MÍRUMILOVNÍ

 

Barbara Semenov

 

 

 

Lávka, kde dnes rozjímám, není jen tak obyčejná lávka.  Je neodmyslitelnou součástí panoramatu Hradčan a Karlova mostu a stejně tak i neodmyslitelnou součástí mého života. 

   Její existence je ovšem o něco delší.  V roce 1396 vznikla mezi skupinou deseti pražských mlýnů, o století později k ní byla přistavěna dřevěná staroměstská vodárenská věž, roku 1577 pak věž kamenná.  Lávka vystřídala několik majitelů, podle nichž se také většinou jmenovala.  Od roku 1870 byla nazývána Staroměstská lávka, roku 1885 byla přejmenována „pro zásluhy pana Karla Novotného o zřízení železné lávky“ po mlynáři Karlu Novotném.

   K Novotného lávce tak jako do kavárny Slávia vedou mé první kroky po přistání v Praze.  V červnu bývají prosyceny omamnou vůní líp kvetoucích po celém nábřeží Vltavy.  Ta mne neomylně zavede k ikonické věži s hodinami a čtyřpatrovému nárožnímu domu, vystavěnému v roce 1879 jako mlýnská budova, ve které se mlely slady pro pražské pivovary.  Roku 1848 byl dům přestavěn na veřejné lázně, Karlovy lázně.  A dnes je ten starodávný dům známý, světe div se, především omladině, která se sem sjíždí z široka daleka.  Na všech podlažích se nachází největší diskotéka ve střední Evropě a vyhledávaný hudební a taneční klub, který je „cool“ a „in“ pro šťastné generace narozené v mírumilovném novém věku.

   Pod budovami, jak se na „lávku“ sluší a patří, stále protéká Vltava.  A proto je nejhezčí z jejích domů věnován skladatelovi, který řeku nejvíc proslavil.  Jeho socha od Josefa Malejovského stojí od roku 1984 před muzeem Bedřicha Smetany vystavěném ve slohu české novorenesance a honosícím se bohatou sgrafitovou výzdobou a pěknými členitými štíty.  Co jsem se tu nasedávala ve venkovní restauraci pod haluzemi mohutné vrby společně s rodiči a svojí novou rodinou z Austrálie.  Bylo to místo šťastných setkání po pádu totality, kdy byl konečně možný návrat domů, domů k našim.  Vrbu vzala stoletá voda, rodiče čas.

   Sedávám zde dál – s dospělou dcerou, s mým mužem, sestrou, přáteli...  Kochám se pro mne nejkrásnějším výhledem na světě.  Podívám-li se kolem sebe, nejsem nikdy sama, i když sem často ráda dorazím bez společníků.  Trefí sem turisté i místní.  Vrba byla nahrazena novou, mladou, dnes již vyhledávám její stín.

   Bořek Šindler je Čechoaustralan, kterého si léta velmi vážím.  Rodnou zemi miluje stejně jak já, opustil ji v osmačtyřicátém ze známých důvodů a prožil bohatý, naplněný život v Sydney.  Když jsme se letos konečně osobně setkali na místě, které máme oba téměř za posvátné – Novotného lávce, se smíchem mi řekl, že kdykoliv jezdí tramvají kolem, vytahuje pomyslný triedr a zaostřuje kolik barbar semenov právě asi na Lávce sedí. 

   Bořek byl úspěšným právníkem a je skvělým autorem, milovníkem české historie, českého jazyka a českého ducha.  Dlouho z něj páčím procentuální vyjádření, nakolik je Čech, nakolik Australan.  Říká, že to nelze takto vyjádřit.  A pak přijde ta ideální odpověď – fifty/fifty.  Jeho dospělé děti mají hezký vztah k Česku.  On je nadšen stálým pokrokem staré vlasti.  Austrálie má podle Bořka tu nejlepší budoucnost.  Ohrožena by mohla být snad jedině Islámem.  Tak jako ostatně my všichni.  Hrozba, která se mně zdá spíš vzdálená.  Možná vzhledem k našemu generačnímu rozdílu?

