MŮJ PETROHRAD - Barbara Semenov

MŮJ PETROHRAD

Barbara Semenov

Také máte „svá“ města? Města nejmilejší? Procestovali jste půlku světa, viděli slavná města, o kterých jste četli v cestopisech, a nakonec našli ta svá, která jsou z nějakých příčin blízká vaší duši. Nemusí to být vyhledávaná města, ani města nejpozoruhodnější či nejbohatší, prostě jen cítíte, že vás s nimi pojí zvláštní kouzlo, osud, souznění…

Že je Praha má největší láska, je jasné, - není pro mne krásnějšího města. Pak je tu Melbourne, v kterém jsem prožila nejšťastnější část života, a proto je zákonitě musím milovat. Honolulu nepatři do mého seznamu pro svou rajskou pověst, ale proto, že mi uvízlo pod kůží vzpomínkou na léta, kdy se mi otevřel celý volný svět. Už jsem o tom psala, stejně tak jako o mém trvalém okouzlení nejroztodivnějším ze všech měst – New Yorkem. Nepsala jsem však dosud nikdy o městě, které doplňuje pětici mých vyvolených.

Petrohrad jsem si zamilovala už při svých dávných návštěvách v minulém století, v čase jeho neblahého přejmenování, - dnes je ještě krásnější o svoji svobodu a pohodu. Mé seznamování se s ním začalo v sedmi letech, vzpomínky mlhavé, spíš jen záblesky povědomí z miniaturních černobílých fotografií rodinného alba. Je dvacet pod nulou a všude bílo, stojíme se sestrou a rodiči v teplých kabátech, šálách a čepicích před Aurorou, pak před mohutným obrazovým plátnem jakési bitvy v Ermitáži, po prohlídce města si pamatuji na horkou vanu v hotelu. Byla to zastávka na tří týdenní cestě Sibiřskou magistrálou z Dálného Východu.

V jednadvaceti se do Leningradu vracím, je léto a prožívám jedno z prvních samostatných dobrodružství v zahraničí. Přišlo nečekaně, když jsem se jako gymnazistka stala celostátní vítězkou recitační soutěže Puškinův památník. Přednesu mě naučil táta, sbírala jsem diplomy od základní školy, nechyběly ani během let strávených v anglických školních lavicích v Indii, recitace je má druhá nátura. Ale do povinného tajtrdlíkování v měsíci česko-sovětského přátelství v pookupačním Československu se mi moc nechtělo. Doba žádala recitace Majakovského a dalších sovětských básníků, které většina mých spolužáků ze srdce nenáviděla. Právě proto nemohli ani soutěž vyhrát. Já si vybrala báseň odlišnou, báseň, ke které jsem dokázala najít pozitivní vztah. Simonova „Ždi meňa“, byla básní bolestně jímavou, nikoliv o budování socialismu, ale o síle lásky nad válečnou hrůzou, báseň, kterou jsem si zamilovala od jejího prvního přečtení. V ruské recitaci vynikal příznivě můj jinak zlozvyk prodlévat na měkkosti souhlásek „š“ a „ž“, tvrdá ruská „l“ mi šla dramaticky a přirozeně. Milovala jsem ruskou duši v básních, v literatuře, v hudbě. Tak se stalo, že jazyk všeobecně nenáviděného utlačovatele mi zněl líbivě, byl to i jazyk oblíbeného Čechova a Tolstého, po duši spřízněné, nešťastné Mariny Cvetajevy, jazyk, který jsem vnímala celým svým mladým dychtivým srdcem na břehu řeky Něvy, v malachitových sálech Ermitáže, a nově objevovaném městě, krásném a statečném Petrohradě, tehdy ovšem Leningradu.

Měla jsem dost možná zvláštní vztah k ruské, tehdy sovětské zemi. Nepodobal se v ničem tomu, co cítili ostatní. Nemohl být ani hořkou nenávistí ani podlézavou servilností. Byla jsem obdařena přístupem víc než ojedinělým a vítala jsem jakékoliv duševní a prožitkové obohacení, které mi mohla tato země za dané situace nabídnout. Ještě na gymnáziu jsem začala spolupracovat s Cestovní kanceláří mládeže a cestovala pravidelně jako průvodce a vedoucí zájezdů nejen po republice ale i po Sovětském svazu. Oblíbená místa v Leningradu jsem tak navštívila o rok později i v zimě.

