Legiovlakem za národní hrdostí a tajemnou Věrou

Veronika Boušová

 

Žižkovské nákladové nádraží v tropickém vedru horce dýchá, ale služba je služba. Muži v ruských dobových uniformách před replikou vojenského vlaku z první světové neodloží ani čepice „furažky“ s červenobílými stužkami. Zdá se, že na rozdíl od našich legionářů v Rusku, kteří před bezmála sto lety hájili Transsibiřskou magistrálu, musí nynější členové Československé obce legionářské (ČsOL) čelit jen salvám hudební produkce ze sousední letní scény. Omyl. I oni bojují – proti ztrátě paměti. „Je třeba, aby lidé znali svoji historii a měli nějaké národní uvědomění, zejména v dnešní době, kdy ta historie má tendenci uzavřít se do kruhu a vracet vše zpátky.“ zahajuje výklad Petr Čížek z posádky Legiovlaku.

Legiovlak (www.csol.cz) křižuje republiku v rámci projektu Legie100 s mobilní výstavou o vzniku čs. legií a Československa a hlavně o závěrečné ruské anabázi 1918-1920. Má probouzet národní hrdost především u mládeže, ovšem vzhledem k prezentaci nových či dříve překrucovaných skutečností osloví širší okruh lidí. I já si přicházím utřídit vědomosti o těch, kterým vždy 28. října v duchu děkuji. O těch, kteří vlastní stát už nespatřili nebo je totalitní režimy odměnily tvrdými perzekucemi či smrtí. O bratrech a sestrách (jak se legionáři titulují), od nichž získal T. G. Masaryk oslovení „tatíček“. A také o mých předcích z legionářské zdravotnické služby. Co asi prožívali? Nepadl praděd do zajetí úmyslně? Co byla těpluška, letučka, okolodek? Prababiččiny vzpomínky mluví zvláštní řečí…

„Jsme světový unikát. Díky lidem, kteří se nadchli pro myšlenku, že vybojují československou samostatnost, jsme měli vlastní armádu dříve než stát. Obvykle je to obráceně.“ říká bratr Čížek k vojenským aktivitám, které podpořily diplomatické úsilí T. G. Masaryka, Edvarda Beneše a M. R. Štefánika. Přechod Čechů, Slováků, zahraničních krajanů a válečných zajatců na stranu dohodových armád byl klíčovým bodem politického programu exilu, ale zároveň svobodným rozhodnutím jednotlivců. Vlastenecké úlohy se chopilo přes 130 tisíc dobrovolníků.

O založení České družiny v Kyjevě 28. 8. 1914, z níž vyrostla armáda o síle 62 000 bojeschopných mužů, se u cara Mikuláše II. zasadily české krajanské spolky. K 755 dobrovolníkům „starodružiníkům“ se postupně přidávali rakouští zajatci české a slovenské národnosti (první na konci roku 1914). První čs. střelecký pluk Mistra Jana Husa byl vůbec nejstarší vyšší jednotkou naší armády.

Družiníci v rámci ruské armády vynikli jako rozvědčíci. Ovládali němčinu i další jazyky a díky výcviku v rakousko-uherské armádě její vojenskou taktiku. Pronikali hluboko do týlu nepřítele a dělali husarské kousky. „Kuriózní je případ, kdy asi 10 družiníků v rakouských uniformách přešlo v noci frontu, tam se schovali v porostu a v poledne šli do rakouského tábora nafasovat oběd. Pak se vrátili do svého úkrytu, převlékli se do ruských uniforem a šli do rakouského tábora znovu. Rakušané se zděsili, že mají Rusy v zádech, a tak 10 Čechů zajalo rakouskou rotu bez jediného výstřelu“, vypráví bratr Čížek. „To byl zlatý věk českých legií, pozdější historie je temnější.“ naráží na fakt, že úspěšné vojsko degradovala mocenská a politická rozhodnutí jiných.

„Dnes už je zdokumentované, že V. I. Lenin byl placený německý agent,“ překvapí nás průvodce. „Během jeho pobytu ve švýcarském exilu mu Němci poskytli finanční prostředky na to, aby se vrátil do Ruska, vyvolal revoluci a zlikvidoval východní frontu, kde měli Němci a Rakušané vázány obrovské síly.“ Bratr Čížek má evidentně zkušenost se zakořeněnými dezinformacemi z dob socialismu a připomene, že lidová revoluce a svržení cara v únoru 1917 a Velká říjnová socialistická revoluce byly dva rozdílné převraty. V post-carské Prozatímní vládě měli většinu menševici, bolševici dokonce prohráli první svobodné volby.

