Barbara Semenov

Okupací Československa v roce 1968 začíná hra ROCK’N‘ROLL britského dramatika Toma Stopparda, kterou jsem zhlédla ve Zlaté kapličce během své právě uplynulé návštěvy letní Prahy.
Asi čtvrt hodiny před zahájením představení jsem dosedla v úžasu před Hynaisovu legendární oponu, kde na předjevišti provozovala jakási podivně vyhlížející skupina obstarožních zarostlých maníků šílenou, ohlušující a mně zcela nepochopitelnou hudbu. Panebože, to se Smetana a spol v hrobě obracejí, pomyslela jsem si. Co se to tu děje?
Za malou chvíli se začal odvíjet děj samotného dramatu. A já seděla ani nedýchala. Srdce mi tlouklo, občas mi kanuly slzy, které jsem se nesnažila stírat.
Příběh, jakoby důvěrně známý, obsáhne dvacet let. Začíná v Anglii po vpádu sovětských vojsk do Československa a končí koncertem Rolling Stones na Strahově. Hlavní hrdina hry Jan, pro něhož je rock vším, studuje na proslulé Cambridge univerzitě u „posledního bílého slona“, zapřísáhlého marxisty Maxe Morrowa, kterého ani tanky v ulicích nepřesvědčí o zhoubnosti rudé ideologie. Je rok 1968 a Jan se vrací do své země, kde rockové desky i svobodné názory jsou nedostatkovým zbožím, aby zachránil hudbu... Atmosféru české normalizace konfrontuje Stoppard s intelektuálními výboji v Cambridge, kde se nad šálkem čaje rozebírají překlady sapfické poezie. I tady se bojuje o pravý význam slov, i tady se přichází o ideály.
Časté prolínání dějišť – Anglie a Československa – vytváří zajímavou perspektivu nejen pro české domácí dobové problémy, ale také pro vývoj komunistického ideálu na Západě. Hudba Johna Lennona, Pink Floydů a dalších rockových legend je tu důležitým svorníkem mezi dvěma rovinami hry, které autor staví proti sobě - svět chaosu a iracionality a svět logiky. Ten první znázorňuje normalizační a současně disidentská Praha, druhý pak poklidné intelektuální ghetto britské Cambridge. Rocková hudba není však jen ilustrací své doby, je přímo jakýmsi médiem života - nositelkou energie, námětem debat, společným zážitkem, možností sebepojmenování, prostorem svobody. Je pozoruhodné, jak Stoppard, který neprožil normalizaci, dokáže autenticky evokovat její realitu. Rock’n’Roll vykazuje typické rysy Stoppardovy poetiky - myšlenkovou hloubku, nezaujatost a zejména inteligenci a vtip. Podle režiséra Národního divadla Ivana Rajmonta je Stoppardova znalost reálií fascinující. Od pražského místopisu přes odkazy na konkrétní polemiky intelektuálů z českého disentu až po řadu citací a parafrází z textů Milana Kundery, Václava Havla či Ivana Jirouse.
Britský spisovatel a dramatik s českými kořeny sir Tom Stoppard oslavil 3. července 70té narozeniny. Narodil se jako Tomáš Straussler ve Zlíně, kde jeho otec pracoval jako lékař Baťovy nemocnice. V roce 1939 uprchl s rodiči před nacismem do Singapuru a po napadení Singapuru Japonci do Indie. Otec však cestou do Indie zahynul při japonském bombardování a matka se později provdala za důstojníka britské armády Kennetha Stopparda, který oba její syny adoptoval.
Stoppard dnes patří k nejvýznamnějším světovým dramatikům. Je autorem řady her jazykově vytříbeného, k precizním pointám směřujícího dialogu, které diváky baví a zároveň provokují k přemýšlení.
Stoppard v 70. letech vystupoval aktivně na podporu českého disentu, zasazoval se o uvádění Havlových her v zahraničí a financoval literární cenu pro autory mimo oficiální okruh. Jeho vztah k české kultuře není dán jen jeho původem. „Nikdy jsem ve skutečnosti neměl šanci mluvit a cítit se jako Čech," řekl při své návštěvě pražské premiéry Rock’n‘Rollu letos v únoru. Přesto ho s Prahou a českou kulturou pojí mnoho blízkých, i osobních vazeb. Je nositelem řady významných ocenění, mj. Řádu Britského impéria, v roce 1997 byl pasován do rytířského stavu. Kromě dramat napsal i několik filmových scénářů, například k filmu Zamilovaný Shakespeare (oceněn Oskarem), Brazil, Říše slunce či Enigma.
