Barbara Semenov

Na prstech jedné ruky, či snad doufám dvou, by se dala spočítat jména českých velikánů, která jsou obecně známá po celém světě. Jsme malá země a tím více hrdá na tato jména. Jedním z nich je bezesporu Alfons Mucha, narozený v Ivančicích v červenci roku 1860.
Traduje se, že maminka mu jako batoleti zavěšovala tužku kolem krku, a tak malý Alfons dříve kreslil, než chodil. Nakolik je tento příběh pravdivý, nevím, ale jisté je, že Mucha byl výjimečným talentem, kterému to, jak se říká, kreslilo samo.
Ze svého prvního místa soudního písaře, jež mu otec zajistil po vystudování brněnského gymnázia, byl vyhozen pro své pravidelné zkrášlování úředních spisů fantazijními motivy. Jak už tak často v případě skutečných talentů bývá, na přijímačkách Akademie výtvarných umění neuspěl. Krátkou dobu pak maloval kulisy ve vídeňském Ringtheatre. Po jeho požáru během svého návratu domů se mu podařilo vyvolat aféru, neboť vytvořil karikaturní podobiznu manželky mikulovského starosty. Tímto pozdvižením na sebe upozornil i hraběte Karla Khuena Belasiho, který v té době hledal malíře do svého zámečku Ema v Hrušovanech. S Muchou byl spokojen a několik let pak byl jeho mecenášem. Díky němu mohl Mucha studovat v Mnichově a na pařížské akademii Julian, kde sdílel nějaký čas ateliér také s Gauginem.
Jako mladý a neznámý malíř si ve Francii nejdřív vydělával na živobytí ilustracemi učebnic, populárních románů a kalendářů. Netrvalo dlouho a jeho šťastná hvězda se opět rozzářila, tentokrát v podobě skutečné slavné hvězdy, francouzské herečky Sarah Bernhardt.
Na Štědrý večer roku 1894 byl Mucha náhodou v jednom pařížském tiskařském obchůdku, kde opravoval jakési návrhy svému příteli, když telefonovala rozlícená diva, nespokojená se svým plakátem pro roli Gismondy v dramatu Victora Sardou a vyžadující ihned vytvoření nového, který by byl k vyzdvihnutí na Nový rok. Mucha, který byl v té chvíli jediný malíř v dosahu, vytvořil plakát tak radikálně odlišný od všeho dosud známého, že se stal okamžitým „hitem“ téměř přes noc. Krásná herečka byla výsledkem Muchovy práce nadšena a uzavřela s umělcem exkluzivní smlouvu na šest let. Mucha se stal autorem nejen všech jejích slavných plakátů, ale navrhoval pro herečku i oděvy a účesy, byl tak zároveň, jak se dnes s oblibou říká, jejím vizážistou. Styl, který vytvořil, nese i jeho jméno, Francouzi jej nazvali „Le styl Mucha“ a byl pro ně synonymem secese. Paříž hrála v celém Muchově životě zásadní roli, mimo jiné i proto, že se zde roku 1898 stal zednářem.
V roce 1900 vytvořil na základě žádosti rakousko-uherské vlády interier pavilonu Bosny a Hercegoviny na Světové výstavě v Paříži. Krátce poté vyšly jeho příručky pro umělce Documents décoratifs a Figures Décoratives a roku 1901 byl Mucha jmenován rytířem francouzské Čestné legie.
Nejslavnější Muchovo období datuje z přelomu 19. a 20. století. V roce 1906 se oženil se svou žačkou Marií Chytilovou, s kterou měl až v pozdějším věku dvě děti. V Americe byl vítán jako největší dekorativní umělec světa, vrátil se však do Čech. Stal se autorem prvních známek a bankovek samostatné Československé republiky.
Mucha nebyl pouze grafikem a tvůrcem světoznámých plakátů art nouveau. Ostatně právě označení art nouveau, styl, který po něm vyžadovali zejména ve Státech, tvrdošíjně odmítal celý život s tím, že umění je „věčné“ a tak není opodstatněné mluvit o nějakém umění „novém“. Mucha svým všestranným nadáním zasahoval do všech uměleckých oborů, sochařstvím počínaje a divadlem konče. Vedle 119 plakátů se proslavil i svým užitým uměním – vinětami na láhve, nálepkami na čokolády, na sušenky a na cigarety, maloval návrhy jídelních menu, kalendářů a dekorativních zástěn, doplňoval knihy ilustracemi, jeho tvorba zahrnuje návrhy interiérů, jako byl například Primátorský salónek v Obecním domě v Praze, nádobí, šperků, ale i okno katedrály svatého Víta z roku 1931.
Na rozdíl od řady našich uměleckých osobností, které po získání světového věhlasu na domov zapomněly, patří Alfons Mucha k oné menšině, jež se dokázala stáhnout z výsluní světové slávy a tiše, bez zbytečných ovací sloužit své vlasti. Snad proto byl i jeho duchovní život tak bohatý a požehnaný.
Jeho celoživotní nadšené vlastenectví je patrné z jeho doslovu k malbě Slovanské epopeje. Jakou ironií osudu píše „účelem mého díla bylo stavět, klást mosty, neboť nás všechny musí živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a to tím snáže, dobře-li se pozná navzájem...“, aby o jedenáct let později byl svědkem německé okupace, která stála na počátku strašného rozdělení celého lidstva. Po červencovém výslechu gestapem v roce 1939 se zhroutilo spolu s jeho nadějemi i jeho zdraví a umírá na zápal plic. Jeho pohřeb se stal národní manifestací, na níž promluvil i někdejší Muchův odpůrce Max Švabinský.
A Slovanská epopej? Jaký byl osud 20ti velkolepých obrazů, které Mucha daroval Praze zcela bez nároků na honorář, pouze s přáním, aby pro ně město vystavělo důstojný pavilon, jak se dodnes nestalo? Během války byla epopej porůznu ukrývána, což jejímu stavu příliš neprospělo. Po válce byla restaurovaná malířovou dcerou a od roku 1963 je možné ji spatřit v Moravském Krumlově.
Ani Slovanstvo si příliš nehledělo odkazu velkého malíře. Vzpomeňme okupace Slovanů Slovany a komunistického Zdeňka Nejedlého, který označil Muchovo dílo za „dekadentní a zavrženíhodné“. Po revoluci v roce 1989 byl Mucha rehabilitován a v roce 1994 byla na Pražském hradě uspořádána zásadní výstava jeho velkým obdivovatelem Václavem Havlem. Velkým obdivovatelem a sběratelem Muchových děl je také bývalý tenista Ivan Lendl.
Mám radost, kdykoliv australští přátelé obdivují v našem domě obrazy dnes už legendárních cyklů Čtyři roční období a poetické Jitro, Den, Večer a Noc. „Aááh Múša“, říkají, „we thought he was French.“ Slovanství se ani tady ani v Česku už nenosí.
Přesto, - já, ty, vy, my,.. Mucha, Dvořák, Destinová, Seifert, Mendel, Ressel, Zátopek, Jágr, Navrátilová, Baťa, Kundera, Forman, Herzigová,... jsme stále Slované.