Tentokrát jsem měla v zádech skupinu šedesáti českých a slovenských vojínů základní vojenské služby, kterým jsem ukazovala Puškin a Petrodvorec. Hustě sněžilo na zlaté věže chrámů a paláců a v romantice okamžiku mi připadalo, že se mi všichni ti vojáci dvoří. Později pak, na univerzitě, následovala studijní stáž během bílých nocí, kdy slunce díky své nevelké vzdálenosti od polárního kruhu sice zapadne za obzor, ale nikdy nenastane tma, a to bylo divoké jako mládí samo…

Doba plynula, svět se změnil – k nepoznání. A mně se letos splnilo přání, vidět, jak se město, které tak silně utkvělo v mých vzpomínkách, vybarvilo v nových svobodných časech. Při ubytování v krásném dobovém, leč dokonale zmodernizovaném apartmánu na břehu kanálu Gribojeda se mi vybavilo to před čtyřiceti lety. Jako studenti fakulty žurnalistiky jsme byli ubytováni na koleji Leningradské univerzity, mé spolužačky dodnes vzpomínají, jak jsem dezinfikovala postele dovezeným lyzolem; švábům a štěnicím jsme přesto neunikli. Dnes jsem ovšem ubytována za celkem příjemnou cenu v čisťounkém elegantním bytě v samém centru města. Před domem už na mě mávají zlatými křídly lvi na mostku spojujícím břehy kanálu. Nadešel čas seznámit rodinu s mou dávnou láskou – Sankt Peterburgem.

A dcera s manželem se předem obrňují, znají mou posedlost fotit, - tuší, co bude následovat v městě tolika pamětihodností, architektury, a vůbec všeho tak nádherně fotogenického. Skutečně, nafotím v pěti dnech přes dva tisíce snímků, Genia loci však musí člověk pocítit osobně.

Jen pár kroků od našeho nového prozatímního bydliště – a jsme na Něvském. Čtyřkilometrový Něvský prospekt je bezpochyby nejslavnější ulicí celého Ruska. Jdeme širokým bulvárem, na jehož konci září zlatá špice Admirality, obklopeným kvetoucími parky, protkaným pobřežními promenádami, a nechce se nám věřit, že před 300 lety tu byly jen samé bažiny.

Car Petr Veliký založil roku 1703 své město v močálech v deltě Něvy ústící do Finského zálivu na více než 40 ostrovech spojených 300 mosty. Pro ruského cara měl být Petrohrad oknem do Evropy. Až do bolševické revoluce tu sídlili carové a veškerá administrativa rozsáhlé říše. S evropským "know-how" byl vybudován kompaktní architektonický celek v centru, síť kanálů s účelem odvodnění bažin, i přepychové carské paláce. Admiralita, budova v klasickém stylu carského impéria, dominující svou štíhlou věží celému městu, byla po 200 let sídlem velitelství námořnictva. Katedrála svatého Izáka, kterou stavělo 440 tisíc dělníků po 40 let, má výšku 102 metrů. Nabízí 14 000 míst pro návštěvníky a skvostný pohled na skutečnou symfonii z mramoru, drahokamů a polodrahokamů všech barev. Zlatá kupole je obložena 100 kg čistého zlata. Mohutná kolonáda, která ji obklopuje, skýtá výhled na nejkrásnější místa historického jádra města, prohlášeného v roce 1990 za světové kulturní dědictví UNESCO. Obdivujeme se Triumfálnímu oblouku postavenému jako memento vítězství nad Napoleonem, žulovému monolitu – Alexandrově sloupu, Kazaňskému chrámu, i nejstarší budově města – Petropavlovské pevnosti, založené Petrem I. hned v roce 1703 na obranu proti Švédům.

Nejskvostnější stavbou Petrohradu je bezesporu Zimní palác s překrásnými, zlatem zdobenými interiéry, který nechala postavit dcera Petra Velikého – Alžběta. K italské barokní kompozici architekta Bartolomea Rastrelliho provedené v bílé a zelené barvě byla později doplněna klasicistní přístavba. Kateřina II. Veliká z budovy učinila roku 1764 galerii Ermitáž a umělecké skvosty pro ni nakupovala v celé Evropě. Počet exponátů přesahuje tři milióny, počet obrazů řadí Ermitáž jako největší obrazárnu na světě. Kdybyste chtěli projít všechny exponáty, čeká na vás 10 km dlouhá trasa. Podle krokoměru na mobilu jsme ji pravděpodobně ušli.

