Barbara Semenov
Je mnoho, nespočet novinářů, spisovatelů, básníků, umělců, tvůrců a
badatelů, kteří byli, jsou a budou okouzleni fenoménem Boženy Němcové.
Mezi nimi celá řada známých jmen přes půldruhého staletí staré minulosti
– Karel Havlíček Borovský, Čelakovský, Mácha, Neruda, Hálek, Světlá,
Klácel, Dyk, Jirásek, Frič, Hellich, Švabinský, Kašpar, Štursa, dlouhá
šňůra obdivovatelů vede přes Tilleho, Fučíka, Halase, Seiferta, Nezvala
až k současníkům Františku Pavlíčkovi, J. A. Pitínskému ba dokonce k
mladému rockovému hudebníkovi Noidovi, který píše v těchto dnech moderní
muzikál o hvězdné spisovatelce.
Lze snad doložit na 140 hudebních skladatelů, kteří byli inspirováni
Boženou Němcovou, o počtu autorů básní, prózy, dramaticích, historicích,
výtvarnících ani nemluvě. Její jméno nesou desítky ulic měst, odrůdy
růží, jiřin, jabloní, také kráter na Venuši a planetka mezi Marsem a
Jupiterem.
Osobně jsem více než příznačným prototypem posedlosti kultem „naší“ paní.
Od svých třinácti let obveseluji - dnes už spíš unavuji - své blízké
tvrzením, že jsem reinkarnací „Bety“ – tak zněl totiž název poutavého
románu Antonína Zhoře, ve kterém jsem se už v raném mládí doživotně
ztotožnila s názory své hrdinky. Ostatně – i jméno Barunka jsme měly
stejné.
Je pravda, že tenkrát mne, jako ostatně většinu našeho národa,
fascinovala spíš osobnost Boženy Němcové než její bestseller Babička.
Kniha, bez jejíhož přečtení neodmaturoval žádný, se nám zdála být v
časech školních lavic nezáživnou, málokdo z učitelů dokázal vysvětlit
její krásu a mnohý státní propagandista ji dokázal přímo znechutit.
Teprve o hodně let později jsem pochopila, že autorka a kniha jsou
duchem a svou velikostí totožné. Podstata magické síly Boženy Němcové je
zašifrovaná v knize, kterou nestačí jen tak přečíst, je třeba jí
porozumět...
Že to pro každého není tak přímočaré, jsem pochopila při své návštěvě
Prahy o vánočních svátcích, kdy jsem vzala celou rodinu na čerstvě
inscenovanou Babičku do Národního divadla (premiéra 13. prosince 2007).
Manžela sedícího po mé straně zmáhala dřímota, prý „jet lag“, mé v
Austrálii vzrostlé dítě se marně potýkalo s českými archaismy, naše
babička hudrovala nad délkou kusu a sestra pokukovala po divadelním baru,
že by snad umělecký zážitek spravila dvojitá becherovka. Skutečné
podstatě díla velké autorky rozuměla myslím opět jen menšina diváků v
hledišti naší Kapličky, ti ostatní přivedli už tradičně z historické
povinnosti své ratolesti na čítankovou selanku z dávného venkova, kterou
shovívavě zažívali, zatímco děti se očividně nudily a šustily papírky od
bonbonů.
„Co toho ta Božka za tak krátký život stihla. A navíc se k tomu tady v
programu dočítám, že měla čtyři děti.“
„Tak jak se vlastně jmenovala?“, „A koho že si to tedy vzala?“...
Takové jsem zaslechla komentáře ve frontě u šatny...
O Boženě Němcové bych mohla popsat všechny stránky celoročního vydání
Kvartu – tedy dvanáctkrát čtrnáct stran a stejně bych na ně nevtěsnala
vše, co bych o ní chtěla říct. Neřku-li, že dnes, po 146ti letech od
její smrti, byla podrobně analyzovaná a interpretovaná každá řádka
jejího díla, každý krok jejího života.
Co bylo tak mimořádného na této ženě, která učarovala našemu národu?