   Užíváme si pražského setkání, před námi panoramatické Hradčany, kolem baroko, tak dobré pro oko, a blahořečíme národním obrozencům, že čeština je stále živá a dokáže popsat tu nádheru.     

   Vysvětluji Bořkovi svoje přirovnání jezu, nad kterým sedíme, k času, když v lámajícím se toku naší řeky spatřuji podobnost s lidským životem.  Zprvu jen volný a pomalý říční proud nabírá na rychlosti, vesele zurčí v počátku svahu, v postupné gradaci přechází do mohutného splavu, hlasitě zpívá valem svého pádu, burácí v mohutné tříšti, dopadá do smírné rovnováhy plynoucí řeky, tiší se, zpomaluje, srovná svůj tok s vodní hladinou, odtéká do nenávratna. 

   Sebe vidím momentálně v té dopadající tříšti, ale když řeknu Bořkovi, že on se nachází v tom vyrovnaném, smírném toku, ohradí se, že ho dělám příliš starým.  Objedná si sklenku červeného, vysekne mi galantní poklonu a vyzvídá dál.  A zda je tedy něco, co se mi v Česku nelíbí.  Protože jemu se líbí převážně vše.  Po mém obvyklém úvodu, že dobré a špatné věci jdou ruku v ruce na celém světě, si tedy beru na paškál lidskou hloupost, která dovolí místním lidem říkat nesmysly, že za totality bylo něco lepší.  Třeba literatura, školství, chování,…  Copak nerozumí tomu, že za totality nemohlo být už z principu - na základě nesvobody, lepší vůbec nic?  Nechápou širší měřítko, jsou natolik omezeni a zaslepeni zidealizovanými vzpomínkami na mladá léta svého života?  Bořek mi ale odpoví otázkou.  Zda se tímto negativním rysem vyznačují i mladí?  Uvažuje mlaději než já.  Tato úchylka je skutečně spíš záležitostí věkovou než charakterovou. 

   Jinak je ale Bořek udiven, jak je možné, že máme na podstatné věci stejné názory – často proti proudu všeobecného veřejného mínění.  Hovoříme o světě, o Rusku, Ukrajině, Americe, Austrálii, o politice a ekonomii, o historii, o filosofii,…  Myslím však, že podobně jsou na tom všichni, kdo samostatně přemýšlí, vybírají si ze záplavy informací a mediálních masáží…  Všichni, kdo hodně prožili a dívají se na svět kolem nás s otevřeným hledím, snaží se jej pochopit v širokém kontextu a celé jeho komplexitě …  

   Na téma mého rodiště vzpomíná, jak byl v šoku, když se po válce ocitl v Západních Čechách, kde se nepřátelští Němci po osvobození Chebu Americkou armádou chovali, jako by se nechumelilo.  Po všech těch právě spáchaných zločinech.  A Američané – zřejmě slovy Václava Havla „nechtěli být jako oni“…, Němce netrestali, nechávali je tam celkem mírumilovně dále se pohybovat a žít.  Bořek to tenkrát, jako mladý kluk čerstvě poznamenaný prožitky války, nesl s těžkým zklamáním. 

   I o tom dnes rozjímám na sluncem zalité Lávce.  Společníkem je mi tentokrát útlá knížka, kterou mi poslal jiný Čechoaustralan, Vlastík Škvařil.  Psal o ní v minulém čísle našeho časopisu a já ji právě dočetla.  Je to jazykově i stylisticky velmi prostě napsaná osobní vzpomínka již zesnulé Čechoaustralanky Věry Moravcové, ale tak silná svým obsahem, že mne donutila k dalšímu přemýšlení a přehodnocení některých názorů a pohledů na svět.

