O ZÁKLADNÍM ZNAKU NÁRODA

Příspěvek Miloše Ondráška ke konferenci “Krajané a čeština“ pořádané Ministerstvem zahraničních věcí a Českým rozhlasem v nové budově Národního muzea v Praze ve dnech 10. -12. září 2014

Základní znak národa? Hádáte dobře, je to naše mateřština, jazyk národní. Udržení češtiny závisí na českých lidech a u lidí žijících mimo republiku i na existenci krajanského tisku. Spisovný jazyk, na rozdíl od jazyka naší běžné komunikace, je dědictví po našich předchozích generacích jako prostředek ke kultivovanému vyjadřování. Jeho úroveň se udrží jen tehdy, budeme-li jej dále pěstovat, dále tříbit. Týká se to i nás, i když žijeme mimo vlast, mimo zdroj živé češtiny. Je to jako se zahrádkou: jakmile o ni přestaneme pečovat, začne se měnit v džungli. Někdy se mi zdá, zvláště když čtu některý krajanský tisk a korespondenci krajanských spolků, že takový proces již začíná. Nevolám po používání nějakého zastaralého a strnulého jazyka nebo rádoby komických floskulí či novotvarů, ale po slušné češtině bez pravopisných chyb. Slyším o vývoji českého jazyka, k tomu bezpochyby dochází, často však nejde o češtinu, ale o vyjadřovací pohodlnost. V České republice vydávaný tisk se čas od času zmíní o tom, že Češi žijící ve světě se zapomínají správně vyjadřovat a bez rozpaků používají nečeské výrazy, které naberou z jazyka azylové země. To je pravda, ale daleko více mne zlobí, že dnešní čeština, nejen hovorová, ale i ta používaná v České republice ve sdělovacích prostředcích, v Senátu, parlamentu a dokonce i v literatuře je zbytečně korumpovaná slovy převzatými z angličtiny. Jsem ochoten to přijmout, pokud nemáme vhodný výraz zejména v oblasti nové technologie. Většinou to tak ale není, zcela bez důvodu se místo zálivka použije “dressing“, následuje destinace, mítink, post lídr, dýlr, brífink, benefity, milkshake  atd., atd. Je to nutné? Komu se uživatelé chtějí zalíbit? Vyjadřuje tento trend servilnost? Nebo, jak se někteří domýšlí, obohacení češtiny? Kromě toho z těchto hříchů vyplývají hlavolamy. Je to ten“imidž“, nebo ta či dokonce to? Jaké je množné číslo? To, že přijmeme slovo mobil, mne netrápí, tím se náš jazyk nedeformuje, proč ale v Praze vyvěsit ceduli „Jungmannova Plaza“, založit hnutí “Zeman For President“, psát v novinách o developerské společnosti, rodinné wellness, outdoorové aktivitě? Také jsem se dozvěděl, že “sedím se streetworkery“ a na horách u Kremnice jsou “medvědi a ferraty“ (ferrata – nejde o zvíře, ale o horskou skalní stezku opatřenou bezpečnostním svodidlem).

Dále mám na mysli výrazy, které byly v české publicistice a slušné společnosti tabu a dnes se do nich vedraly. Písemnictví se silně uplatňovalo v naší historii, kladně ovlivnilo naše národní obrození a mělo by být do dneška nositelem kulturní úrovně národa. Věk čtenářů krajanských časopisů se pohybuje definitivně nad padesát a spíše bych řekl nad šedesát a více let. Je zapotřebí některé z těchto časopisů vytrvale zaplňovat články pochybné úrovně převzaté z bulvárního tisku zejména o kuriozitách sexu?  Nebo zavánějící rasismem. Stojíme si o to? Organizace, které podporují vydávání krajanského tisku, by si měly všímat jeho úrovně. Někteří autoři ve snaze být zábavní se nevyznají v používání přechodníků, buší do nás zastaralými výrazy anebo skladbou věty hodící se pro jazykové brusiče 19. století. Ještě horší je čtení protkané bezdůvodně obhroublými anebo dokonce vulgárními výrazy, pochybnými anglicismy navíc nelogicky znetvořenými. Toto platí zejména pro cestovatele, kteří si říkají spisovatelé a popisují své zážitky z cest a to zejména z oblastí, které jsou čtenářům málo známé. A tak si dovolí leccos i na úkor pravdivosti. Někdy se dostávají i do morálního konfliktu a urážejí zemi, o které píši. Například netolerují zákony, nařízení a předpisy státu, který navštěvují, berou tyto okolnosti na lehkou váhu a vesele je komentují. Když je někam vstup zakázán, platí to v Austrálii i pro české turisty. Nebo je to k popukání, jak jsem se doslova dočetl? Výmluvy, že zákony a nařízení neznám, anebo že jsou vydávány jen proto, aby se překračovaly, nemůžeme tolerovat. Každým rokem jsou ve světě policejně zadrženy stovky českých turistů. Pokládám za krajně netaktní si z pietního uctění obětí válek dělat úšklebky, nemylte se, cituji z uveřejněného deníku české cestovatelky. Sociologie regionálních chuťových návyků je této cestovatelce také neznámá, přece nemusí zesměšňovat něco, co jí nechutná - Vegemite je pro ni staré mazadlo na železniční výhybky, pro Australany pomazánka z pivovarských kvasnic bohatá na vitamín B. Uveřejňované zlomyslnosti týkající se australského způsobu života mi připadají trapné, netolerantní a nezábavné. Vzpomínám si, že pan učitel v hodině zeměpisu zdůrazňoval “jiná země, jiný mrav“ a v hodině občanské výuky “doma jez co máš a v cizině co ti dají“. Nemělo by to platit jen pro žáky obecné školy.  

Takže vidíte, kam až se v zamyšlení nad pravopisem můžeme dostat. Škoda že se v republice nikdo nestará o vydání příručky českého jazyka připravené pro krajany.


Hlavní stránka  |  Čísla časopisu  |  Sponsoři  |  Napište nám  |  Fórum čtenářů  |  Zajímavé odkazy  |  Zajímavé čtení  |  Fotogalerie