www.cechoaustralan com > Zajímavé čtení > Barbara Semenov > Můj máj
 

 

 

Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.

 

 

 

Late evening, on the first of May—
The twilit May—the time of love.
Meltingly called the turtle-dove,
Where rich and sweet pinewoods lay.
Whispered of love the mosses frail,
The flowering tree as sweetly lied,
The rose's fragrant sigh replied
To love-songs of the nightingale.
In shadowy woods the burnished lake
Darkly complained a secret pain,
By circling shores embraced again;
And heaven's clear sun leaned down to take
A road astray in azure deeps,
Like burning tears the lover weeps.

 MŮJ MÁJ

Barbara Semenov


Protože se v tomto měsíci slaví ten nejkrásnější svátek, a nemám tím na mysli svátek práce, je i krásnou náhodou, že se právě v něm narodila moje maminka. Narodila se 15. května 1921, v den, kdy vznikla Komunistická strana Československa. Tento měsíc jim oběma bude 87. A tak, jak se raduji z maminčiny dlouhověkosti, tak mne trápí trvání té druhé.
Moje máma byla už ve dvaceti krasavice, něco mezi Sněhurkou a Elizabeth Taylor. Místo filmového obsazení se jí ale dostalo totálního nasazení, podobně jako ostatním maturantům ročníku 1921. Že byla hezká, někdo někde zařídil, aby nemusela do Reichu. Čtyři roky prožila v německé továrně Eta na výrobu válečné optiky a smrtonosných zaměřovacích přístrojů v Praze. Sabotáže tam byly na denním pořádku. Inspirací jí byl její otec, můj děd, který se začátkem minulého století zasloužil o elektrifikaci železnic v Čechách. Za války se však podepisoval pod pravidelné výluky na tratích, které sloužily německým vojenským vlakům. Ve dvaceti měla máma spiš než sabotovat chodit za klukama. Chodila. Za jedním. Byla s ním zasnoubená a on byl vězněn jako poloviční Žid ve strašnickém „ghettu“. Nosila mu tam jídlo, - v noci, když bylo snazší přehodit je přes vysoký plot.
Představovala jsem si, jako dítě odchované čítankou s obrázky osvoboditelských tanků rozjásaných krasnoarmějců, vítaných rozevlátými dívkami s náručí plnou šeříku, jak musela být asi šťastná v máji roku čtyřicet pět. Pamatuji se, jak mi tenkrát suše řekla něco ve smyslu, že hezké holky se musely tehdy spíš schovávat. No, tomu jsem moc nerozuměla a dál jsem jako jiskřička mocně prožívala, když jsme stáli stráž u památníčků padlých hrdinů. Bylo to tak dramatické, nesměli jsme se ani pohnout, kolem chodili a zastavovali se lidé, aby obdivovali výdrž malých školáčků, vzpomněli osvobození a ucítili šeřík, který voněl, krásně voněl...
V továrně Eta potkala máma, jak už to bývá, mého tátu, medika, který v době zavření vysokých škol pracoval jako asistent lékaři podniku. Vysoké školy byly znovu otevřeny až v lednu 1946 a máma se dala na medicínu také. Jako handicapovaný ročník měli studenti povoleno skládat jednu zkoušku za druhou, bez ohledu na šestiletou délku studia. Máma vystudovala lékařství během tří let. Śprtala ve dne v noci, tři roky neznala nic jiného. Je strašně houževnatá. Jako bejk, její znamení.
Tak jako každý, mám milion vzpomínek na svojí maminku. Ta nejhezčí je z jara 1968. Bylo mi patnáct a po dvou letech strávených v Indii jsme se, jen máma a já, vrátily na pár týdnů do Prahy, kterou jsem opouštěla v dětském věku. Teď jsem se vracela jako teenager. Úplně jsem předtím zapomněla, jak voní Praha. Májová Praha! Prague Spring 1968—není to vlastně už legenda? Kdo tam byl, ví. Vzpomene na vzrušení té doby. Já jím byla dočista zpitá, prvně v životě.
Pak následoval návrat do Indie, který mi tenkrát připadal jako horší tragédie než co se potom dělo v srpnu. Bylo to strašné stýskání po májové Praze, provoněné šeříkem a radostným očekáváním. Zdálo se však, že mým rodičům se po májovém pražském okouzlení už nestýskalo. Po druhém nepříjemném procitnutí z nadějí a iluzí, o které se systematicky starala komunistická strana, měli snů o kvetoucí budoucnosti dosti. Rozhodli se do vlasti už nevrátit.
„Naštěstí“ jsem tu ale byla já, šestnáctiletá a zamilovaná do májové Prahy, bez které jsem zkrátka „nemohla žít“. Tanky netanky, strana nestrana, nic nemohlo být horšího než „zradit“ milovanou zem. Protestovala jsem proti emigraci s tím, že se tedy vrátím sama. Možná, že mi rodiče měli dát tenkrát pár facek a pokračovat na kanadské či australské vyslanectví, jak měli
v plánu. Protože tak neučinili, zažila následovně rodina onu neslavně proslulou éru „báječných let pod psa“, ve kterých jsem si mohla plně vychutnat celou řádku májových oslav.
 

