NA PŘELOMU - Barbara Semenov

NA PŘELOMU

Barbara Semenov

Když jsem čtrnáctého listopadu opouštěla Prahu, rozzářila se malá Eiffelovka petřínské věže barvami francouzské trikolory. Podobné nasvícení mne čekalo i v druhém domově na opačné straně zeměkoule, na melbournské spirále Arts Centra. Barvy, světla a mezinárodní solidarita jsou sice krásné, ale neznamenají, že svět není nemocný a že se chce léčit.

Rakovina, která jím proniká, je zhoubná a zatím na ni není lék. Prevence, jak bývá zvykem, nepředcházela, a i kdyby, kdo ví, zda by bylo v lidských silách ubránit organismus světa před nebezpečným impulsem vyslaným do jeho tkání.

Na letadle sleduji nový film „Dáma ve zlatém/Woman in Gold“ - jedno z mnoha literárních, divadelních, filmových děl, ve kterých tvůrci se zpětnou jasnozřivostí ukazují nástup totalismů, ať už se jedná o fašismus nebo komunismus, o pogromy, holocaust, exody, rasismus. Býváme diváckými svědky toho, jak lidé pokaždé tušili, že se blíží něco strašného, tragického a - neodvratitelného. Dochází dnes tedy i na moji generaci, která se narodila do poválečné doby, a jediná válka, která ji kdy ohrožovala, měla pouhou studenou mutaci?

V jejím a v českém „normalizačním“ údobí jsem se jako mnoho Čechů a Slováků odvážila hledat lepší svět na druhé straně Železné opony, svět, jenž skýtal uspokojivější politický a ekonomický model než ten, ve kterém jsem se narodila. Bylo to před pouhými pětatřiceti lety, a přesto byl tehdy úplně jiný než dnes. V místě mého útočiště byl prezidentem herec, co nezůstal jen kladnou fikcí amerických westernů, konzervativním Angličanům vládla žena a v zemi sovětů se záhy na to objevil nový muž s vysokým čelem, které barvila rudá skvrna víc než symbolicky.

Hodnoty lepšího světa, do kterého jsme emigrovali, byly v ten čas správně nastaveny. Laskavě i přísně. Víceméně podobně jsme jako uprchlíci procházeli stejnými peripetiemi integrace v nových domovech ve všech zvolených či přidělených zemích. Vzpomínám na předlouhé fronty na imigračním úřadě berlínské Potsdamer Straße, na nekonečné čekání spolu s desítkami Poláků a stovkami Afričanů, na skrovné palandy s nimi sdílené ubytovny ve francouzské čtvrti města, na vyčerpávající výslechy francouzské, britské, americké a německé policie, na polyografické a psychologické testy,… Nový život, byť s těžkým začátkem, stál za to. Dost možná proto, že jsem sama byla emigrantem, vím, že situace s dnešními běženci je zcela jiná a není správná.

Správně to však nezačalo již mnohem dřív, tehdy, kdy se snadno zranitelná demokracie západního světa dostala do prvních potyček s destruktivními zákeřníky - chamtivostí, závistí, záludností, touhou po moci, agresí,… ostatně jako vždy předtím. Jen jsme je, ukolébáni zdáním příznivého vývoje dějin, nestačili uhlídat. Nedělám si iluze o již ikonických politických veličinách Reagana, Thatcherové a Gorbačova, ale je zřejmé, že v dnešní době není jediné vůdčí politické osobnosti, která by dokázala sjednotit a vést boj proti nově se profilujícímu zlu, před kterým se ocitáme tolik bezradní a bezmocní. Možná jeden státník, s čímž by nemusel každý souhlasit, a kterého opět, tak jako všechny minulé, prověří až zkouška času. Naše životy ale nejsou žádnou zkouškou, hraje se premiéra a derniéra zároveň, na jejíž reprízu, přežijeme-li, se podíváme většinou až v historickém filmu.

Domnívám se, že podobně jako v případě šílených, a dnes stěží pochopitelných, kdysi však přijatých běsů jako byl Hitler či Lenin, si uvědomujeme pouze dílčí problémy a nepřipouštíme si, že by mohlo dojít k novému hromadnému vyvraždění.