„Prozatímní vláda se snažila ruskou armádu demokratizovat a povolila její politizaci. Tím umožnila bolševické propagandě armádu rozvrátit“. Úpadek morálky nahrál Čechoslovákům. 2. 7. 1917 poprvé nastoupili jako samostatná kompaktní jednotka v bitvě u Zborova rámci tzv. Kerenského ofenzivy. Prolomili tři silně opevněné rakousko-uherské linie, pomohli dobýt kótu, zajali na 3500 protivníků, ukořistili zbraně. „Celý svět se ptal, kdo že jsou ti Češi a Slováci a za co bojují.“ Výroční den bitvy u Zborova byl do roku 1938 svátkem Čs. armády.

Lenin provedl převrat v evropské části Ruska a obratem uzavřel příměří s Německem. Začal jednat o trvalém míru, jehož součástí byla repatriace téměř milionu německých a rakousko-uherských zajatců ze Sibiře. Němci je potřebovali nasadit na jižní a západní frontě.

Právě v té době se moje prababička Věra vypravila z Kyjeva za manželem ke štábu 2. pluku v Jagotíně. Pár dní se protáhlo na čtyři roky, kdy o sobě rodiče a dcera nic nevěděli. „Vlak byl doslova přecpán (ruskými) vojáky, kteří jezdili jen tak pro radost, že už nemusí sedět v zákopech. Do vlaku nikoho nepouštěli, jen vojáky „zemljaki“. Na mé štěstí bylo nákladní nádraží ozářeno jenom petrolejovou lampičkou tak, že bylo všude příjemné šero. Majíc baťoh na zádech a k tomu tmavě pískový plášť, s tmavou sardskou čepicí na hlavě, v tom hýřivém osvětlení nádražním neprozrazoval můj původ. Do vlaku přistoupilo plno vojáků, civilisty nepouštěli, ale já jsem se nedala a volám: „Hej, zemljaki, meňa jěšťo pustítě“ a v tom se oknem pro mne natáhlo pár rukou a já se vyškrábala do vagonu. Tma jako v ranci – nikdo nic nepoznal – já ani nedutala a už se jelo. Vzduch hustý, mohl by se krájet, a tak voňavý, že jsem si myslela, že se zalknu. Můj soused se mne ptal: „Od kúda továryšč jědeš, i kuda?“ a v tom si zapaluje cigaretu. Soused naproti uviděl mně do tváře a řekl: „Veď éto bába?“ nu a teď si každý můžete představit, co bylo slyšet vtipů na chytré báby a podobně. Ale přece mě udělali galantně místečko tak, že jsem si mohla svléknout kabát a ráno v 6 h. jsem slavnostně vystoupila, vlastně vylezla na nádraží v Jagotíně.  Jela jsem v teple a bratr Nevrlý chudák byl úplně ztuhlý, neb seděl celou cestu na nárazníku.“

Čechoslováci ustupovali. Masaryk a Odbočka České národní rady, jejímž členem byl i můj praděd a v té době Masarykův osobní lékař MUDr. Zdeněk Foustka, vyjednali čs. jednotkám neutralitu a ty se oficiálně staly součástí armády francouzské. Po odevzdání většiny zbraní získali legionáři status civilistů a chystali evakuaci přes Vladivostok po moři do Francie.

Jenže podle brestlitevské smlouvy se na území Ruska nesměla nacházet vojska Dohody. Čechoslovákům hrozilo vydání do Rakouska-Uherska a soud za vlastizradu. Evakuace se zastavila, železnici obsadily transporty osvobozených zajatců, mířících na západní frontu k posílení německé a rakousko-uherské armády. Docházelo k incidentům mezi legionáři a bolševiky, situace se vyostřovala. Poslední kapkou byl telegram, který naši zachytili. Komisař obrany Trockij v něm vydal rozkaz zastřelit každého ozbrojeného Čechoslováka a ostatní zařadit do Rudé armády nebo poslat do zajateckých táborů.

Bylo rozhodnuto, přesunout se do Vladivostoku „vlastním pořádkem“. Téměř odzbrojená čs. armáda byla roztažena po celé délce Transsibiřské magistrály a roztržena do šesti skupin. Ty odrazily nájezdy bolševiků, obsadily železniční stanice, ozbrojily se v dobytých skladech a přestěhovaly se na železnici. Vlaky (ešelony) se staly kasárnami, štáby, nemocnicemi i dílnami s veškerým zázemím. Chránily je obrněné vozy. Jednotlivé skupiny čs. armády se po třech měsících bojů konečně spojily. Ovládaly tisíce kilometrů magistrály od Volhy po Tichý oceán a zablokovaly až milion nepřátelských zajatců v táborech, což otočilo válečnou situaci ve prospěch Dohody. Francie, Velká Británie, USA a Japonsko uznaly československou samostatnost a Čs. národní rada v Paříži získala status oficiálního zástupce nového státu.