Její pověstná fyzická krása byla zachycena mnohými, nejlépe Josefem
Vojtěchem Hellichem, který portrétoval Boženu Němcovou na vrcholu její
fyzické krásy i duševní harmonie v roce 1845. Její citlivá duše byla
nesmírně vnímavá na veškeré podněty a dojmy – od těch prvopočátečních,
kterými byla právě vyprávění její babičky Magdaleny Novotné. Dokázala
neobyčejně zúročit částečné vzdělání, za které vděčila obročnímu
Chvalkovického zámku, později pak zkušenosti manžela (ač nemilovaného)
Josefa Němce, státního komisaře a velkého vlastence a rozsáhlé cestování
s ním po Rakousko-Uhersku. V neposlední řadě ji mocně ovlivnila široká
česká vlastenecká společnost přátel a pražských intelektuálů, které
přitahovala nejen svojí krásou, ale právě svým intelektem a pokrokovými
názory. Tyto základy a inspirace, které padaly na úrodnou půdu povahy a
talentu Barunky, Bety, Barbory Panklové, Němcové daly vzejít vznešenosti
„naší paní“ Boženy Němcové. Velké vlastence, spisovatelce a osobnosti,
která předběhla svou vlastní dobu. Svou dobu však opouští příliš
předčasně, ve věku dvaačtyřiceti let, po letech fyzického i citového
utrpení, strádání a pronásledování, bolestí... „Kdybych měla volit, tedy
bych si přála narodit se znova as za dvě stě let, anebo ještě později,
neboť nevím, bude-li do té doby takový svět, v jakém bych já chtěla žít
s rozkoší.“ (BN, 17. prosince 1851)
Tragickým osudem byla vykoupena spisovatelčina nesmrtelnost a posmrtný
kult. „... Tragédie života této mrtvé byla v tom, že byla lepší těch,
kteří byli v jejím okolí. A to je, co se nikdy neodpustí. Čest této ženě,
jejíž osud pro nás, syny vzdálené doby, má význam dvojí: je obžalobou
naší minulosti a je také její pýchou!“, napsal Viktor Dyk k 50. výročí
jejího úmrtí.
Datum jejího narození stejně jako její skutečný původ jsou obestřeny
záhadou. Ve vídeňské matrice najdeme pouze datum křtu 5. února 1820.
Poněvadž děti často umíraly, křtily se hned po narození. Má se tedy za
to, že se dítě narodilo o den dříve 4. 2.
Jako matka je zapsána v matrice Terezie Novotná, které bylo v době
narození dcery 22 let. Pravý otec Boženy Němcové není znám. Asi půl roku
po narození dcery se matka provdala v České Skalici za Němce Johanna
Pankla, panského kočího, který dítě legitimoval. Zápis do školní matriky
přináší další nesrovnalost. V roce 1824 byla Barbora zapsána jako
šestiletá, takže by se musela narodit o pár let dříve, než je datum křtu.
Může však jít o chybu ve školní matrice. Němcová však vzpomíná na "neveselou
svatbu svých rodičů", tu by si však jako půlroční dítě nemohla pamatovat.
Všechny tyto skutečnosti daly vzniknout myšlence, že Panklovi jsou pouze
adoptivní rodiče. Krása, nadání a inteligence Boženy Němcové vedly
bádání směrem k jejímu šlechtickému původu. Vzniklo několik hypotéz o
případných rodičích Boženy Němcové, žádná z nich však nebyla dostatečně
věrohodně prokázána: Kateřina Vilemína Zaháňská (kněžna z Babičky),
krásná a vzdělaná dáma, byla obletována ctiteli. Porodila sice tajně
dítě, ale bylo to již roku 1801 dítě švédského generála a po těžkém
porodu nemohla mít další děti. Milostný poměr s rakouským kancléřem
Metternichem tedy musel zůstat bezdětný. K domněnce, že je matkou Boženy
Němcové, vedla zejména její podoba, velká přízeň, kterou jí kněžna
prokazovala, a patrně i skutečnost, že matka Boženy Němcové neměla
příliš pěkný vztah ke své prvorozené dceři.
Nejmladší sestra Kateřiny Zaháňské Dorothea Périgordová -Talleyrandová
porodila nelegitimní dítě snad 1816 či 1817, jeho otcem byl údajně její
milenec Karel Clam-Martinic. Později ale bylo vypátráno, že šlo o děvče
Marii Henriettu, která zemřela 1905. Pro tuto hypotézu svědčila podoba
Boženy Němcové na známém obraze od Josefa Vojtěcha Hellicha a Dorothey
na obraze Hermanna Eichense. Zajímavé je, že Božena Němcová pojmenovala
svojí dceru Theodora.
