Glosa Miloše Ondráška

 

NEROVNOST, ROZDÍLNOST, RŮZNOST

 

 

Starosta Londýna Boris Johnson podráždil veřejnost politicky nekorektním prohlášením, že nevěří v rovnost. Tu mezi jinými proklamuje Charta Organizace spojených národů (rovná práva mužů a žen národů velkých i malých).  Ekonomické přistěhovalectví představuje velké dilema. Stále ale slyšíme, že boháči se stávají bohatšími a chudáci chudšími. Kdo má tedy pravdu, londýnský starosta anebo OSN?  Americký prezident Obama prohlašoval, že ve Spojených státech budou na tom všichni stejně a lépe. Nedávno dosazený papež František v kázání upozornil, že sociální nerovnost je do nebe volající hřích. Starosta pravděpodobně myslel na rozdílnost v majetku, papež a prezident mají spíše na mysli lidská práva a důstojnost osobnosti. Jak jsme na tom v Austrálii? Labouristický ministerský předseda před mnoha roky slíbil, že do konce jeho mandátu nebude žádné dítě hladovět. Sliby jsou chyby. Nemohu se zabývat všemi ukazateli, ani bych si netroufal. Vím ovšem, že nerovnost mzdy a příjmu stále v demokratické Austrálii existuje, tak jako hladovějící děti nebo rozdílná úroveň školní výchovy. Beztřídní společnost v komunistických zemích se stala utopií.

Z Prahy na internetových novinách přišla zpráva, že v bratislavské prestižní čtvrti, v prestižní ulici a v prestižní vile zemřel 96letý Vasil Biľak.  Byl členem Ústředního výboru KSČ, konzervativně se klaněl sovětskému Rusku. Byl posledním žijícím signatářem dopisu, kterým se obrátil s dalšími pěti členy ÚV KSČ na Leonida Brežněva, aby vojska Varšavské smlouvy zachránila čs. socialismus a okupovala Československo. Šlo o brutální potlačení touhy našeho národa po svobodnějším životě, což pak Sovětská armáda krutě střežila více než dvacet let. Svaz mladých komunistů Československa nyní prohlásil Biľaka „za nejslavnější osobnost v prostoru bývalého Československa a za představitele období konsolidace“, tj. potlačení demokratické reformy. Biľak ve skutečnosti představuje jednu z nejzápornějších postav československého veřejného života. Byl vyučený krejčí a podpisem na dopisu do Kremlu ušil na nás osudnou boudu. Pohřbu se zúčastnil kromě jiných bývalý generální tajemník KSČ Milouš Jakeš a poslední náčelník StB Alojz Lorenc.

Komunistická strana, která stále v republice existuje, je přesvědčena, že zastupuje občany, kteří nedají dopustit na zločinný režim, který v zemi panoval přes čtyřicet roků. Současný předseda KSČM a místopředseda Sněmovny České republiky Vojtěch Filip (ve svazku StB kdysi vedený pod jménem Falner) se po Biľakově smrti dal slyšet, že historie se nedá změnit a je faktem, že Biľak byl jedním z iniciátorů pozvání sovětských vojsk. A dodal, že dnešní doba se dívá na zvací akt různými pohledy. Šálil mne zrak, když jsem to četl? Různé pohledy na okupaci v roce 1968? Kdyby politik měl různé pohledy na nacistickou okupaci ČSR v roce 1939, byl by ocejchován za vlastizrádce. Biľak zradil vlast, beztrestně dožil v přepychu, vykličkoval z potrestání (Rusové nedali čs. soudu k dispozici zvací dopis). KSČM usiluje o to, aby byly zrušeny lustrační zákony. Kdo chce bývalé estébáky a partajní funkcionáře ve veřejných funkcích? Komunista Vladimír Remek, kterého prezident Zeman pověřil úřadem velvyslance v Moskvě, měl při předávání pověřovacích listin Vladimíru Putinovi na dmoucích prsou hvězdu Hrdiny Sovětského svazu. Už dlouho jsem neslyšel pro Čechy nic tak ponižujícího. Věrní komunisti se ale radovali. V současné době, pětadvacet roků po obnovení demokracie, stále ve státních orgánech včetně policie a armády působí poslušní služebníci bývalého komunistického režimu. Levicoví intelektuálové a mladí levičáci se nyní vynořují dokonce s tím, že žádná totalita a třídní perzekuce u nás neexistovaly. Z pražského Ústavu pro studium totalitních režimů vyhnali ředitele, radikálové ovládli toto zařízení ve snaze rozbít jeho pravé poslání. V nedávných volbách politická strana zvaná ANO (Akce nespokojených občanů) se dostala hned za vítěznou levicovou sociální demokracii, předseda je podezřívaný z kontaktu s předlistopadovou bezpečností.

