímavým „Vyšším principem“ dokreslují obraz doby, která se nesmí nikdy vrátit, stejně tak jako žádná jiná totalita a zabíjení nevinných.

Kolik z nás pomyslí na odkaz nejen těchto sedmi statečných, nejen oněch devadesáti osmi parašutistů, z nichž každý druhý přišel o život, ale taky mnoha neznámých civilistů, lidí jak ty a já, kteří považovali za naprosto nezbytné a nevyhnutelné obětovat v dané chvíli svůj život? To je něco z naší současné perspektivy zcela nepředstavitelné…

Naproti kostelu v Resslově ulici svítí zelenkavou barvou dům číslo 7 s Krčmou u parašutistů. Místní štamgasti a kolemjdoucí si zřídka kdy všimnou nedávno odhalené pamětní desky vedle domovních dveří. Je jedna z mnoha připomínajících Pražany, kteří ukrývali nebo poskytovali pomoc autorům bezprecedentního odbojového činu. I oni zaplatili za svoji statečnost smrtí. Mezi nimi byli mladí manželé, lékaři Jiří a Žofie Jesenští. Jejich tragický osud je jen jeden z tisíců podobných příběhů neznámých vlastenců, kteří museli předčasně opustit náš svět.

MUDr. Jiří Jesenský se narodil 27. září 1905 v Praze. Po studiu na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy vykonával zubní praxi ve své ordinaci na Palackého nábřeží č. 20. Byl členem šermířského svazu, ve fleretu dokonce získal titul mistra Čech a Moravy. V roce 1939 byl nominován do reprezentačního týmu v kategorii šermu na mistrovství v italském Meranu, které se mělo konat začátkem září 1939. Byl římskokatolického vyznání, stejně jako jeho žena Žofie, rozená Vojtová. Ta se narodila v Brně 21. dubna 1903. Vystudovaná doktorka medicíny zastávala profesi zubní asistentky. Jako poslední bydliště manželů je uváděna Resslova ulice č. 7 v Praze 2. Do tohoto domu se přistěhovali 2. června roku 1942. Při nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora v září 1941 si Jiří Jesenský povzdychl: „Budu to mít špatné, porazil jsem ho v šermu na berlínské olympiádě a on mně to oplatí.“ Stalo se tak téměř o rok a necelý měsíc později, i když ne přímo z rukou Heydricha. Po příchodu parašutistů ze skupiny Anthropoid do Prahy v lednu 1942 se kolem nich rozvinula rozsáhlá síť, do které se zapojili i manželé Jesenští. Jiří Jesenský se seznámil s Jozefem Gabčíkem a Josefem Valčíkem prostřednictvím dobrovolné sestry Československého červeného kříže Anežky Zajíčkové v dubnu 1942. Jeho pomoc nespočívala jen v materiální podpoře. Jiří Jesenský jako majitel osobního automobilu s parašutisty jezdíval po Praze a okolí. Několikrát s nimi zavítal do Štěchovic a Jílového. Jiří v podpoře parašutistů pokračoval i potom, co se parašutisté ukryli v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. V pondělí 22. června 1942 se Jiří naposledy viděl se svým otcem. Po společné cestě trolejbusem se loučili a Jiří otci napověděl, že jej čeká zatčení. To se opravdu stalo. Jiří byl zatčen ve své ordinaci během dne. Večer jeho manželka Žofie. Do vazby byli příslušníky gestapa předáni ve 20 hodin. Jiří Jesenský byl vyslýchán kriminálním asistentem Oskarem Fleischerem. Žofie vyšetřovatelem gestapa Gerslem. Oba byli z III. oddělení gestapa. Do podpory parašutistů Jiří zapojil i své ho bratra Jana, docenta Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Z toho důvodu jej začal více navštěvovat. Aby častější návštěvy nebyly nápadné, brával si s sebou otisky zubních protéz pro případ zdůvodnění účelu návštěvy. Záhy po zatčení Jiřího se gestapo dozvědělo i o odbojové činnosti bratra Jana a zatklo ho 24. června 1942. Jeho manželku Alžbětu o týden později. Zatčení se vyhnuli jen rodiče obou synů, František a Milada. Stalo se tak jen díky mlčenlivosti synů, kteří na gestapu neprozradili, že by rodiče o spolupráci s parašutisty něco věděli. Po převezení z vazební věznice v Praze do Malé pevnosti v Terezíně dostala Žofie Jesenská vězeňské číslo 20097. Z Terezína již následovala jen cesta do koncentračního tábora Mauthausen k exekuci na základě rozsudku stanného soudu z 29. září 1942. Po noci z 23. na 24. října, strávené za zdmi Mauthausenu, byla dopoledne v 10:12 zavražděna. Její muž Jiří v 16:08. Švagrová Alžběta byla zavražděna v 10:28, její muž Jan v 17:42. (Mauthausen)

- Takoví lidé žili jen před pár (sedmdesát pěti) lety v naší ulici. Násilně zmizelí, aniž by se dožili mého věku, aniž by se dožili svobody, míru, demokracie. Stav věcí tenkrát nepředstavitelný, dnes samozřejmý. Rozhlížím se v současném světě a přemýšlím, kolik z nás si uvědomuje, jak draze zaplacený odkaz nám zanechali protagonisté Anthropoidu - známí i neznámí – v boji za to, co dnes pokládáme za přirozené a (zdánlivě) dané…