Pravnuk Boženy Němcové MUDr. Tomáš Němec nabízí dokonce jako otce své
prababičky Boženy Němcové sedmdesátiletého španělského malíře Francisca
de Goyu a matkou má být španělská šlechtična seňora Sabasa Francisca
García. Usoudil tak na základě tajemné šifry na Goyově obraze Poslední
soud, který pochází z pozůstalosti Boženy Němcové. Matkou Boženy Němcové
údajně mohla být také jedna ze schovanek kněžny Zaháňské Klára
Bresslerová a otcem kancléř Metternich.
Barbora byla provdána v sedmnácti letech za finančního úředníka Josefa
Němce, o 15 let staršího, který jí sice byl duševně a povahově vzdálen,
ale byla to právě jeho zásluha, že ji přivedl k národnímu uvědomění.
Němcová usilovně studovala český jazyk, který jí nebyl mateřštinou, ale
zvolila si jej k literárnímu vyjadřování. Její čeština byla čistá a
srozumitelná.
Povzbuzována vlastenci začala sbírat materiál pro své pohádky. Ty
nakonec vyšly v sedmi svazcích pod názvem Národní báchorky a pověsti v
letech 1845-1847. Část tehdejší kritiky nebyla ochotna přijmout Němcové
metodu, která jí dovolovala původní texty upravovat samostatným způsobem.
"Mně to nedá, když slyším pohádku, ale docela převrácenou a zostuděnou,
abych ji tak napsala, přidám, kde je potřeba, ze svého a to nehezké
vynechám," psala Čelakovskému. To, co tehdy donutilo Němcovou pozastavit
vydávání dalších svazků, však způsobilo, že její pohádky čteme dodnes.
K nejznámějším pohádkám Boženy Němcové patří například Divotvorný meč,
Princ Bajaja, Pyšná princezna, Sedmero krkavců, O Smolíčkovi, O
princezně se zlatou hvězdou na čele, O dvanácti měsíčkách, Sůl nad zlato.
Publicistická tvorba Němcové měla národopisný ráz se silným sociálním
cítěním, sympatiemi k lidovým vrstvám a odporem k maloměšťáctvu. Studie
ze Slovenska přispívaly k česko-slovenskému sblížení. Její stati
vycházely v Květech, Moravské včele, Moravských novinách,... Povídky z
venkovského a maloměstského života obohacené o nářeční prvky začala psát
na Domažlicku.
Přes veškerá nucená putování se však Němcová nechtěla vzdálit pražskému
prostředí, v manželství se dále prohlubovala krize daná rozdílností
povah a představ partnerů o budoucnosti. Perzekucí popouzený státní
úředník Němec nesdílel romantické představy své ženy, spíše by uvítal
praktičtěji zaměřenou manželku. Božena Němcová se vypravila za manželem
na Slovensko celkem čtyřikrát, pokaždé nasbírala mnoho materiálu pro
svou tvorbu, ale manžel ji nikdy nepřiměl k trvalému nastěhování. Třetí
návštěva Boženy Němcové na Slovensku v roce 1853 skončila tragicky.
Dopis od přátel o zdravotním stavu nejstaršího syna Hynka, do nějž
vkládala mnoho svých nadějí, - patřil k nejlepším žákům první české
reálky v Praze a začal projevovat i malířský talent, ji zavedl do kruté
reality. Dva dny po návratu do Prahy (na cestu si vypůjčila) jí Hynek
zemřel v náručí.
Sama sužovaná nemocí, která postupně přecházela v rakovinu dělohy se
silným krvácením, živořící, závislá zcela na milodarech svých přátel se
koncem téhož roku pouští do psaní Babičky.
"Začala jsem v tom pracovat po Hynkově smrti, v nejtrapnější době mého
života – když mne omrzelo žít. Utekla jsem do toho osamělého stavení v
malém údolíčku, k nohoum milé babičky, a když jsem slyšela její rozumná
slova, její písně a pohádky -… měla jsem za to, že jsem děvče … a
zapomněla při nich na všecek ostatní svět, se všemi jeho trampotami,"
napsala Božena Němcová o vzniku Babičky.
Je tedy Babička útěkem spisovatelky od kruté reality života k vybájené
idealizaci, která prý prokazatelně neodpovídá historickým faktům, s
hlavní postavou jako uminutě moudroslovnou, vševědoucí stařenou? Pravdu
o díle poodhrnuje ve své stati „Babičce pod kůži“ prof. PhDr. Dalibor
Tureček, CSc.
