MILOŠ ONDRÁŠEK  17. 7. 1929 – 17. 7. 2017

Barbaro, pokud se nás osobně biologický zákon netýká, bereme jej za nezměnitelný. Jakmile se ale do nás zatkne, přáli bychom si jej ovlivnit, uprosit. Nakonec marně, takový je řád světa. Miloš Ondrášek

  

Miloš Ondrášek stál u zrodu časopisu Čechoaustralan. Byl to on, kdo mne inspiroval založit krajanský list podobného charakteru, jako byl do té doby ničím nenahrazený Hlas domova, s kterým úzce spolupracoval od roku 1969 až do jeho ukončení v roce 1979. To se zdálo v počátku jako nemožný úkol, přesto mi tenkrát Miloš důvěrně napsal – „budu vaším parťákem na každém kroku“. A skutečně – deset let vydávání Čechoaustralana nechybělo jeho znamenité psaní ani v jediném čísle časopisu. Za jeho současnou prestiž vděčím i Milošově víře v tento moderní („exilový - polistopadový“) časopis a jeho vytrvalé podpoře.

   S tou jsem našla v Miloši Ondráškovi rovněž vzácného přítele, se kterým jsem si velmi rozuměla, přes veškeré rozdíly jsme byli na stejné notě, nejen písemně. Setkávali jsme se jak v Melbourne, tak při návštěvách České republiky. V Praze jsme se vídali na tradičním místě kavárenské terasy plné červených muškátů, v Celetné ulici, kde jsem kdysi studovala novinařinu. Připadalo mi to jako plynulé pokračování čerpání moudrostí a poznatků, jichž byl Miloš nepřeberná studnice. Fascinovaně jsem zírala na jeho knihovnu v melbournském Box Hillu, přeplněnou od podlahy ke stropu po celé šíři pracovny svazky, které přečetl a prostudoval. Byl nesmírně vzdělaný, jeho znalosti byly obdivuhodné, nepřestával je rozšiřovat do svého posledního vdechu. Svojí hloubavostí a světovým názorem mi připomínal mého tátu. Jeho články byly brilantní – poctivé, precizní, věcné a poetické zároveň. Odbornou tematiku publikoval v češtině, angličtině a němčině, přednášel v Austrálii, Irsku, USA, Kanadě a Japonsku. Po roce 1989 psal do pražských časopisů, vyšly mu knížky Mezi třemi oceány a Zvěrolékař bez hranic.

   Občas jsem mu poslala emailem fota ze svého putování po staré domovině. Okamžitě odpověděl nejen s přesným udáním místa, kde jsem se právě nacházela, ale i s podrobným výkladem tamního erbu a jeho historie. Byl pravým epitomem Čechoaustralana. Miloval obě země stejnou silou – i když každou z jiných důvodů. Ještě více byl humanistou – ctil svobodu a demokracii a celý život byl nesmiřitelný k totalitám, zejména té fašistické a komunistické, které obě poznal na vlastní kůži. Měla jsem ráda jeho suchý, místy sarkastický humor, který někdy používal jako zbraň proti lidské hlouposti a omezenosti.

   Odtud a Odjinud byla rubrika, kterou léta podepisoval IP – počáteční písmena jmen jeho dětí Ivany a Petra. Byl dedikovaný svým přátelům, myslím, že se mu líbily hezké a chytré ženy, nejdůležitější roli hrála jeho Zuzanka, věrná rádkyně a souputnice neuvěřitelným životem, jehož střípky se mi podařilo sesbírat během posledních deseti let. Krátký zlomek vzorně naplněných 88 roků.

   Jednou, tak před sedmi lety, jsem mu řekla, - máme stejnou tu sedmnáctku (v datu narození) a rozumíme si, protože já jsem štír a vy rak. Na to jen mávl rukou, že na tyhle bajky moc nevěří. Ale pak si mne vzal stranou a zapřisáhl mne – tady máte můj epilog, který smíte vydat až…

 

Z MÉHO ŽIVOTA – EPILOG

Otec čekal dceru, měl nachystané náušnice, narodili se dva kluci, byli pokřtění Luboš a Miloš. V mém rodném listě je u jména matky uvedeno náboženství mojžíšské, otec - římský katolík. S bratrem jsme vyrůstali v jedné kultuře, ale ve dvou tradicích, mělo to výhody. Matka s námi mluvila německy, i když se otec, vlastenec a záložní důstojník čs. armády, mračil. V prosinci jsme vždy dostali dárky třikrát, nejprve na Svátek světel, Chanuka, od židovských příbuzných, jejich jména jsou vypsána na stěnách pražské Pinkasovy synagogy spolu s dalšími téměř osmdesáti tisíci vyvražděnými českými a moravskými Židy, a pak na Mikuláše a pod vánočním stromečkem v souladu s otcovým křesťanstvím.