Byl to (pro mne již tedy po páté) dechberoucí zážitek. Ještě více než slavné originály světových malířů nás však oslovily samotné interiéry paláce. Byly dle slov našeho průvodce – „richer than rich“. Opulence a bohatství carů tyjících z ruského lidu byly extrémní a v kontextu doby až odpudivé. Na druhé straně bylo vytvořeno něco, co nás dodnes zanechává užaslé nad svou velkolepostí. Zlato, drahokamy, mramor, křišťál – nebralo konce… Zhlížím se v zrcadlech mého sálu ze zlata a zeleného malachitu, již v mládí jsem sem pokaždé ještě kradmo znovu utíkala z oficiální prohlídky Ermitáže. Není nejopulentnější ani nejbohatší, ale má pro mne jakousi zvláštní magii… - Malachitový, Малахи́товый за́л.

Teprve zde člověku plně dochází i jednoduchá zákonitost dějin. S trochou nadsázky vás napadne – pokud se člověk narodil do paláce – v pořádku, pokud ne, byl by asi sám dal povel k výstřelu na Auroře. O něm a o 7. listopadu 1917 (25. října podle juliánského kalendáře, který tehdy v zemi platil) není třeba psát, můj čtenář ví..., nové generace již bohužel méně. Výstřel, co rozpoutal nevyhnutelnou revoluci, zásadně změnil dějiny nejen Ruska, ale i celého světa 20. století.

Socha Měděného jezdce „má pod kopyty hada“ – Petr Veliký dosud střeží své město na Něvě, legenda praví, že dokud tu bude, město je ochráněno od nebezpečenství času. Co jich zde za tři sta let prošlo! Petrohrad je tak krásný, že jej chtěli mít všichni. Co krve a slzí tu bylo asi prolito. Novodobý hladomor způsobený německou blokádou od září 1941 až do ledna 1944 usmrtil více než jeden milion obyvatel, obležení německými vojsky bylo jedním z nejdelších, nejkrutějších a nejvíce smrtelných obležení velkoměsta v novodobé historii.

Dnes je pětimilionová metropole konečně šťastná. Hitlerovi se nepodařilo ji získat ani srovnat se zemí, jak si umínil, bezohlední a despotičtí caři jsou dávnou minulostí, rovněž tak suroví, krev prolévající revolucionáři. Lenin, Stalin a Brežněv tlí na smetišti dějin. Něvský prospekt je zalitý sluncem, proudí tu lidé ze všech koutů světa, místní děvušky jsou stále krásné, cupitají po dlažbě ve svých podpatcích, barevné květináče lemují šestiproudový bulvár, šňůry aut nejnovějších modelů světových značek, obchody plné kvalitního zboží, pestré zahrádky restaurací lákají kolemjdoucí k posezení… Pro mne, milovnici boršče je tu příliš burgerkingů, mcdonaldů a pizzerií – to vše s návěštími v azbuce (Бургер Кинг, Макдо́налдс) mi tu skoro až vadí.

Na každém rohu, obklopeni hloučky svých náhodných posluchačů, vyhrávají hudebníci všech žánrů a koloritů. Tam zní árie z Figara, tady zas latinsko-americký folklór, častuška i Rock’n’Roll. A když se Něvský rozezní dokonale napodobeným nenapodobitelným hlasem Elvise s Heartbreak Hotel, naplní mé srdce nesmírným zadostiučiním, úlevou a vírou, že dobro musí nakonec zvítězit nad zlem. Petrohrad žije a je zdráv.

Při svém založení dostalo město název Sankt-Pitěr-Burch (Санкт-Питер-Бурх), což bylo imitací nizozemského Sankt-Pieterburch. Zakladatel, car Petr I. Veliký, který byl pobytem v Nizozemí ovlivněn, však nepojmenoval město po sobě, nýbrž po svém patronu apoštolu Petrovi. Již po několika letech se však ujal poněmčený název Sankt-Petěrburg. V letech 1914–1924 se město oficiálně nazývalo Petrograd (Петроград). Po smrti V. I. Lenina bylo 26. ledna 1924 přejmenováno na Leningrad (Ленинград). Po rozpadu Sovětského svazu byl městu po místním referendu v létě 1991 vrácen 6. září 1991 jeho dřívější oficiální název Sankt-Petěrburg (Са́нкт-Петербу́рг). Velmi rozšířen je hovorový název Pitěr (Питер). České exonymum Petrohrad má svůj původ nejspíše v Jungmannově Slovníku česko-německém z roku 1837, kde Jungmann nabízí jako ekvivalenty německého výrazu Petersburg, označujícího „město hlavní v Rusích“, české Petrohrad, Jedná se tak pravděpodobně o obrozenecký kalk z němčiny.