„Němcová v žádném případě nepsala idylu. Text Babičky plyne zdánlivě
lehounce, nesen bravurním stylem vyprávění, na první pohled se klene od
jednoho půvabně líčeného detailu ke druhému. Zkusme ale jen namátkou
vypočítat základní dějová zauzlení, prosvítající pod tímto povrchem.
Hned několikeré překážky v lásce: mezi babičkou a Jiřím, Mílou a
Kristlou, Hortensií a malířem. Láska bez konvencí, ale vášnivě tragická:
Viktorka a černý myslivec. Palčivé dno bídy: Kudrnovi. Nefungující a
život pokřivující společenská komunikace: sluhové obklopující kněžnu a
pro svůj vlastní prospěch před ní skrývající skutečný život. Bezohledný
mužský chtíč: Talián Pikolo, důstojník sápající se kdysi na babičku.
Snaha přivlastnit si druhého bez ohledu na jeho duši a přání:
rychtářovic Lucka ve vztahu k Mílovi. Rodinná nedorozumění: mezi
babičkou a paní Proškovou, méně, ale přece mezi babičkou a panem Proškem.
Strach o vlastní budoucí štěstí ve stínu hrozby nechtěného partnera:
Míla či Viktorka. Konečně šílenství, vražda malého dítěte, válka,
zmrzačení, povodeň, smrt. Každý z těchto momentů by sám o sobě vydal na
dobrý základ tragédie.
Nejedná se přitom o pouhé koketní ornamenty na budově idyly: konfliktní,
potencionálně tragické momenty jsou bezezbytku zabudovány do všech uzlů
pomyslné sítě příběhu. Nevyhýbají se ani chudým ani bohatým, starým ani
mladým. Naopak, jako by se kruhem navracely přes hranice času a osobní
situace: vzpomeňme jen na návratný motiv odvodu na vojnu u Jiřího a Míly,
na lásku k vojákovi u babičky a Viktorky – a dalo by se pokračovat.
Spíše než úplnost výčtu je ale podstatné cosi jiného. Němcová opravdu v
Babičce nestvořila idylu jako lehký a naivní útěk od temných stránek
reálného života do iluzorní Arkádie. To, co je tu idylické, se děje
přímo uprostřed velmi drsného života, ba víc, je to v něm bolestně
vyvzdorováno. Jen jeden, klíčový příklad. Babička vlídně vzpomíná na své
mládí. Pokud bychom ale chtěli smazat laskavý optimismus vzpomínky a
napsat román či natočit film, ve kterém by se přímo před našima očima
odehrál příběh jejího útěku, protloukání se válkou, ztráty muže, obav a
strádání plného putování se sirotky k domovu, o idylu by se jednat
nemohlo.
Neříká tedy vlastně text Babičky, že harmonická idyličnost není
automatickou vlastností světa, nýbrž především aktivním postojem k malým
i velkým tragédiím, deroucím se k člověku napořád a jakoby odevšud? Není
harmonie něčím, co člověk nedostává, ale co si musí vybojovat uprostřed
existence, jaká je? Vybojovat nikoli tím, že svede ze života odstranit
všechno špatné, ale že dokáže uprostřed všeho špatného konat dobré?...
Babička je polemickým protikladem „klasického“ typu hrdiny. Za prvé
typově. Není mužem, ale ženou – v dobové kultuře se jednalo o okolnost
stejně nápadnou jako důležitou. Nevládne mocí ani silou. Dokonce není už
ani mladá a sil jí ubývá. A z formálního hlediska stojí na okraji rodiny
i společenství: co jen se zámečtí lokajové právě nad touto okrajovostí
naohrnují nos. Snad ještě více se ale babička od „klasických“ hrdinů,
jimž by příslušelo vzdorovat životu, liší povahou svých akcí, způsobem,
kterým ovlivňuje své okolí. Jejími „zbraněmi“ jsou empatie a vytrvalá,
vstřícná vlídnost. Právě proto se postava babičky může jevit jako
pohádková, tedy s reálným životem neslučitelná. Zato Němcová nabízí
opakovaný pohled na zdroje, ze kterých se charakter postavy rodí.
Klíčové místo mezi nimi mají práce a příroda. Babička prací získává své
mimořádné schopnosti - na prvém místě schopnost vcítit se do druhých.
Vnímavá citlivost tu ale není jen osobní zvláštností. Stává se sociální
kvalitou. Babička je schopna porozumět problémům ostatních, nalézat
správná řešení, a to dokonce přes hranici svého sociálního postavení a
životní situace. Práce se stává zároveň „hlubinou bezpečnosti“, bodem,
kolem kterého je možné navzdory všem krizím a tragédiím uspořádat
šťastný život – a to nejen pro sebe, ale i pro druhé.