   Věra Moravcová píše o věcech, které se nemohou srovnat s mojí životní zkušeností, i když jsem o této nedávné dávné historii četla mnoho, viděla mnoho zfilmovaného.  Píše o holocaustu, jako kdyby to bylo něco běžného, něco ze života, přitom při představě, že by se to vlastně mohlo stát komukoliv kdykoliv, prožívám nad jejím prostým líčením věcí nevyslovitelnou, nepopsatelnou hrůzu.  Určitě se něco takového nemůže už nikdy stát.  Anebo může? 

   Může něco takového zmutovat do jiné a přitom stejné podoby, jako se již v historii lidstva párkrát stalo?  Mohla bych to ještě zažít?  Já?  Moje dcera?  Generace jejích dětí?  Nebo my všichni v nějakém příštím životě, bude-li?  To samé utrpení, vyvolané nenávistí, závistí, živené strachem a hloupostí?  Rozhlížím se na Lávce, sedíme tu – Češi, Němci, Rusové, Asiati, Arabové,…  Není-li dnes většina z nás mírumilovných?

   A co ti Němci, nebyli tenkrát také z většiny mírumilovní?  Až na malé procento, které se rozrůstalo ve fašistickém podhoubí, aby nakonec připravilo o život 60 milionů lidí, 40 milionů zahynulo v koncentračních táborech.  Co mírumilovní Rusové, i těch byla většina.  Přesto byli Rusové schopni zabít 20 milionů lidí.  Na většině mírumilovných nezáleželo. Také většina Číňanů je jistě mírumilovná, ale i ti mají na svědomí 70 milionů mrtvých.  Na většině mírumilovných nezáleželo.  Co oduševnělí Japonci?  Za druhé světové války měli na svém kontě 12 milionů obětí v Jihovýchodní Asii.  Na většině mírumilovných nezáleželo.

   Nepochybujeme, že většina z 1.2 bilionů Muslimů jsou slušní, mírumilovní lidé.  Radikálů je mezi nimi údajně jen přibližně 15-25%.  Což je ovšem 180 až 300 milionů stoupenců ideologie, která si vytyčila zničit Západní civilizaci.

   Nakonec stačí připomenout, že 11. září před třinácti lety bylo 2.3 miliony mírumilovných arabských Muslimů žijících ve Spojených státech jistě v převaze.  Stačilo však devatenáct radikálů na zabití tří tisíc lidí v jediný den, který otřásl nejen Amerikou, ale celým světem. 

   Před strašnými ohnisky zla pramenícími především z nebezpečných ideologií bychom se neměli krčit v strachu, neměli bychom jimi ani děsit ani odsuzovat jedním šmahem mírumilovné spoluobčany naší planety jen proto, že mají jiné zvyky, tradice a náboženství.  Na druhé straně nás mírumilovní nezachrání.  Zdravý rozum nabádá k bdělosti a opatrnosti na všech frontách.  Politikaření, přetvářka, chamtivost, závist, lež jsou přece tak průhledná zla, že zůstává nepochopitelné, že by měla šanci v dnešním světě pokroku a porozumění zvítězit.  Ale jak už bylo řečeno – „Pro vítězství zla stačí, když slušní (mírumilovní) lidé nebudou dělat nic“ (Edmund Burke)…     

   Na mé lávce je dnes bezpečno.  Chci, aby to tak zůstalo nadosmrti a navždy potom. 

 

 

 

 

 

 

VZPOMÍNKY A HARMONIKA

 

Věra Moravcová

 

… Nikdo nic nevěděl v tomhle zmatku, co vládl v zimě mezi židovskými rodinami.  A teď tedy vznikla panika, co vzít s sebou, každý jenom padesát kilo celého majetku.