Míříme teď do vagonů, zrekonstruovaných na základě fotografií a poznámek. Nákresy se nedochovaly, ostatně šlo jen o upravené nákladní a osobní vagony. 259 vlakových souprav se skládalo z 531 vozů osobních a 10 287 nákladních a patřily k nim i zabrané ruské vozy salonní, lůžkové či restaurační.

Vítá nás pověstná těpluška, vlajková loď čs. legií. Vojenská cimra vytvořená z dobytčáku má zdvojené stěny, na dvě široké, příčně umístěné palandy se vešlo 12 až 16 vojáků. Trávili tu veškerý volný čas a spali, většinou pod kabátem a s puškou po boku, připraveni na noční útoky. Uprostřed vagonu stojí kamínka a roura míří střechou ven. Sehnat kamínka bylo prvotní starostí vojáků. Věřin popis přesunu ke zdravotnické službě nabývá rázem na plasticitě: „Štáb 2. divize byl ubytován v knížecím statku. Dokud tam bylo naše vojsko, zůstalo všechno neporušeno. Na jaře roku 1918 naše vojsko muselo náhle opustit Ukrajinu. Němci nastupovali. Jednoho dne se měl náš štáb evakuovat. Přes přísný rozkaz mého muže, ničeho, co nepatří nám, se nedotýkat, bratr Nevrlý svinul tenký slamník, na kterém jsem spala, a přes všechny protesty, že dostanu moc vyhubováno, jej naložil s mými druhými věcmi a jelo se na nádraží. Prázdné vagony těplušky se rychle čistily. Mně i paní Klecandové dostal se vagon úplně mokrý od sněhu a bez kamínek, ale řekly jsme si: nejsme jediné – a věci se skládaly vesele dál. Najednou přišel můj muž, zahlédl stočený slamník a hrozně se rozčiloval, že ho musím ihned vrátit. Ale v tom velkém láteření přišlo několik bratrů, kteří byli na zvědách a říkali, že jakmile jsme opustili zámek, hned vesničané přišli a začalo se plenit a pálit. Večer se jelo. Pro zimu a vlhko vůbec jsme nespaly. Jen blahořečila jsem bratru Nevrlému, že pamatoval na slamník a že jsem mohla v suchu sedět.“

Osobák předělaný na štábní vagon vypadá už komfortněji. Má okna a připomíná kancelář z prvorepublikových filmů. „Ke štábní práci patřila hlavně administrativa a plánování cest - kde sehnat lokomotivu, kolik pojede vojáků, kolik vzít zásob.“ V rohu stojí figurína v zimní sibiřské výbavě. V suchém mrazu -40°C by kabát otočený kožešinou dovnitř posloužil na stráži i dnes. Do plstěných válenek prý stačily ponožky a onuce. „V příštím roce přidáme vůz pro důstojníky a krejčovský a promítací vůz. Ten není historicky doložen, budeme v něm ale promítat dokumenty pro návštěvníky.“ slibuje Čížek.

V dalším vagonu, plukovní prodejně, bylo ke koupi různé zboží, přebytky, s nástupem YMCA i americké produkty. ČsOL tu nabízí publikace, pohlednice, nebo cínové vojáčky-legionáře. Také tu hledají v databázi záznamy o mých předcích. O Zdeňkovi se dozvídám další fakta, nic osobního. Byl obětavý lékař a schopný vyjednavač, zasloužil se o rozvoj zdravotnické služby a jako zdravotní náčelník Dálného východu o evakuaci 4914 invalidů do vlasti. Věra zanechala osobní vzpomínku, ale karta legionáře chybí. Zato nacházíme kartu příbuzné, o níž nevím zhola nic.

