Barbara Semenov

Také máte rádi muzikály? Já moc. Vzpomínám, jak před patnácti lety zářila melbournská divadla – Princess, Her Majesty’s i State Theatre oslňujícími produkcemi muzikálových megashow – Phantom of the Opera, Cats, Jesus Christ Superstar, Aspects of Love, Joseph and his Amazing Technicolour Coat, Les Miserables, Beauty and the Beast, Sound of Music,... Dnes jsou tato divadla většinu času, jak se v zdejším producentském žargonu říká,“ černá“.
Autorům muzikálů došla slina, producentům peníz a australskému divákovi chuť chodit do divadla. Občasné oprášení muzikálu Fiddler on the Roof a Grease neveselou situaci lokální showbiz moc nevytrhne. A tak se nabízí srovnání s českou, relativně mladou muzikálovou scénou.
Od porevolučního otevření se světovým kulturním trendům najdete v České republice snad stejné množství muzikálů jako na Broadwayi. A co je na tom ještě pikantnějšího je skutečnost, že mnoho z nich pochází z české autorské dílny, která je kvalitou srovnatelná, ne-li lepší než celý současný světový muzikálový repertoir.
Nástup českého původního muzikálu byl vpravdě řečeno „bombastický“ díky prvnímu dílu legendární autorské dvojice Karel Svoboda a Zdeněk Borovec, kteří z nesmrtelného příběhu Draculy vykřesali nenapodobitelný, originální a velkolepý muzikál DRACULA. Skladatelsky plodného Svobodu (druhý muzikál Monte Cristo) následovali další talentovaní čeští skladatelé. Janek Ledecký si zvolil předlohu Shakespeara a jeho muzikál HAMLET měl díky svým krásným melodiím a textům podobný úspěch jako Dracula, přestože byl laděn v komorním stylu. Do třetice klasických inspirací se zařadil Michal David svým muzikálem KLEOPATRA. Jeho stěžejní skladba „Teď Královnou jsem Já“ se vyrovná jakékoliv ústřední melodii muzikálů Andrew Lloyd Webera.
Na scénu přicházely další muzikály – Ledeckého Galileo, Davidovy Tři Mušketýři, které sice nebyly stejně dobré jako první díla, ale přesto zaplňují pražská divadla vděčnými diváky a slabším finančním ziskem neodrazují ani české muzikálové producenty. Praha je dnes skutečným muzikálovým rájem.
Za zmínku stojí malé divadlo v Karlově ulici Ta Fantastika, které patří Petru Kratochvílovi a zpěvačce Lucii Bílé. Vedle původního Black Theatre tu v současné době produkují repertoirové divadlo, které se sestává ze čtyř stylově velmi odlišných muzikálů v provedení špičkových českých režisérů, choreografů a vynikajícího hereckého ansámblu.
Prvním je Láska je Láska, jakýsi recitál nejlepší české populární zpěvačky, kde navazující písničky Lucie Bílé vytvářejí velice vtipný příběh (styl podobný světovému Mama Mia, ale mnohem duchaplnější). Druhý pochází ze stejné autorské dílny Ondřeje Soukupa a Gabriely Osvaldové a je zajímavý tím, že byl napsán zcela komerčně na zakázku farmaceutické firmy a léku Wobenzym. Přesto je Elixír Života muzikál zdařilý, zejména díky důvtipu autorky textů a také, tak jak je tomu vždy v tomto divadle, zásluhou výborných herců a zpěváků. Třetí muzikál měl premieru teprve nedávno a získal již velmi kontroverzní reputaci.
Obraz Doriana Graye se prý zabývá všemi neřestmi světa a zobrazuje sex, orgie, drogy,... Ještě jsem jej neviděla a toto není zrovna propagace, která by mne osobně nalákala. Přesto si jej nemohu nechat ujít, protože jeho příslib tkví pro mne v něčem docela jiném. Vím totiž, že jeho tvůrci jsou geniální český hudebník Michal Pavlíček a textař Jan Sahara Hedl. Právě oni dva stáli u zrodu jiného českého původního muzikálu, který považuji za to nejlepší, co vůbec na domácí divadelní muzikálové půdě vzniklo.