   Dostali jsme i čísla, a tak z řádné české holky, což jsem byla, se stalo pouhé číslo 818 N transport.  Vidíte tu osmičku?  Tak jsem se jmenovala až do roku 1945.  N 818 (ve věku 16 až 20 let – pozn. red.).   Začínalo to od patnáctky nebo od čtrnáctky mým otcem nebo matkou.  A již začali chodit sousedé.  Copak budete paní Moravcová dělat s ubrusy, záclonami, příbory?  A hned tedy odnášeli, odváželi, co se dalo.  Myslím, že to ani moje maminka nevnímala, jen smutně kývala hlavou.  Měla jiné starosti.  Dnes, když jsem stará, rozumím tomu, jak jí muselo být, jaké měla starosti o svá mláďata.  Tak tedy na osoby na každého jen těch padesát kilo.  Spací pytel, ešus jako na vojně, již vážily samy přes sedm kilo.  Tak co bylo všechno šetření a počítání po celý život tatínkovi platno?  Veliké hnědé, smradlavé.

   Zavolala jsem svého Arnošta.  Ten vyváděl, jako bych zítra měla umřít.  Jako by měl skončit svět.  Ale ani jeden z nás po tři noci nezavřel oči.  V noci…  Měli jsme být 14. 12. 1941 ve Veletržním paláci nastoupeni v sedm ráno.  Myslím, že to byla středa, nepamatuji se přesně, vím, že to bylo krátce před Vánocemi, kdy se tedy normální lidé radovali z velkých svátků.  Ve Veletržním totiž se ještě odevzdávalo poslední, co ještě zbylo ze šperků, vážila se zavazadla, ta přes padesát kilo zůstávala tam celá a ubožáci odjížděli s nahýma rukama.

   Pamatuji se na to středeční mrazivé ráno, když byla ještě tma a my jsme opouštěli náš byt, který jsme ani nezamkli, když jsme se snažili naložit do tramvaje naše rance jen do posledního vozu, na poslední plošinu (jediné místo, kam jsme jako židé směli).  Na Strossmayerově náměstí nás vyhodili z čísla 11 a my jsme se smutně ploužili, ještě také pár jiných nešťastníků jako my jsme viděli.  Vláčeli jsme každý svůj ranec, občas se někde odhrnula v okně záclonka a lidé z vytopených pokojů pozorovali náš osud.

   Vše, co jsme kdy vlastnili, zůstalo za námi, ale myslím, že jsme byli tenkrát jako dobytek, vše nám bylo jedno, hlavně si zachovat život, děj se s námi vůle boží.  A taky se děla!  To bude příští kniha, nemohu přirovnávat Terezín v té mizérii k normálnímu životu.  Ve Veletržním tedy díky snu, který jsem měla ve svých dvanácti letech, jsem věděla, kam nás zahnali přesně na ten jeden metr čtvereční, přesně do toho hrozně tmavého rohu na slámu.  Myslím, kdyby četli tento úsek naši mladí, řekli by si, ta bába se pominula s rozumem.  To když dneska vidím vyhazovat celé svačiny, chleba do popelnic, i ovoce, strašně mě to rozčiluje.  Snad až někdo dočte knihu, dostane ideu vážit si každého skrojku, nepočítat úzkostně peníze a brát život plnými hrstmi.  Nerozčilovat se nad maličkostmi.  Jako to dělám já, i když trochu pozdě.  Vím jen, že vše, co se dělo, bylo otřesné.  Snad tenkrát židovský pán Bůh nebyl doma.  Byl asi na dovolené, když dopustil ty páchané křivdy, opravdu.  I na malilinkých dětech, co ty za to mohly, jak se narodily a komu?  Snad by ti lidé, kteří nevědí, co roupama, si měli uvědomit, jak jsou šťastní, že je nic takového nepotkalo.