Poštovní vagon neboli ambulance, obydlí a úřadovna poštmistrů, zajišťoval komunikaci mezi jednotkami. „Připřahoval se k vlaku jedoucímu potřebným směrem, za 14 dní obsloužil jednotky po celé magistrále. Z celkového objemu cca 9 milionů výtisků novin, 52.000 balíků a 4,5 milionů dopisů zůstaly nedoručeny dva balíky, které spadly v Terstu do moře.“

Soustruh, ponk, kovárna… V dílenském vagonu technického oddělení Techod se dozvídáme, že zřizovalo dílny i ve městech podél magistrály (kovářské, obuvnické, zbrojařské atd.). Čechoslováci obnovovali ruský průmysl. „Lid uvažoval stylem: teď je revoluce a my jsme proletáři, takže nepracujeme. Legionáři dosazovali do opuštěných nebo krachujících továren průmyslníky z vlastních řad, kteří dělníky dostali zpět, obnovili provoz, zajistili pravidelné výplaty a nestříleli do lidí. Jednoduché věci, v Rusku nikoli samozřejmé. Legie si vytvořily podél magistrály takový stát ve státě. Měly vlastní průmysl, zdravotnictví, poštu, v podstatě všechno.“

Obrněný vagon prý patří ke skromnějším modelům svého druhu. „Obrněné vozy byly vzácností, takže vojsko vytvářelo vlastní varianty, většinou z uhelných vagonů amerických těžařských společností na Urale. Do výše prsou se udělala zdvojená stěna a vyplnila se štěrkem, pískem, čímkoli, co zadrželo kulku. Vagony se vyzbrojovaly těžkými kulomety, děly atd. a řadily se do sestav. Předběhový vůz chránil vlak buď před šílenou lokomotivou (roztopená lokomotiva poslaná proti vlaku), nebo před náložemi. Následovaly dělový vůz, lokomotiva a kulometný vůz, což bývaly třeba obrněné automobily na plošinách.“

A konečně letučka - lehký zdravotní vůz. Spojka mezi obvazištěm, kam nosiči snášeli raněné k první pomoci, a plně vybaveným sanitním vlakem. Z něj putovali ranění do čs. lékařských zařízení kolem magistrály. „Každá ze tří divizí disponovala nemocnicí, lazaretem, domem pro rekonvalescenty, skladem, zubním kabinetem a sanitním vlakem. Ukořistěné ruské vlaky měly ordinace, operační sály, lůžkové prostory, ubikace pro personál, prádelny, kuchyně atd. Urgentní případy se operovaly už za jízdy v letučce, doktor však musel zvážit rizika. Udržet sterilitu v sanitním voze nebylo možné a vlak drncal.“ vysvětluje Čížek. „Čs. zdravotní služba měla nižší úmrtnost na následky zranění než státy Dohody i přesto, že partyzáni na magistrále používali pušky předovky. S těmi se chodilo na medvědy, lítaly z nich kule velikosti vlašského ořechu. Zdravotníci také pohřbívali padlé (bylo jich 3979) a zanechali kompletní databázi hrobů v Rusku, proto může ČsOL obnovovat válečné pomníky. Bohužel, bolševici se k nim nechovali hezky, často na těch místech stojí supermarkety nebo továrny.“

„Ačkoliv byl ve vlaku operační sál zároveň naší převazárnou, byl ve vzorném pořádku,“ píše Věra, která se dostala pod velení pozdějšího generála Dr. Josefa Mandause. „Byl stále přísný, málo kdy se usmál, nicméně jeho přesnost a odbornost nám imponovala. – K večeru, když byla volná chvíle, šlo se k bratřím lehčeji raněným, vzpomínalo se na domov a zpívaly se národní písně, ale tak, aby doktor neslyšel a druzí nebyli rušeni. Byly to krásné chvíle a bratři byli vděčni za každé laskavé slovo“. Vlídného slova a poděkování s políbením ruky se Věře dostalo poté, co kvůli nemoci vlak opustila i od přísného Dr. Mandause. „Považovala jsem to, co se během několika minut mezi námi seběhlo, za velké vyznamenání a podnes ráda a se zadostiučiněním na tento okamžik vzpomínám.“

Tajemná Věra. Co o ní vím? Snad Ruska českého původu vychovala se Zdeňkem jeho dvě děti z prvního manželství. Byla prý impozantní, milující, chovala a ošetřovala spoustu zvířat. Josef Kemr přezdíval tchýni „carevna“. Okouzlila i Masaryka a po jeho smrti mu do rakve položila kytici růží. „Život měříme příliš jednostranně; podle jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak ho opravdu naplnit.“ napsal Prezident Osvoboditel. Životy legionářů byly ty veliké.

http://csol.cz/domains/csol.cz/index.php/legiovlak

 


Hlavní stránka  |  Čísla časopisu  |  Sponsoři  |  Napište nám  |  Fórum čtenářů  |  Zajímavé odkazy  |  Zajímavé čtení  |  Fotogalerie