David Placzek

Mnohé bylo řečeno na téma „Nejsme jako oni“ – v častých polemikách o tom, zda vystupovat proti současným představitelům a stoupencům komunistické strany v České republice. Jedná se o to, má-li demokratická společnost nejen právo ale i povinnost soudit a podle zákonů trestně stíhat organizace a osoby, které se pod záštitou amorálního politického soudnictví dopouštěli zločinu proti ostatnímu obyvatelstvu.
Osobně zastávám názor, že společnost tuto povinnost musí důrazně prosazovat, chce-li se vyvarovat toho, aby se dějiny neopakovaly.
V roce 1784 Edmund Burke napsal, „All that is necessary for the triumph of evil is that good men do nothing“. (Aby zlo mohlo triumfovat stačí pouze když dobří lidé nebudou dělat nic.)
My Češi máme v živé paměti, jaká hluboká pravda se skrývá v tomto výroku. Stačí nahlédnout zpět do historie národa. - Mnichovská zrada v roce 1938, okupace zbytku CSR v roce 1939 a následující pasivita obyvatelstva Protektorátu. - Únorový převrat v roce 1948 a celkem radostná kolaborace převážné většiny národa s komunistickým režimem. - Vpád „spřátelených“ vojsk Varšavské Smlouvy v roce 1968 a dalších dvacet let trpně snášeného útlaku.
- Konečně Sametová Revoluce, kdy jsme byli poslední ze satelitních států hroutícího se Sovětského Svazu, kteří se rozhoupali k jakémusi odporu.
Za vlády komunistů bylo v CSSR popraveno 242 nevinných osob za takzvané „politické zločiny“. Při pokusech o přechod hranic bylo zastřeleno 174 osob a 88 osob našlo smrt v hraničních elektrických zátarasech. Komunisté postavili 45 táborů nucených prací s kapacitou 15000 lidí. 246 bývalých příslušníků Britského letectva RAF bylo žalářováno. Neexistuje spolehlivý záznam kolik vězňů zahynulo při pokusu o útěk, při závalech v dolech a nebo následkem uranového záření. Nezapomeňme na tisíce občanů vyhozených z práce a ze studií, zbavených majetku a to vše jen proto, že neměli „kladný poměr“. To, že chce v dnešní době někdo přejít zcela bez povšimnutí tyto zločiny s oddůvodněním „Nejsme jako oni“ je přinejmenším tragikomické.
Zdá-li se snad, že vše příliš dramatizuji, nemějte mi to za zlé. Naše rodina musela po Mnichovu utéci ze Sudet. V roce 1939 se podařilo rodičům poslat mne a bratra do Anglie. Oni válku nepřežili. Já se vrátil domů jako příslušník zahraniční armády a neměl jsem to za komunistů lehké. Okupace roku 1968 byla tím posledním „stéblem“. Rozhodl jsem se pro nový život v Austrálii.
Na polemizovanou otázku mám však i dnes stejnou odpověď:- Zločin pro mne je a zůstane zločinem i když se skrývá pod rouškou politické ideologie. V zemi, kde je demokracie stále ještě křehká je třeba si tyto věci nadále připomínat a uvědomovat.