S otázkou teroru se potýkáme už od 9/11. Opakovaně dochází k tragédiím, ve kterých zahyne x osob, jsme šokováni, truchlíme, vyvěšujeme vlajky, vyhlašujeme solidaritu, pietu, bezpečnostní opatření. Časem bolest, nejsme-li bezprostředními oběťmi, pomine. Natočí se filmy, napíší romány. Teror se stává jakousi pomíjivou byť hrůznou kriminalitou, máme zkrátka smůlu, nacházíme-li se ve špatném čase na špatném místě. Tento teror, nejenže stejně tak jako kriminalita nezmizí, ale bude se stupňovat. Je jen otázkou času, kdy bude bomb a hromadných vrahů/sebevrahů více, kdy dojde na jejich plánované použití chemického arzenálu; o tom, že mají za lubem použití nukleárních a radioaktivních zbraní, jen co to bude v jejich možnostech, nemůže být pochyb.

Naivita, se kterou se někteří ptají, odkud se bere taková nenávist, a tvrzení, že terorismus a islám nelze ztotožňovat, je ubíjející a vychází pouze z neznalosti nebo z nějakých jiných postranních zájmů a úmyslů. Doba, byl-li kdy islám nevinný, je bohužel nenávratně pryč. Jako se pod nacionalismus či třídní boj podepsala smrt nevinných, tak se stalo v případě islámu.

Terorismus je nástrojem islámu, Islámského státu, Talibánu a Al Kaidy k ovládnutí ostatních. Svět se přesvědčil o tom, jak je implementován. Přesto islámský boj o světovou nadvládu svojí nečinností, lhostejností, nerozhodností, neschopností, politikařením a nevhodnou korektností sami podporujeme. Uvádí se, že desítky tisíc lidí z celého světa se již připojily k bojovníkům Islámského státu. Ti se pak vracejí zpátky do Evropy. Ve Francii je jen evidováno 1500 těchto navrátilců. Každý z nich je potencionálním masovým vrahem. O kolika dalších se neví… Austrálie těmto islamistům vstup do země nedovoluje.

Je všeobecně známo, že Austrálie se dokázala nejlépe zhostit nejen složitého řešení multikulturalismu, ale také imigrace a především imigrantů nežádoucích - ilegálních. Zároveň pokračuje ve vstřícné politice přijímání uprchlíků a přistěhovalců legální cestou. Nejenže projevuje soucit a péči o potřebné a strádající emigranty, ale pomáhá jim se přirozenou cestou integrovat do společnosti Nového světa. Vstup legitimních příchozích musí být však podmíněn nekompromisním přijetím našich hodnot, tradic, zvyků a způsobu života. Místa, kde tomu tak není, by měla být podrobována novému drobnohledu úřadů a spoluobčanů. Opatrnosti a bdělosti nemůže být ve světle narůstajících teroristických útoků nikdy dost. Případy radikalizujících se potomků přizpůsobivších se muslimských přistěhovalců se objevují opakovaně a nejen v Austrálii.

V současném světě je údajně na pochodu 60 miliónů bezprizorných lidí, kteří jsou neoficiálními vyslanci ztroskotaných států, nekonečných válek a neřešitelných konfliktů. Čechoaustralanovi, který prošel procesy imigrace a integrace, zůstává rozum stát nad nezodpovědnou imigrační politikou Evropy, zejména Německa, která přivedla kontinent do dnes již pravděpodobně nenapravitelného chaosu. Trestuhodné rozhodování některých evropských politiků v čele s Angelou Merkelovou nemá nic společného se solidaritou a soucítěním s nešťastníky, kteří skutečně utíkají se svými rodinami před hrůzami války a jistou záhubou. V ohromném exodu tohoto roku představují jistě podstatnou část, ale nezanedbatelnou skupinou jsou rovněž ekonomičtí běženci, cíleně mířící do vybraných zemí za vidinou dobrého bydla. Dnešní svět, na rozdíl od dob minulých, už však nemůže nabídnout pracovní příležitosti pro nekvalifikované síly bez znalosti jazyka. Ekonomičtí emigranti budou vysávat sociální podporu a budou stále více a více nespokojeni, jejich nespokojenost povede předvídatelným směrem – k teroru zaštítěnému islámem, jímž budou čelit nové nenávisti z řad evropských xenofobů.