Němcová ale zároveň svému čtenáři nepodsunovala naivní ideál jednotlivce,
který by svedl cosi na životě a vyvzdoroval zcela sám. Babička je spíše
průsečíkem nejrůznějších osudů. Patrné je to třeba i v zdánlivě popisném
detailu. Hned v prvních částech knihy se vedle sebe vyskytnou dva popisy.
Líčení parádního pokoje a světničky. Všichni víme, že druhý z obou
popisů bude ten, kterému vypravěčka přitaká a jako kladný jej podsune
svému čtenáři. Soud mezi kvalitou a nekvalitou se ale neděje automaticky.
Rozhodují jej – děti. V Proškovic pokoji se musí chovat strojeně, matka
lpí na výstavních kouscích svého skleníku, o které jí evidentně jde více,
než o přirozené potřeby dětí... V babiččině světničce se zato děti mohou
zapojovat do práce, ale především se jim, prostřednictvím věcí v truhle,
otevírá svět minulých osudů, dávno odvátých dějin a generací. Za oknem
pak rostou bylinky – další symbol mysli obrácené k pomoci druhému. Jako
by svět měl své trvalé zákonitosti, které je možno rozpoznat a kterým je
možno se s důvěrou svěřit. Zákonitosti nesobeckého prospěchu pro druhé.
Snad právě proto je v Babičce hrdinkou stará žena, zkušená životem...
Němcová byla zjevně přesvědčena, že to, co je ve světě podstatné, trvá
navzdory času. Snad i proto taková záplava detailů, které se nám dnes
jeví jako antikvární, které ale byly jako antikvární stylizovány již
autorkou: „dávno, dávno již tomu.“
Teprve uprostřed světa, kterému je v zásadě přeci jen možno důvěřovat, a
také uprostřed činnosti, která člověk zušlechťuje, činí citlivějším vůči
druhým a následně do tohoto světa užitečně vpojuje, je možno žít šťastný
život. Žít jej navzdory všemu tragickému. Alespoň podle Němcové. Snad
nejvýrazněji k tomuto konceptu poukazuje notoricky známá poslední věta
textu: „Šťastná to žena!“ Kulturní historie praví, že tu jde o prastarou
představu dobré smrti jako koruny správného života, tedy o představu
pěstovanou velmi vehementně v baroku, ale prosakující hluboko do 19.
století a ukotvenou třeba v celých příručkách, popisujících jak dobře
žít, abychom mohli dobře zemřít... Němcové ovšem nešlo ani o morbiditu,
natož o pasivní zdůrazňování křesťanských hodnot. Spíše o představu, že
štěstí neznamená žít život prostý problémů či dokonce tragédií, či se
dokonce po vzoru hrdinů dávných eposů vyhnout smrti. Štěstí by tu spíše
bylo výsledkem schopnosti přijmout svět i svou vlastní existenci právě
takové, jaké jsou, a v maximální možné míře je prožít a užít k dobrému,
tedy jiným prospěšnému...“
Sousoší Otto Gutfreunda „Babička s dětmi“ v Babiččině údolí z roku 1922.
Výjev zachycuje babičku vyprávějící dětem o tom, že každý má svou hvězdu.
Lidé bohem vyvolení mají hvězdy krásné, lidé jako Viktorka zakalené.
„Vyjímám jediné české dílo, jež unikne patině let (což jí ve skutečnosti
již neuniklo?), Babičku, román, který naštěstí nebyl nikdy románem...
můj svchovaný obdiv k tomuto dílu mne ospravedlní, abych se s
nejklidnějším srdcem obrátil k velké části české prózy zády...“ napsal
Vítězslav Nezval. Babička se postupně proslavila po celém světě, vyšla
ve více než 350 vydáních a byla přeložena do více než 70 jazyků, včetně
čínštiny a japonštiny. Byla ilustrována více než padesáti našimi
ilustrátory.
Němcová knihu věnovala hraběnce Eleonoře Kounicové, čekala od ní tehdy
peníze (v té době byl jejímu manželovi zastaven plat), ale hraběnka na
popud pátera Štulce poslala Němcové šest tenkých stříbrných lžiček. Po
smrti Němcové bylo dokázáno, že opisovač dostal za opis Babičky více
peněz něž autorka za své dílo.