 

Obzvláště památné jsou ty ze studijních let na Fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy. Život byla jedna velká idylická teorie, kterou jsme procházeli s prvními láskami, obligátním šeříkem a komunistickými novináři, kteří nám měli být zářivým vzorem. V pozadí vehementně pracovala „šedá eminence“ — Strana. A pak přišla praxe.
Novinařina je krásné řemeslo. Psát o lidech, jejich životech, o zemích a místech, o myšlenkách, skutcích a událostech, psát jednu velkou knihu o všech a o všem... Ale, - je to tak nějak podobně jako s tím křížem. Je-li slovo zneužito k manipulaci v zájmu zla, novinařina se stane jeho nástrojem. Trvalo mi déle, ale jednoho taky májového dne jsem to pochopila, opustila milovanou zemi, ve které vládla nedobrá strana a stala se občankou Spojených států amerických, které ji už dávno ze zla usvědčily. Strana řádila v mé zemi dál další řadu let. O tom jak, dnes všichni víme. Dne 9. července 1993 byl Parlamentem České republiky přijat Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (zákon č. 198/1993 Sb). V zákonu se mimo jiné praví, že komunistický režim panující v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 byl zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný (§ 2, odst. 1) a že KSČ byla (stejně jako podobné organizace založené na její ideologii) organizací zločinnou a zavrženíhodnou (§ 2, odst. 2).- Rozum zde zůstává stát víc než nad všemi paradoxy lidského osudu. Strana, která byla zákonem označena za zločinnou, je dosud třetí nejsilnější stranou v zemi, jejíž občanství jsem si pracně obnovila, okouzlena, jak jinak, májovou „polistopadovou“ Prahou.
Nepřestává mi vrtat hlavou, kdo je dnes za zločinnou stranou, kdo ji volí? Moji bývalí spolužáci a kolegové novináři dnes volí převážně pravicovou ODS— důkaz toho, jak to s tou stranickou žurnalistikou opravdu mysleli. Vím o jednom kamarádovi, který setrval „kovaným“, říkávám mu často se smíchem — „jsi jediným komunistou, kterého mám ráda“, patří totiž k menší skupince archetypálních vyznavačů předúnorových utopistických teorií. Další skupina této strany jsou ti, kteří z komunismu tyli a nedokázali se adaptovat v nové, nekomunistické společnosti. To je však ale dnes již stárnoucí složka obyvatel. Další jsou lidé nuzní leč hloupí, ochotní za „kus žvance“ a „sociální jistoty“ prodat demokracii a svobodu. Největší obavy ve mně vyvolávají mladí lidé nové generace, kteří komunismus nezažili a přesto se k němu hlásí.
Například jedna pětadvacetiletá poslankyně—komunistka, která zastupuje naší zemi na plénu Rady Evropy, kde zpochybňuje počet obětí zavražděných komunisty, v rozhlasových vysíláních
bagatelizuje pronásledování odpůrců čínského režimu a protestuje proti tomu, že Česká televize pořád dokola vysílá v osm hodin večer dokumenty o padesátých letech. Tuto naivní, potencionálně demokracii nebezpečnou dívčinu, která se těší na “samolikvidaci NATO“, jsem měla možnost vidět v populární televizní talkshow Jana Krause a musím přiznat, že ačkoliv si z ní moderátor dobře utahoval, diváky, kteří prožili svůj život v komunismu, muselo pěkně mrazit.
Existuje mnoho, mnoho názorů na dnes přežívající Komunistickou stranu Čech a Moravy. Jeden dopisovatel Britských listů, který se narodil v roce, kdy jsem promovala na fakultě žurnalistiky, by mne, původně komunistickou novinářku, zařadil dnes dost možná, jak píše, do - „mediální pokrytecké komedie s antikomunismem. Ti, co ji v masmédiích provozují, využívají obětí komunistického režimu, využívají jejich utrpení k tomu, aby mobilizovali antikomunismem (poslední zbraní, co jim ještě zbyla) obyčejné lidi k tomu, aby slepě jednali proti svým zájmům. Tato mediální „Hvězdná pěchota“, jejímž generálem je Karel Steigerwald se svým patnáct let neustále opakovaným textovým vzorcem – tzv. Steigerwaldův Eintopf (na začátku článku označím názorově nepohodlného člověka za komunistu, pak připomenu stalinské zločiny, nepřímo ztotožním celou levici s těmito zločiny, a na závěr článku odkráčím se šklebem morálního vítěze), má v antikomunismu poslední zbytky munice...“ O čem to ten „mladík“, který chodil během srdceryvné sametové revoluce do páté třídy základní školy, blábolí?
Nezbývá než doufat, že i tito mladí lidé jednoho dne dospějí a pochopí, že komunistická strana na základě svého zločinného zkompromitování, podobně tak jako strana nacistická, nemůže být dnešním pokrokovým světem nadále tolerována.
A mám tu máj, starší o dalších třicet let. Místo rozkvetlé zahrady procházím ráda v květnovém podzimu melbournskými parky, kde tiše padá rudé a zlaté listí. Jeho tlející vůně vyvolává vzpomínky, inspiruje mne k zamyšlení nad koloběhem času a života. Můj máj. Občas se mi zasteskne po šeříku, často se mi zasteskne po mamince. Po komunistické straně nikdy.
 


Hlavní stránka  |  Čísla časopisu  |  Sponsoři  |  Napište nám  |  Fórum čtenářů  |  Zajímavé odkazy  |  Zajímavé čtení  |  Fotogalerie