V neposlední řadě ani tomu největšímu dobromilovi nemohlo ujít ze zpravodajských záběrů, kdo ještě přicházel s anonymním davem, bez jakékoliv kontroly osobních dokladů. To bylo strachu z různých invazí – Američané s radary, Rusové přes Ukrajinu,… a hle, invaze skutečných nepřátel se děla krásně a nenásilně přímo před zraky televizních diváků, za potlesku politiků aniž by se ten který postavil na aktivní obranu státu a lidu. Co vedlo k tomuto bezprecedentnímu nekontrolovanému otevření hranic? Vlastní ekonomická vypočítavost, která se záhy obrátí v ekonomický úpadek? Kdo ještě by mohl mít zájem na rozkladu Evropy? Věřit tomu, že se jedná o poskytování azylu pronásledovaným a trpícím, ke kterému docházelo průběžně ve zcela jiné formě již od konce druhé světové, může jen ten, kdo prospal posledních sedmdesát let.

Zhoubné buňky. Buňky napadají obranný systém zevnitř a je téměř nemožné zastavit jejich růst. V pátek třináctého začaly řádit v lůnu jedné z nejobdivovanějších evropských kultur. Dva ze tří osnovatelů smrtonosných teroristických útoků v Paříži vstoupili na evropské území s vlnou letošních, mnohými s otevřenou náručí vítaných migrantů, kteří překročili neexistující hranice bez řádně prověřených průkazů totožnosti, natož pak cestovních dokumentů.

Psala jsem o své nedávné návštěvě Budapeště, kam jsem dorazila vlakem na nádraží Keleti. Měsíc poté jsem nevěřícně sledovala běžence na témže místě, jejich chování nastiňovalo bez nutných komentářů problematičnost celé situace. Nemohla jsem než souhlasit se zamítavým maďarským a potažmo českým, slovenským a polským postojem k těmto ilegálním vetřelcům - tedy nikoli uprchlíkům, kteří na druhé straně naši pomoc potřebují. Nikdo však neučinil, podobně jak to praktikuje Austrálie, toto životně důležité rozlišení, vyhodnocení a řešení současné emigrantské krize.

Životně důležité pro nás, pro naši civilizaci. – „Já už se toho nedožiju, ale vy pane redaktore, vy si ještě zastřílíte“, nechal se v rozhlasovém rozhovoru slyšet František Ringo Čech. Je to malování čerta na zeď? Ale vždyť my ani střílet neumíme. Možná vystřelit papírovou růži na pouti. Ale střílet do živého? To umí někdo jiný! Někdo, kdo povýšil svůj zvrácený plán nad cenu vlastního života.

Proč se ti Židé tak hrbili před jedním uřvaným bláznem? Proč se ti našinci normalizovali? Proč dnes rozsvítíme trikolóru a televizní obrazovku a budeme se v komfortu našich pokojů u misky popcornu a sklenky beaujolais dívat na „reality horror show“ – televizní zprávy, zatímco ve jménu Alláha budou jiní připravovat nový svět, kam se nehodíme? Možná i proto, že někde mezitím vším jsme sami ztratili víru, ideály, odvahu, soudnost, sebevědomí a svědomí, už dávno neupřednostňujeme vyšší princip nad osobní prospěch a pohodlí. Spravedlnost a zákon se nenosí, politici sledují jen vlastní zájmy, hlasatelé filozofií nejdou příkladem, pokrytecké fráze nahradily slova činu, média manipulují naším míněním a osvěta usnula na internetu.

Přesto na přelomu roků doufám v lepší čas. Léčba nemocného světa zůstává jako vždy v jeho historii zase jen na nás a na naší vůli přimět politiky ke správnému postoji a angažovanému řešení stávajících problémů naší bezprostřední budoucnosti.