NEJEN O KRIKETOVÉM MÍČKU

NEJEN O KRIKETOVÉM MÍČKU

Barbara Semenov

No byl to skandál, co vám mám povídat! Ošmirglovaný míček! Řešilo se to na nejvyšších místech, rozhořčení vyjádřil předseda vlády, australské televizní stanice se předháněly ve vysílání nejnovějších zpráv na dané téma každou hodinu, tisk se hemžil palcovými titulky. Někdo někde (Cameron Bankroft v Kapském městě) švindloval.

Během třetího dne přípravného kriketového zápasu v Jižní Africe zachytily kamery nejmladšího hráče Austrálie, jak tře míček žlutou páskou, aby zhrubnul. Druhou stranu pak očistil o nohavice. Když pětadvacetiletého Bankrofta přišli zkontrolovat rozhodčí, rychle hodil pásku do kalhot. Poté byl Mezinárodní kriketovou radou obviněn ze snahy o zakázanou manipulaci s míčkem. Při nadhozech v kriketu je totiž velmi důležitá aerodynamika míčku, hráči ho často různě leští, aby ovlivnili letové vlastnosti, ale používání jakéhokoli cizího předmětu je přísně zakázáno. Následovalo téměř týdenní vyšetřování Australskou sportovní komisí, kdy bylo odhaleno, že k úpravě míčku byl použit smirkový - brusný papír, a došlo k potupnému potrestání - z týmu byl stažen hráč i kapitán Steve Smith.

„Jsem šokován a trpce zklamán zprávami z Jižní Afriky. Náš kriket je synonymem fair play, jak mohli být naši hráči takhle zapojeni do podvádění?“ zlobil se předseda australské vlády Malcolm Turnbull a s ním celá australská veřejnost.

Napadne vás, - jak šťastná země, která nemá nic jiného na starosti, než řešit nějaký míček. Celá záležitost však není tak malicherná, jak se na první pohled může zdát. Zaprvé je třeba vědět, že kriket jako sport je v Austrálii povýšen na božskou disciplinu a je uctíván generacemi. Stačí připomenout pojem „bringing home the ashes“ a ikonickou urnu s popelem kriketového míčku, abychom pochopili, že kriket je v Austrálii posvátná věc. To, že ji někdo pošpinil nečestným sportovním chováním, je v této zemi neslýchané a nepřijatelné. Je to urážka, políček, ztráta důvěry v symboliku férové hry a pravdy. Nemůže-li Australan věřit už ani kriketu, čemu tedy může věřit?

A tu nám k povrhu vyplouvá jedna akutně palčivá otázka současného světa a společnosti, ve které se dnes nacházíme. Čemu dnes vlastně můžeme věřit? Nemůžeme věřit sportovcům, zcela určitě nevěříme politikům, ale nedá se důvěřovat ani právníkům, lékařům, církvi, někdy ani kolegům a spolupracovníkům. Klamat nás mohou i přátelé, známé jsou případy, kdy dojde na lež v rodině, ba někdy si dokonce pod vlivem technologické virtuality nalháváme věci sami.

Kdo dnes říká a píše pravdu a co je vlastně pravda? Jsou pravdy obecné a nezvratitelné - „Existuje pouze jedna jediná pravda. Ta nezávisí na hlasování lidu, nýbrž je pravdivou sama o sobě. Můžeme snad hlasovat o tom, že součet tří vnitřních úhlů v trojúhelníku je roven 180 stupňům? V pravdě není demokracie!“, napsal před drahnými lety rakouský filosof Rudolf Steiner.

Pravda může být sporná, jak se již v prvním století vyjádřil Marcus Aurelius, nazývaný pro svou moudrost „filozofem na trůně“: „Cokoli slyšíme, je názor, nikoli fakt. Cokoli vidíme, je úhel pohledu, nikoli pravda.“ Navzdory císařově vysoké mravní integritě a výjimečným osobním schopnostem - „Jestliže mi někdo dovede přesvědčivě dokázat, že nesprávně soudím nebo jednám, milerád své mínění změním, neboť hledám pravdu, kterou ještě nikdy nikdo škodu neutrpěl. Škodu mívá leda ten, kdo setrvává ve svém klamu a nevědomosti.“, - skončilo za jeho vlády dlouhotrvající období míru a prosperity římské říše, jejíž stabilita byla stále více nahlodávána jak zahraničními hrozbami, tak vnitřními problémy. Jako bychom to neznali. Nic než důkaz, že dějiny se točí stále dokola, protože doba je sice veličina proměnná, ale člověk a jeho chování se nemění, ať se nachází ve století prvním nebo dvacátém prvním.