Senát České republiky a jeho Stálá komise pro krajany žijící v zahraničí nás nabádají, abychom se natrvalo vrátili do republiky. Do tak problematické politické atmosféry? A to nemluvím o rozšířeném okrádání, podplácení, tunelování. Mám věřit německému tisku z února tohoto roku:  Česko – bašta korupce a ráj podvodníků. A Senát to myslí s naší cestou zpět vážně, od roku 2009 byly nákladně uspořádány nejméně čtyři velké konference usilující o náš návrat. Snad jedině s tím výsledkem, že byla zřízena Informační síť k návratové politice vlády ČR a připravuje se mezirezortní orgán pro migrace při Úřadu vlády ČR. Prozatím jen samá rétorika. Kolik bývalých exulantů a jejich potomků ve zmíněných pracovištích působí? Zažili jsme emigraci na vlastní kůži a v posledním desítiletí se v republice na bývalý exil existenčně navěsili lidé, kteří neměli s námi nic společného. Nemají ponětí, čím jsme po opuštění vlasti procházeli. Nešlo jen o udržení češtiny našich dětí, jak se zřejmě senátoři a poslanci domnívají, pokud jim vůbec na vystěhovalcích záleží.

Na webových stránkách jsem četl, že mnozí dnešní čeští studenti ani neví, kdo byl Jan Palach (jeho teta, exulantka, žila v Melbourne, ošetřující lékařka dr. Moserová, specialistka na spáleniny, byla později velvyslankyní v Austrálii). A nejeden z mladých Čechů, kteří o Palachovi věděli, se vyjádřili „proč se Jan upálil, vždyť to nebylo k ničemu“. Celý svobodný svět věděl, že Palach demonstroval proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Nesouhlasil s totalitním režimem vedeným zemězrádci. Pro toto přesvědčení obětoval svůj život. V polovině ledna tohoto roku jsme si vzpomněli, že se to stalo právě před 45 lety. Člen Ústředního výboru KSČ tehdy stupidně tvrdil, že Palach mínil předstírat upálení studeným plamenem. Bývalý šéf KSČM Miroslav Grebeníček měl drzost prohlásit, že Palach byl socialista a upálením vyjádřil souhlas se zvacím dopisem a s okupací Československa.  

Po originálně vytvořeném Palachově pomníčku na Václavském náměstí šlapou neteční chodci a ani neví, že jde o místo upálení. V rodných Všetatech se buduje muzeum na jeho památku. V Mělníku, v sadech naproti střední škole, na které Palach maturoval, se nalézá jeho památník. V kanadském Torontu v lokalitě zvané Masaryktown  pořídili bývalí političtí vězni památník „Ukřižovaný“ uctívající oběti komunismu. O Palachově krátkém životě a jeho názorech existuje početná literatura faktu, román Lenky Procházkové „Slunce v úplňku“, hudební cyklus J. Bedřicha „Plamenný meč“, písně B. Mikoláška a K. Kryla. V básnickém cyklu F. Gucciniho „Primavera di Praga“ se připomíná Palachův čin veršem „Jan Hus znovu na hranici hořel“. V poslední době sborník Půlnoční expres uveřejňuje polskou poesii reagující na Palachovu smrt a nemalou pozornost a ocenění na filmových festivalech získal třídílný snímek polské režisérky Agnieszky Hollandové „Hořící keř“ pojatý na biblickém příběhu. Bůh povolal Mojžíše na horu Sinaj ke keři v plameni a nařídil mu, aby vyvedl svůj lid z egyptského poddanství. Jde o filmové rekviem za Jana Palacha, Pochodeň č. 1 a všechny, kteří se postavili proti komunismu. Normalizace pokořila celý národ. Statisíce Čechů a Slováků opustilo vlast.

 

 


Hlavní stránka  |  Čísla časopisu  |  Sponsoři  |  Napište nám  |  Fórum čtenářů  |  Zajímavé odkazy  |  Zajímavé čtení  |  Fotogalerie