   My jsme tedy šlapali s připíchnutým číslem a odevzdalo se ještě spousta peněz, klíče od bytů, začalo řvaní a bití těch nešťastníků, kteří špatně slyšeli, neb začala registrace.  A vždy, když vykřikli naše číslo, jsme museli vyskočit a hlásit se.  818 hier!  Jen se pamatuji, že jsme již nesměli chodit ani po chodníku.  Zima, rozčilení nám nepřidalo, a pak hned bití, padlo facek nepočítaných od SS.  Jídlo, které jsme dostávali, byla černá trpká močka jako z vypraných ponožek.  Záchody neexistovaly, byly kýble.  Kde byl ten maminčin stud?  Chudák maminka.  My neměli ani čas zhltnout tu naši potravu pro prasata, pořád někdo vyvolával, pořád se muselo být v pozoru…

 

… Terezín 1943.  Po transportech do Osvětimi, které odjížděly jeden za druhým, naše řady prořídly.  11. listopadu, když jsem po jedenáctihodinové šichtě padla na postel, lépe řečeno na kavalec, asi v jedenáct hodin nás začali všechny mocným řevem budit a vyhazovat z pokojů neboli ubikací.  Celé ghetto se bude přepočítávat v Bohušovické kotlině.  Nevím přesně proč.  Nějací prý měli údajně utéci.  Ale já tomu nevěřila, bylo to prostě šikanování lidí.  Všichni jsme museli asi od tří od rána začít pochodovat.  Staří, nemocní, děti – všichni do jednoho z tohoto zavšiveného nemocného města.  Měli jsme tak málo času se alespoň ustrojit.  Stále řvali naši věznitelé a v dešti, mlze a za mrazivého větru jsme obklíčení četníky a SSmany schnell, schnell klopýtali ve tmě, baterky nemajíce.  Ba i těžce nemocné děti musely.  Ty úplně před smrtí přivezli na kárách.

   Mladí podporovali staré chudáky a tak nás seřadili a my stáli a stáli.  Již se rozednívalo, ale zima byla otřesná, protože jsme se nesměli ani pořádně ustrojit, a pak my jsme nevěděli, kam a proč jdeme. To se proslýchalo, že možná již do krematoria, které již stálo blízko od místa, kam nás hnali, do plynu.  Hůř než dobytek.

   Tak jsme tam stáli a přemýšleli, třesoucí se strachem, co s námi udělají.  Co s námi bude?  Rozumím teď, jak muselo být mým rodičům, kteří tam měli zatím všech pět dětí a vnouče.  I když já nejmladší byla osmnáctiletá, přece jen to byla rodina.  A všech tisíce rodin na tom bylo stejně.  Hledali jsme se jenom pohledy, nikdo nesměl z řady.  Bili klacky nebo stříleli.  Zatím do vzduchu, ale jak dlouho?  Viděli jsme kulomety kolem nás roztroušené, občas přeletělo německé letadlo.  Budou nás bombardovat?  Myslím, že nás začali řadit po deseti.  Našla jsem pohledem tatínka, to jsem byla šťastná.  Hnout se nesměl nikdo ani na krok.  Kdokoliv chtěl vykonat potřebu, tak na místě.  Nikdo nemohl odejít kousek dál.  Chudák maminečka moje, jak té bylo.  Vždyť ona, která byla po celý život plná studu…  „Pastýři“ SS si svítit směli, tak se svítilo a jak se pořád rokovalo mezi nimi.  Zatímco v našich zástupech nebylo slyšet ani hlasité vzlyky a šepot, byla to jenom mrtvá masa lidí čekajících na svůj osud.  Nestála jsem ani vedle mojí maminky, ale zaplať pán Bůh, když SS poodešel, honem jsem si vyměnila místo.  Neměli jsme co jíst, co pít, čím se trochu zahřát.

   Asi v jedenáct dopoledne přijela dvě další auta.  A opět jako by počítání a opět řev.  Starší lidé padali a umírali.  Nevím přesně, kolik jich tam tenkrát zůstalo.  Děti plakaly a naříkaly a my jsme stáli a stáli.  A opět letadlo a opět hra na nervy.  A tak se již stmívalo a bylo ticho od řvaní, a pak najednou se proslechlo asi v šest či v sedm večer:  Povolen návrat do ghetta.