Stálo by za výzkum, kolik studentů na středních školách dnes ví, kdo byl Cicero. Za mých mladých let – a není to zas až tak dávno, jsme se museli na hodinách latiny učit výňatky z jeho tvorby zpaměti, dodnes si jich pár pamatuji, jsou všeobecně aplikovatelné na naše četné životní okamžiky… Ještě před naším letopočtem se například tento nesmrtelný státník nechal slyšet - „Takoví jsou lidé, z pravdy uznávají málo, z veřejného mínění mnoho.“ Připadne mi, že mi tu větu legendární Říman zcizil z počítače, přesně to samé jsem ráno napsala na svůj facebook. K povzdechu nad zavádějícím veřejným míněním připojím ještě jeden – čerstvější - citát jako reakci na rozbouření hladiny světového stanoviska k nedávným událostem – je shodou okolností z britského vládního křesla - „Lež oběhne půl světa, dřív než má pravda příležitost si natáhnout kalhoty.“, tak pravil Winston Churchill (‚hear hear‘).

Je, bylo a bude mezi námi, co svět světem bude, velké množství těch, kteří si pravdu upravují pro své vlastní zájmy, potřeby a cíle. „V této době je pravda tak zatemněná a lež tak zavedená, že pravdu může poznat jen ten, kdo ji miluje.“ Souhlasíte? Jistě. Ale autor tohoto výroku, Blaise Pascal měl na mysli dobu v první polovině sedmnáctého století.

Míchat pravdu a lež dohromady ve snaze dosáhnout úspěšné manipulace a posvěcení prostředků je oblíbenou municí politiků všech dob. Ruský spisovatel Turgeněv, který se narodil přesně před dvě stě lety, napsal „Omyl je vždy nebezpečnější, je-li v něm přimícháno něco pravdy.“ A jeho francouzský současník a přítel Émile Zola dodává „Řekne se pravda! Ale kolik zločinů bylo spácháno jejím jménem!“

A další úvaha nad pravdou a lží - „Vycházelo se přitom ze zcela správného předpokladu, že ve velké lži je ukryt určitý faktor věrohodnosti, a že široké masy daného národa se v nejhlubším jádru svého srdce zkazí snadněji, než že by se vědomě a úmyslně staly nedobrými, pročež ve své primitivní prostotě citů padnou velké lži za oběť snadněji, než malé, neboť samy zřejmě občas k malým lžím sahají. Podobná nepravda jim vůbec nepřijde na mysl, a ani příště neuvěří v možnost tak nehorázné drzosti hanebného překrucování.“ - Řekli byste, že je to výstižný citát? Ale pozor, nechtějte vědět, kdo tento názor vyslovil v hrůzné knize, ve které šikoval svůj kampf. Teorii mu pomohl uvést do praxe jeho ministr propagandy, když ji rozšířil na monstrózní dogma, že „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou.“, aby připravil národ na dosud nejstrašnější válku v historii lidstva.

Nechce se mi uvěřit, že by v naší nejvyspělejší době lidského pokolení bylo ještě možné zmanipulovat jeho charakter a potažmo jeho činy podobným způsobem, jako se tomu dělo v minulosti napříč staletími. Opakuji si spolu s Albertem Einsteinem: „Jsem pevně přesvědčen, že vášnivá vůle po spravedlnosti a pravdě udělala více pro zlepšení podmínek ve společnosti než vypočítavá politická chytrost, která nakonec vyvolává všeobecnou nedůvěru. Kdo může pochybovat o tom, že Mojžíš byl lepším vůdcem lidstva než Machiavelli?“

Přesto mne v těchto dnech zaráží podivná horečnatost, s jakou svět obnovuje studenou válku. Mrazí mne při představě, že nevraživá situace mezi národy začíná jejich manipulací a využíváním nedůvěry, přetvářky, lhaní v zájmu ekonomických cílů a střetů, a s přirozenou nadstavbou politické propagandy ústí do nepříjemného ovzduší nepřátelství a vytváření zaujatých protistran. Od studené války je jen krůček k válce světové, a pak nás už žádná lež ani pravda nezachrání.

Od míčku k flíčku kazu na našem dosud šťastném místě na výsluní demokratické západní civilizace.

Lidé bděte – a tím necituji Julia Fučíka, nýbrž Arthura Schopenhauera - „Hlavní překážkou v poznání pravdy není lež, ale zdánlivá pravda.“

Karel Čapek – Pravda

Někdy si nejsme jisti, co je nejhorší zlo veřejného života, zda nenávist, nebo korupce, nebo demagogie; ale největší zlo je nepravdivost, neboť nebýt jí, stála by nenávist, korupce i demagogie tak strašlivě naze před očima všech, že by už ani nebylo nutno ji vyvracet.

Říká se, že pravda je jako zlato. Ano, zejména proto, že zlato také neleží na návsi jako husí trus, nýbrž musí se celkem pracně vykopávat nebo rýžovat. I pravda, ať o čemkoliv, se musí s jistým úsilím hledat a vydobývat.

Kdybychom se obecně rozhodli nevěřit každému žvástu, přinutili bychom i ty, kdo nejvíc hřeší na lidskou lehkověrnost, aby to začali brát s pravdou trochu vážněji. Království lži není tam, kde se lže, nýbrž kde se lež přijímá.