Angelologie

Putování za Modrým ptákem, nebo s Malým princem?

Veronika Boušová

Dva pohádkově fantazijní příběhy s dětskými hrdiny, které ve svých podobenstvích nesou duchovní a filozofickou rovinu, byly během sezony odpremiérovány na scénách Národního divadla. Modrý pták Maurice Maeterlincka ve Stavovském divadle a Saint-Exupéryho Malý princ, projekt Laterny magiky, na Nové scéně. Divadlo je ideální způsob, jak dětem otvírat komnatu lidské tvořivosti. Ne každá inscenace s označením „rodinná“ však nabízí zároveň mimořádný zážitek i dospělým. Mimořádný v tom smyslu, že jim otevře vrátka k zapomenutému bezprostřednímu vnímání světa, fantazii a hravosti. V psychoterapii se tomu říká kontakt s vnitřním dítětem. Jmenované inscenace takovým potenciálem disponují, i když je třeba počítat s osobitými postupy tvůrců.

Modrý pták je symbolem prchavého štěstí. V nejslavnějším pohádkovém dramatu Belgičana Maurice Maeterlincka se ho o kouzelné vánoční noci vydá hledat dvojice dětí, aby ho přinesla churavějící holčičce. Pražská inscenace v Páclově místy doslovné režijní stylizaci a dramaturgické úpravě Jana Tošovského má průzračnost kouzelného diamantu, s jehož pomocí sourozenci Tyltyl a Mytyl imaginárními světy putují. Země vzpomínek, Zahrady štěstí nebo Království budoucnosti a postavy mluvících zvířat, věcí, abstrakt a duší, které Maeterlinck vytvořil pod vlivem zájmu o okultismus a východní náboženství, jsou prezentovány s bezprostředností, s jakou vnímáme dění ve snovém procesu. Autorova původní barvitá a hutná esence, která obsáhla myšlenkové a duchovními proudy vrcholící belle époque i jeho osobní konfrontaci s technickým pokrokem, byla očištěna od nicneříkajících odkazů a nadbytečných postav. Dobové kontexty zůstaly jen v náčrtu a text některých pasáží nahrazují herci tanečně-pohybovými výstupy.

Atmosféra inscenace je směsí Carollovy Alenky v říši divů v kombinaci se surrealistickými obrazy belgického malíře Reného Magritta a celek by se dal nazvat modernistickým retrem.

Rám portálu se vzorem dlaždic připomíná podlahu kuchyně a průhledy se uplatní v nasvícení scény lesa, kde ožívá skupina stromů-pamětníků. V šedých kabátech a s deštníky asociují deštný prales i Magrittovy „Raining Men“. Víla nosí černý kostým a buřinku, Štěstí v námořnických oblecích připomínají lodivody, duše nenarozených dětí parašutisty, připravené k seskoku. Jednotlivými obrazy se míhá vousatý Králík a sem tam se odkudsi snese modré pírko, zjeví se modré světélko a další náznaky neustálé přítomnosti modrého ptáka.

Dětské role ztvárňují dospělí - Filip Kaňkovský v roli rozumného staršího bratra Tyltyla, která klade značné nároky na pravdivé vyjádření spontaneity, a Pavlína Štorková jako nadmíru zvědavá malá Mytyl. Jejich úskočný Kocour-kabaretiér (Saša Rašilov) baví skrytými narážkami dospělé, Pavel Batěk v lokajském obleku zase uplatňuje výborně odpozorované chování Psa. Postavy Cukru a Chleba se podařilo nastylizovat jako rozdíl mezi rychlým zdrojem energie a základem jídelníčku a Cukr doprovází své emoce pomíjivými obláčky pudrového prachu.

Neovlivnitelnou vnější skutečnost zosobňují Světlo a Noc. Jana Pidrmanová ve dvojroli protikladů staví na odiv jejich existenci jako takovou, i když temná dáma s dvojicí slepých průvodkyň je dynamičtější a démonická. Do třetice se Pidrmanová objeví v roli churavé dívky, v níž oba protiklady svádějí boj.

Ve světě mrtvých se prarodiče těší na vnoučata a vyčítají jim, že za nimi (ve vzpomínkách) nechodí častěji, a u společného oběda se sejdou i zemřelí sourozenci. Prezentace víry v nesmrtelnost duše je překládána nenuceně a s nadsázkou, avšak v silných obrazech. Napomáhá tomu rozdělení scény do několika dimenzí. Protipožární oponu kopíruje zadní kulisa a za ní se objevuje projekce tajemných světů – převalující se hvězdné masy i blankytné nekonečno. S leitmotivem hry si genius loci Stavovského divadla výborně rozumí. Herci vycházejí až do orchestřiště a udržují kontakt s diváky i modravým interiérem hlediště. Režisér Pácl umí pracovat s citlivou nadsázkou a jemný humor umocňuje hudba Jakuba Kudláče, místy až pitoreskně hravá. Doprovod živého orchestru (dechové nástroje, piano, bicí) text nejen podbarvuje, ale prorůstá do něj a jednotlivé nástroje akcentují mluvené slovo i interpunkci celků.