   A ta celá lavina lidí, snad padesát tisíc, se začala valit, strkat.  Kdo neměl lokte, toho ušlapali k smrti.  Asi pánům SS začala být zima, nechali nás na pospas a jeli k večeři domů.  Já jsem podepřela maminku, prý honem „domů“.  Do hrozné paniky nás dostali a co „domů“, kam?  Do města štěnic, blech, much, vší, nemocí?  Tak prý domů. 

   Říkalo se, že přišel telefonát z Německa, že nás není možné všechny pobít na té louce, že by se svět přece trochu alespoň bránil proti takovým lidským jatkám.  To si nemůže nikdo představit, jaké to bylo, jen ten, kdo tohle sám neprožil na své kůži.  Dospělí křičeli, hledali jeden druhého, po starých nemocných se šlapalo, děti plakaly a křičely.  Díky Bohu, že jsme se dostaly s maminkou na okraj toho houfu.  Bylo spousta zlomenin, a každý běžel domů se rychle malinko rozmrazit.  Tak asi k jedné v noci jsme se dostaly do ghetta celé šťastné.  Jaké štěstí být v cimře dvacet metrů čtverečních ještě s dalšími sedmnácti ženami.  Jaké štěstí, že držíš v ruce teplou bramboru, která ti pomáhá ruku rozmrznout, a zapíjíš ešusem teplé vody.  Natáhnou se na metr sedmdesát dlouhý kavalec a nechat se žrát tisíci štěnic.  A musela jsem spát rychle, neb v pět honem do práce do ranní šichty s karavanou dalších děvčat. 

   Když se teď každý večer chumlám do péřové deky a natáhnu se na moji milovanou postýlku, vážím si toho jako někdo, kdo právě vyhrál milion.  A vzpomínám na tu mizérii mého mládí.  Dneska, když mně dcera říká, mami, ty si žiješ jako milionářka (kéž by), prostě nešetřím a říkám si, alespoň na stará kolena, na sklonku života si musím udělat trochu dobrý život.  Ale srdce mě bolí, proč já ano a proč všichni moji drazí se nedočkali osvobození?

   Jak se to někdy v nocích ke mně vrací a brečím do těch peřin, aby nikdo neviděl, když tak sedím tady v mém domečku v Tasmánii, cítím se jako ta královna…

   …Tak to byl konec.  Moji nejdražší byli doslova nacpáni do dobytčích vagónů, kde víc stáli, než seděli, takže museli dojet všichni víc mrtví než živí.  O tom se nemohu rozepisovat.  Buď bych skončila na infarkt, nebo na psychiatrii.  Stejně spím dvě hodiny.  Musím brát prášky na spaní, abych nemusela myslet. 

   S Ferdou láska pokračovala, také ale bez obvyklého klidu mladých lidí, kteří se milují.  Zasnoubili jsme se.  Dokonce jsme uvažovali o sňatku, které se v Terezíně daly později provádět, ale byly neplatné, když jsme se vrátili do normálního života.  Ferda mně smutně řekl: „Věruško, to ne, nenechám po sobě vdovu.“  Jako by něco tušil.  Často jsem překračovala zákazy a příkazy, neb jsem si vykasala vlasy pod čepici pánskou, ošmourala se celá v obličeji, pánské kalhoty, boty a přidala se ke koloně, která šla k nim do mužských kasáren, abych mohla prožít kousek lásky, sexu a štěstí s mým milovaným.  Druhý den ráno, ještě bylo přítmí, jsem zase s nimi vycházela ven.  Oni šli do práce, já taky.  Štěstí bylo, že je nepočítali u brány do kasáren, neb by měli navíc pár mužských.  Hodně děvčat tohle provádělo, ha i vdaných již manželek.  Jak jinak měli se manželé stýkat, Vždyť byli chudáci.