   Když republiku zabrali Němci, český úřad nám našil na kabát žlutou Davidovu hvězdu a v tercii brněnského reálného gymnázia jsme dostali vysvědčení s doložkou, že z rasových důvodů nesmíme navštěvovat žádnou školu, ani učňovskou. Nesměli jsme jezdit tramvají a vlakem, nesměli jsme do parků a na sportovní hřiště, nesměli jsme chodit do kina a do divadla, nesměli jsme mít ani psa ani kanárka. Až na jednoho se k nám kamarádi a spolužáci obrátili zády. Když projel Brnem Hitler, otec se neskrčil, po válce pak vítal ve vojenské uniformě plné válečných vyznamenání na brněnské radnici prezidenta Beneše. Roku 2002, 2008 a 2010 vyšly v Praze tři publikace, které vypisují, jak jsme s bratrem, stále spolu, prokličkovali genocidou, takže se již zde nemusím zdržovat. Náš dvojjediný Hospodin nad námi držel ruku. Když jsme v červnu 1948 maturovali, ředitel gymnasia byl vyzván poúnorovými úderníky, aby nás k maturitě nepřipustil. Nevyhověl. Bratr i já jsme zapsali Vysokou školu veterinární v Brně a již na podzim 1948 jsme byli z prvního ročníku „vydemokratizováni“.  Dosud nevím proč. Po odvolání jsme se vrátili na školu, a když jsme měli v roce 1953 všechny zkoušky za sebou, další sekerníci se obrátili na rektora, aby nám neudělil absolventské diplomy vzhledem k našemu židovskému původu. Opět jsme tak tak vyklouzli.

   Čtrnáct let jsem působil ve veterinární službě v nejsevernějších Čechách, oženil jsem se, narodily se nám dvě děti, přeložení k Brnu z kádrových důvodů nebylo možné. Zajímal jsem se o tropickou veterinární medicínu, požádal jsem o místo veterináře v zoologické zahradě, hyenám a hroznýšům jsem nevyhovoval. V roce 1967 jsem odjel s rodinou do Tanzanie ve Východní Africe, kde jsem téměř tři roky působil ve funkci tzv. Regional Veterinary Officer. Austrálie mi nabídla zaměstnání v mém povolání, nastoupil jsem tam v polovině roku 1969, to mi bylo rovných čtyřicet let. Na exil není nikdy pozdě, jen opatrní a slabí se obávají velkého svobodného světa. Československý soud mne in absentia odsoudil k tříletému trestu na svobodě pro nezákonné opuštění republiky a můj židovský původ se v rozsudku objevil jako přitěžující okolnost. „Australian Bureau for Animal Health“ mne zaměstnávalo po 26 let až do důchodu. Půjčilo mne úřadu pro pomoc rozvojovým zemím na ostrov Papua Nová Guinea a později, opět na dva roky jihoafrické Botswaně a na kratší expertízu ve Vietnamu.

   Nezpychl jsem, i když se mi dostalo několikerých poct. Od učitele hudby, z hostince, od prezidenta, od slona i od klokana, od psů. Na dovolené v Jeseníkách v šedesátých letech jsem potkal profesora, který mne jako mimořádného posluchače učil na brněnské konzervatoři a svému společníkovi mne představil: „Toto je flétnista, který také umí léčit zvířata“.  Z jedné hospody mne volali k okamžité intervenci, že z kuchyňské výlevky leze krokodýl. Byl to roztomilý mlok, vzal jsem ho ve sklenici od hořčice ukázat dětem, hospodská mne chválila pro nebojácnost. Neměl jsem čas tuto poctu vychutnat ani s nabídnutou štamprlí rumu, volali mne k praseti, že jej přeřízla cirkulárka. Byla bez spodního krytu, vběhnutému čuníkovi se elegantně podepsala na hřbetu podél páteře. Záhumenkář se radoval, že nemusí odevzdávat krupon a sádlo.

   Když v okolí mého českého působiště projížděl cirkus, principál mne volal ke slonu se zánětlivou nohou. Dostal jsem volňáska na gala představení pro celou rodinu, seděli jsme v lóži, a když na manéži defilovali sloni, můj pacient se sám od sebe před naší lóží zastavil, poznal mne, zatroubil, zamával chobotem a hluboce se uklonil. Co více si může zvěrolékař přát?  Na Kalahari měl farmu botswanský prezident a občas se tam jezdil potěšit, měl velké stádo skotu. Jednou mne pozval na oběd, vařila paní prezidentová, po jídle mne prezident vzal za ruku, tak Afričané projevují přátelství, a prováděl mne kolem svých krav, jalovic, telat a býků. Řekl mi doslova: „You are the bishop among all veterinarians working in Botswana“. V Austrálii jezdím rád na hory, máme tam kus blahovičníkového lesa a chalupu, je to více než tisíc metrů nad mořem a blíže k nebi. Klokani mne tam mají rádi, jeden se jednou proti mně postavil na zadní nohy a přední mi dal na ramena. Děkoval mi, že je neruším? Také naši psi, boxer, jezevčíci, foxteriéři a naposledy bretaňští španěli projevovali svoji lásku a vděčnost, dovedou to svou řečí dobře vyjádřit, když ale uviděli v mé ruce štípačky na drápy, schovali se pod stolem. Na rozdíl od lidí nikdy nelžou.

   Jak tábornicky zaseknutá sekera se mne drží skautský slib složený před sedmdesáti lety. Když se přebrodím přes řeku Styx, věřím, že propůjčené klíče, jak učí judaismus, otevřou Devět bran, ta poslední vede ke spasení. Jistota tkví jinde, mám pokračovatele, dceru, syna a vnučku, prožívají naplněný, smysluplný a šťastný život.  

 


Hlavní stránka  |  Čísla časopisu  |  Sponsoři  |  Napište nám  |  Fórum čtenářů  |  Zajímavé odkazy  |  Zajímavé čtení  |  Fotogalerie