„Ale buďme jí vděčni i za to, že ochotně přicházela, když ve zlých dnech
nacistické okupace jsme ji znovu a znovu přivolávali. Přicházela, aby
nám pomáhala nést srdce plná těžkých bolestí. V těch smutných tmavých
dnech vracela se k nám jako zjevení: vysoká, štíhlá, v těsně přiléhavých
šatech pískové barvy, přicházela však i ustaraná žena, plná lidské
účasti, přicházela jako klesající matka milující zoufale svůj pokořený
domov. Milovali jsme ji. Milujeme ji stále. Nejen pro její umění, nejen
pro tu její krásnou řeč, o kterou jsme se tenkrát strachovali.
Obdivujeme se jí i pro její nespalitelnou, nezničitelnou, neudupatelnou
naději v lepší časy.“ - napsal Jaroslav Seifert v roce 1971 v předmluvě
k výboru z korespondence Boženy Němcové Dopisy lásky.
Osobnost spisovatelky, ženy emancipováné, morálně silné, talentované,
která se ve svém životě střetává s různými podobami lidské malosti, byla
postupně objevovaná národem právě díky rozsáhlé korespondenci, psané z
velké části s vědomím pozdějšího zveřejnění. Pro její vnitřní krásu a
sílu, se kterou dokázala čelit utrpení, perzekuci a nepochopení, pro
její víru a vzdor se stala legendou, ke které se národ upíral ve zlých
dobách. Ani skutečnost, že si jí komunisté hned po válce zkonfiskovali a
zneužívali ve svých politicky angažovaných výkladech, neodradila
dramatika Františka Pavlíčka v roce 1979 od napsání hry „Dávno, dávno
již tomu“ s podtitulem „Zpráva o pohřbívání v Čechách“. Hra byla v době
totality jasnou aplikací na pronásledování až za hrob:
„Bůhsuď, co v minulých epochách vede policii ke strategii tak zevrubné.
Nestačí, že z veřejného života odstranila politika Palackého a pracuje
na likvidaci novináře Havlíčka. Nemá dost na tom, jak zatočila s
komediantem Tylem, že má na mušce finančního úředníka a jeho ženu, která
shání obživu spisováním pohádek. Upřela svůj bdělý pohled i přes
hřbitovní zeď.“
Tato hra premiérovala jako bytové představení pro manželky disidentů z
procesu s VONSem (Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných) 25. prosince
1979. Byla napsaná pro Vlastu Chramostovou s myšlenkou na její úděl,
zkušenost, charakter i uměleckou osobitost.
Připomínám tuto událost, protože je fascinujícím dokladem toho, v co
věřila samotná Němcová. Přesně do jednoho dne a osmadvaceti let jsem
tedy spatřila totalitou proskribovanou herečku na scéně Národního
divadla v roli Babičky. Vynikající současný český režisér Jan Antonín
Pitínský použil jako závěrečný mistrovský tah ve své inscenaci na pozadí
scény babiččina umírání právě projekce filmu zmiňovaného ilegálního
představení, které před osmadvaceti lety natočil „samizdatově“ na
šestnáctimilimetrovou ruční kameru hereččin muž kameraman. Diváka
sedícího ve svatyni české můzy – Národním divadle, který je znalý
souvislostí, mrazí a zároveň blaží zadostiučením. Dost možná by byla
dnes Božena Němcová spokojena s naší dobou. Snad máme, alespoň částečně,
„takový svět, v jakém by ona chtěla žít s rozkoší.“
Únorovou vzpomínku na svojí a nejen svojí oblíbenou hrdinku - naší paní
Boženu Němcovou, zakončím jejími slovy, pro která jsem se do ní
zamilovala už během svých studijních let a která mi dodnes zní jako ta
nejkrásnější celoživotní mantra:-
„Touha ta spočívá v duši mé jako kapka, která nevysychá ani neodtéká,
ale věčně se třpytí jako diamant; je to ona touha po neskonalé kráse a
dobru, která člověka z prachu povznáší, která, když se octne v přírodě,
náruč mu rozevírá, že by celý vesmír k srdci přitiskl... Touha ta
spojena s láskou, láskou opravdovou, ne k jedné osobnosti, ale ku
každému člověku, k veškerému lidstvu, láska, která nežádá odplaty,
nalézaje sama v sobě vše, snaha státi se vždy lepší a Pravdě se sblížiti,
to je můj ráj, moje štěstí, můj cíl. To mi dodává síly, to mne blaží, a
bez té lásky co bych byla?“