   A pak to přišlo.  Všichni mně odjeli.  Martička s Evičkou, ještě malou asi jedenáct let, Karel, naše Hanička (prý šla rovnou do plynu jako všechny nemocné ženy), Karel, bratr, ani nevím dodnes, kde zahynul, a můj Ferda, chudák, moje láska veliká, také.  Běžela jsem tenkrát na komandaturu a na úřady židovské, které spravovaly ghetto, prosila jsem je, aby mě zařadily také s Ferdou, v duchu jsem doufala, že potkám tam i moje rodiče, nevěděla jsem, že již jsou dávno proměněni v popel…

   … Moje další kapitola se odehrává, když již jsem úplně sama. Já jediná z rodiny Moravců z Německého Brodu.  Sama jako kůl v plotě.  Město se lesklo čistotou.  Jenom vizáže baráků.  Vzadu již špína, smrad.  Jeden čas jsem začala ještě k mé práci uklízet.  Viděla jsem ty, na kterých se dělaly pokusy, přímo na náměstí před bankou takzvanou byly pokoje, kde byli ti lidští pokusní králíci.  Tito lidé byli očkováni na různých místech těla růží (neboli gangrénou).  Místo do králíků nebo do krys do těch chudáků, bez narkózy a léků, do zdravých lidských bytostí píchali, řezali.  Dodnes slyším ten nářek.  Nedalo se tam jít bez hadru okolo nosu, byla cítit ta hrozná hniloba.  Těmto lidem přinesla smrt vysvobození.  A náhle přišel příkaz: všichni nastoupit.  Četníci, SS ozbrojení až po uši nás vedli.  Kam?  Dívaly jsme se na sebe, ale šeptaly jsme jenom: kam se jde?  Šlo nás asi tři sta za město Terezín k Ohři, k řece.  Tři roky jsem neviděla řeku, tři roky jsem nedýchala zdravý vzduch venkova.  Ale my jsme neměly čas si to uvědomit.  Tam nás nechali stát a čekat.  Na co?  Mluvit se nemohlo.  Pak přijela nákladní auta.  Musely jsme udělat řetěz a divadlo začalo.  Z vozu se nám házely kartonové krabičky – mrtvých popel!  Mrtvých, kteří umřeli v Terezíně.  Asi třicet tisíc jich bylo.  Popel mrtvých se nám sypal po rukou.  U některých bylo jméno, to asi když zemřeli v nemocnicích.  Tak jsem si i v rychlosti přečetla Šimon Roubíček, což byl shodou okolností tatínek mého budoucího muže.  Práce musela být udělána rychle, pořád nás pobízeli Schnell, schnell, rychle, rychle, to než se setmí.  Ty, co byly na konci řetězu, házely ty krabičky do Ohře, do řeky.  Tam je tedy pochováno třicet tisíc lidí z celého světa.  Dnes se tam určitě koupají děti i dospělí.  Ale proud jistě již dávno odnesl to hrozné svědectví.  Vím, že jsme dostaly za tuto práci kus chleba a pět sardinek, světe, zboř se.  Řetěz jsme opustit nesměly a tak s nemytýma rukama jsme tento příděl zhltly a pokračovaly v této nezvyklé robotě.  Neměla jsem žádný strach, věřila jsem ve svůj osud.  Ačkoliv některá děvčata panikařila, říkala: uvidíte, oni nás zde potom postřílejí, aby neměli žádné svědky, co udělali.

   Tak to svědectví, které jsem prožívala těch tři a půl roku, plné hořkosti, plné dramat, jsem trochu dala na papír.  Myslím, že jsem vynechala hodně dramat, ale jak říkám, třeba nad tím mávnete rukou, již je tomu dlouho…

 

 


Hlavní stránka  |  Čísla časopisu  |  Sponsoři  |  Napište nám  |  Fórum čtenářů  |  Zajímavé odkazy  |  Zajímavé čtení  |  Fotogalerie