Původní český muzikál Excalibur je, jak už jsem předeslala v minulém hodnocení současných muzikálů v Praze, bezesporu tím nejlepším, co dosud na domácí muzikálové scéně vzniklo. Muzikálů se v poslední době objevilo mnoho, ale jen zřídka se stane jakýsi zázrak a zrodí se dílo se vším všudy dokonalé. Ojedinělost takové dokonalosti se dá přirovnat k namíchání těch nejlepších ingrediencí, které mohou tvůrci muzikálu nabídnout.
V tomto případě došlo ke spojení hudby Michala Pavlíčka, inspirovaného k tématu Excalibura svérázným rockovým zpěvákem Kamilem Střihavkou a lyrických textů Vlastimila Třešňáka a Jana Sahary Hedla, kteří citlivě přebásnili neobvykle pojatý scénář Karla Stiegerwalda o legendě krále Artuše a rytířů kulatého stolu.
Hudebně je muzikál vším, čím může být. Klasické polohy se střídají s kantilénou, přecházející do rockových, tvrdších tónů, jedna skvělá melodie střídá druhou. Písně jsou o to bohatší, že jejich slova jsou poeticky strhující, stavěná na výjimečném výkladu celé báje.
Příběh je pochopitelně zachován, srdceryvný milostný trojúhelník Artuše, Ginevry a Lancelota, meč Excalibur a Kulatý stůl rytířů zůstává i zde osou příběhu, ústředními postavami je však někdo úplně jiný. Ztělesnění Dobra a Zla, dvou aspektů, kráčejících dějinami, které se točí pořád dokola. Postavy kouzelného Merlina a „hnusné“ čarodějnice Morgany nemají chybu a ne náhodou nepřestávají fascinovat diváky snad ze všeho nejvíce. Představitelé těchto hlavních rolí zůstávají na scéně téměř po celou dobu tříhodinového trvání muzikálu a není proto divu, že v divadle alternují.
Viděla jsem Excalibur nesčíslněkrát a dodnes nemohu říci, která alternace je lepší. Tři báječní Merlinové, čtyři naprosto odlišné Morgany, hrají, zpívají, tančí – jedna výraznější než druhá. Tvůrčímu týmu a hercům/zpěvákům divadla TaFantastika (Střihavka, Bílá, Vondráčková, Zemánková, Marešová, Pošta, Marek, Kocáb, Schwab, Hůlka, Zadražil, Dyk, Bastien,...) se muzikálový „zázrak“ skutečně podařil. I díky hereckým výkonům se stal tento muzikál doslova kultovním a má dnes neuvěřitelný zástup svých přívrženců.
Na druhé straně se ale zároveń setkal s nepochopením široké masy lidí. Díky chytré, neotřelé režii Vladimíra Morávka, důmyslné scénografii, extravagantním leč elegantním kostýmům i odvážné choreografii zůstává jeho kouzlo často utajené průměrnému divákovi, zvyklému na muzikály, které jedou v jednom a stále tom samém zaběhnutém stylu.
Excalibur nabízí dvojí možnost. Zůstat nepochopen a odmítnut konzervativním a pohodlným divákem nebo vás, coby vnímavého a dychtivého diváka, zaujmout svým vývojem, dále pak překvapovat, ohromovat a v neposlední řadě dojímat svojí hloubkou a podstatou. Je to „show“ z dávné minulosti a přece tolik aktuální, moderní, - muzikál, který, byť náročný a mocně tragický, si zachovává svůj šarm, švih a spád.
Budete-li v Praze, zajděte do divadla, dovolte Merlinovi otočit kolem času a vratte se s ním na chvíli o tisíc let zpět do říše bájí. Zaposlouchejte se do tónů hudby a moudrých slov a suďte sami, jaký je Excalibur muzikál.