Jeho hry nebývají zrovna jednoduché - spojuje několik významových rovin, překvapivě kombinuje, zpochybňuje a nutí k úvaze. „Mám rád divadlo a píšu prostě tak, jak umím. Ale pravda je, že mé hry přijímá spíše intelektuálně zvídavé, vzdělané a poučené publikum než snobové. Obsahují totiž hodně odkazů na literaturu a další zdroje. Ale opravdu píšu jen tak, jak umím ...", tvrdí Stoppard, - „Nadchlo mě, že Charta 77 vznikla díky procesu s rockovými muzikanty. Proto jsem o tom chtěl psát. Ale se mnou se to má tak – nikdy nemám téma hry pohromadě, dokud se dva nebo tři nápady nezkombinují. Například jsem už dlouho chtěl napsat hru o anglickém komunistovi. Různé, na sobě nezávislé zájmy, které jsem za ta léta měl, se propojily dohromady. Takhle pracuji. Kdysi dávno jsem chtěl napsat hru ve fragmentech, k čemuž mě inspirovala sapfická poezie, právě ta se totiž jen ve fragmentech dochovala. Při psaní Rock´n´Rollu jsem dlouho nevěděl, jaké povolání dát postavě jménem Eleanor. Tak jsem použil nápad se Sapfó. Prostě naházím všechno do jednoho hrnce jako kuchař“.
Této „kuchyni“ musí však, domnívám se, holdovat každý emigrant poosmašedesátého roku. Hra Rock’n’Roll je kořenovitě naše, na vlastní pěst jsme prožili okupaci, normalizaci, byli svědky chování statečných, méně statečných i zbabělých. Zažili jsme naivní a odtažité názory ostatního světa na nešťastný osud naší země. A kolem nás všech šel dál i každodenní život s našimi láskami, bolestmi, nemocemi, dětmi, generačními rozdíly – také o tom všem je hra.
Závěrem tohoto mocně jímavého tříhodinového prožitku, ve kterém vítězí dobro nad zlem, se pódium Národního divadla rozevírá a na scénu vyjíždí opět kapela dříve zmiňovaných maníků. Jen už vím, že jsou to Plastic People of Universe, undergroundová skupina, která se po srpnové okupaci zásadně postavila svým svérázným stylem proti totalitě a za jejíž členy vězněné v době největšího temna orodovali do světa Jaroslav Seifert, Jan Patočka, Václav Černý, Karel Kosík, Pavel Kohout, Ivan Klíma a Václav Havel.
Slzy mi tečou proudem, tleskám spolu s nadšeným hledištěm. Bedřich Smetana a spol by byli také spokojeni. Právě tato inscenace ze všech ostatních patří dnes pod nápis Národ sobě úplně nejvíc.
 

ˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇ

… S těma vlasama mi to vysvětlil. Pokušitel řekne:- „Ostříhejte si ty vlasy aspoň o kousek, a my vás necháme hrát.“ Pak řekne Pokušitel:- „Změňte si název skupiny, a my vás necháme hrát.“ A nakonec:- „Vynechte jenom tuhle písničku…“ Je lepší si ty vlasy ani nezačít stříhat, řekl Jirous – ne, ono je to dokonce nutný. Pak totiž nemůžeš udělat nic, co by mohlo nahrát představě, že v týhle zemi je všechno v pořádku…

ˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇ

"Nezdá se, že by členové kapely brali muziku vážně. Jejich zvuk lze jen těžko označit slovem okouzlující. Písničky jsou plné kvílení, naříkání, nekonečných kytarových rifů a nesmyslných textů," píše The New York Times. "O to víc z Plastiků cítíte protest proti tehdejšímu společenskému zřízení a činnosti tajné bezpečnosti, která skupinu pronásledovala od sovětské invaze v roce 1968," dodává renomovaný list s tím, že Plastici nesměli od roku 1970 veřejně vystupovat.