Rozpětí křídel Modrého ptáka ve Stavovském divadle tvoří oblouk mezi dobou svého vzniku (1908) a současností a navazuje na tradici českých pohádkových inscenací z počátku 20. století, k níž patřil mimořádný důraz na výtvarnou a hudební složku. Některým výstupům vládne kabaretní lehkost, jiné se možná zbytečně protahují. Polopatické výklady dospělého občas nudí, ale vycházejí vstříc dětem a otvírají jim iniciační potenciál filosofického příběhu. Poselství? Štěstí je vědomý postoj člověka, který se utváří osobním přehodnocováním životních událostí a zvědomováním pozitivních aspektů. A kdo to jednou pochopí, dokáže to učit druhé.

Malý princ na Nové scéně je podstatně jiný. Režisér Vladimír Morávek interpretuje druhou nejpřekládanější knihu na světě (po Bibli) z pozice hledajícího člověka, znalého bolestných tónů lidských osudů. Obecně rozšířenému vnímání filozofického fantaskního příběhu se vzdaluje a pracuje s motivem naděje, jímž se musel zabývat autor v době, kdy ho psal. Francii obsadilo fašistické Německo a v leteckých bojích o vlast ztratil Antoine de Saint-Exupéry téměř všechny kamarády. Z hlediska scénického provedení má být Malý princ poctou tvůrcům principů Laterny magiky, tedy především Alfrédu a Emilovi Radokovi a Josefu Svobodovi, kteří se svým vynálezem slavili úspěch na Expu v roce 1958 v Bruselu.

Ve snaze o maximálně interaktivní provedení propojili tvůrci multimediální projekci a činoherní herectví, tanec i loutky, prvky baletu, pantomimy a černého divadla, to vše za výrazného hudebního doprovodu a mnohdy, bohužel, i bezúčelně. Na pozadí stovky filmových okének se tak odehrává podivné snové balábile postav z knihy a černě oděných tanečníků, založené na motivu ozvěny a východů slunce. Refrény, s nimiž se pracuje v českém textu, se opakují ve francouzštině.

Letušky a piloti v úvodu zdraví diváky s přáním příjemného letu a upozorněním, aby se nezapomněli připoutat. Start i pád letadla, zprostředkovaný filmovými záběry na obrovské zvlněné ploše, která obklopuje jeviště, je poměrně působivý. Trosky společně s velkým vytrženým baobabem a truhlou, evokující krabici s nakresleným beránkem, zaplňují střed scény. Postupně tu defilují obyvatelé planet v podání Dominika Telekyho. Pod kostýmy Krále, Domýšlivce a dalších se rýsuje prvek, připomínající semínko nebezpečného baobabu. V projekci, měnící optiku viděného od malých světů po celistvý obraz, se střídají snové obrazy silových zvířat (které s předlohou nemají nic společného) i pocity ohrožení v podobě štíra či hada s tvářemi politiků, odkazy k technokracii a nekonečnými řadami čísel. Škoda, že se pro postavu Rozsvěcovače nenašly poetičtější obrazy než žárovky a neony. Vesmír a planety to v závěru jeho výstupu už nezachrání, a když posel světla na chůdách upadne, Pilotovo „Lazare, vstaň!“ zanikne v hlasité hudbě. V projekci obecně převládá černobílé ladění. Umocňuje sice půvab růžové růže (která mnohokrát rozkvétá na pozadí a parádí se v květináči na scéně), ale zavání televizní fádností.

Malí princové jsou dva dětští herci a motiv postavičky se opakuje i v loutce a na panelech kulis. Oba chlapci symbolizují Pilotovo vnitřní dítě. První to pozemské, v leteckém overalu, druhý to božské, vesmírné, v kostýmu s hvězdami na ramenou podle Saint-Exupéryho ilustrace. Liška se na scéně zjevuje v podobě starostlivé Pilotovy Maminky, která snad jediná může od srdce říct, že „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ Pilot Petr Batěk (poněkud handicapovaný tím, že jediný nemá port) ve změti obrazů a masek, jimž vévodí černá vládkyně temnot a postava hada, udává rytmus inscenace. S každým jeho refrénem o výstupu na horu, kde uvidí slunce, se vrací melodie ozvěny s textem, který je současně poselstvím: „Dobrý den! Kdo jste? Tak sám… Buďme přátelé!“