|
„Nejsme jako oni“
David Placzek
Mnohé bylo řečeno na téma „Nejsme jako oni“ – v častých polemikách o
tom, zda vystupovat proti současným představitelům a stoupencům
komunistické strany v České republice. Jedná se o to, má-li demokratická
společnost nejen právo ale i povinnost soudit a podle zákonů trestně
stíhat organizace a osoby, které se pod záštitou amorálního politického
soudnictví dopouštěli zločinu proti ostatnímu obyvatelstvu.
Osobně zastávám názor, že společnost tuto povinnost musí důrazně
prosazovat, chce-li se vyvarovat toho, aby se dějiny neopakovaly.
V roce 1784 Edmund Burke napsal, „All that is necessary for the triumph
of evil is that good men do nothing“. (Aby zlo mohlo triumfovat stačí
pouze když dobří lidé nebudou dělat nic.)
My Češi máme v živé paměti, jaká hluboká pravda se skrývá v tomto výroku.
Stačí nahlédnout zpět do historie národa. - Mnichovská zrada v roce
1938, okupace zbytku CSR v roce 1939 a následující pasivita obyvatelstva
Protektorátu. - Únorový převrat v roce 1948 a celkem radostná kolaborace
převážné většiny národa s komunistickým režimem. - Vpád „spřátelených“
vojsk Varšavské Smlouvy v roce 1968 a dalších dvacet let trpně snášeného
útlaku.
- Konečně Sametová Revoluce, kdy jsme byli poslední ze satelitních států
hroutícího se Sovětského Svazu, kteří se rozhoupali k jakémusi odporu.
Za vlády komunistů bylo v CSSR popraveno 242 nevinných osob za takzvané
„politické zločiny“. Při pokusech o přechod hranic bylo zastřeleno 174
osob a 88 osob našlo smrt v hraničních elektrických zátarasech.
Komunisté postavili 45 táborů nucených prací s kapacitou 15000 lidí. 246
bývalých příslušníků Britského letectva RAF bylo žalářováno. Neexistuje
spolehlivý záznam kolik vězňů zahynulo při pokusu o útěk, při závalech v
dolech a nebo následkem uranového záření. Nezapomeňme na tisíce občanů
vyhozených z práce a ze studií, zbavených majetku a to vše jen proto, že
neměli „kladný poměr“. To, že chce v dnešní době někdo přejít zcela bez
povšimnutí tyto zločiny s oddůvodněním „Nejsme jako oni“ je přinejmenším
tragikomické.
Zdá-li se snad, že vše příliš dramatizuji, nemějte mi to za zlé. Naše
rodina musela po Mnichovu utéci ze Sudet. V roce 1939 se podařilo
rodičům poslat mne a bratra do Anglie. Oni válku nepřežili. Já se vrátil
domů jako příslušník zahraniční armády a neměl jsem to za komunistů
lehké. Okupace roku 1968 byla tím posledním „stéblem“. Rozhodl jsem se
pro nový život v Austrálii.
Na polemizovanou otázku mám však i dnes stejnou odpověď:- Zločin pro mne
je a zůstane zločinem i když se skrývá pod rouškou politické ideologie.
V zemi, kde je demokracie stále ještě křehká je třeba si tyto věci
nadále připomínat a uvědomovat.
| |