KULTURA JE MOCNA,SPOJUJE LIDI A MÁ SILNÉ ZBRANĚ

KULTURA JE MOCNÁ, SPOJUJE LIDI A MÁ SILNÉ ZBRANĚ

rozhovor s Annou Freimanovou k nedožitým osmdesátinám Václava Havla

Veronika Boušová

Paní Annu Freimanovou jsem poznala jako neúnavnou organizátorku akcí Knihovny Václava Havla, souvisejících s Havlovou dramatickou tvorbou. V poslední době to byla třeba světová premiéra scénického čtení vtipné a málo známé aktovky „Rr“ v podání Ivana Havla a Pavla Kohouta. Paní Freimanová ale také připravuje pro edici KVH sborníky a publikace, které mapují osobnosti a dílo Václava a Olgy Havlových a ukazují je v určitých kontextech (např. Václav Havel: O divadle, Síla věcnosti Olgy Havlové). Opečovávat něčí odkaz je krásné, leč časově náročné poslání. O to víc si cením toho, že si ve víru příprav oslav nedožitých 80. narozenin Václava Havla našla čas na rozhovor pro časopis Čechoaustralan.

Jak jste se s Václavem a Olgou Havlovými seznámila?

V 70. letech jsem pracovala jako asistentka režie v Divadle Na zábradlí, kde jsem se v roce 1975 seznámila se svým mužem, Andrejem Krobem. V té době byl s kamarády uprostřed zkoušení Havlovy hry Žebrácká opera a připravoval její uvedení. Manžel se znal s Václavem Havlem od roku 1959, kdy spolu byli na vojně. Později se opět setkali právě v Divadle Na zábradlí a tam se také Andrej s Vaškem a Olgou spřátelil. Jejich začátky v tom divadle jsem nezažila, do této společnosti jsem se dostala až v souvislosti s premiérou Žebrácké opery v Horních Počernicích. Andrej domluvil, že mě Václav vyzvedne u Mánesa a odveze na generální zkoušku. Předjel Mercedes a já hned věděla, že to nebude jen tak. Jel s námi i Jan Grossmann, tehdejší umělecký ředitel DNz. Tehdy jsem viděla Vaška poprvé. Na Silvestra téhož roku jsme se s členy amatérského Divadla na tahu a celou počernickou partou sešli na Hrádečku. To už byli kvůli té inscenaci v průšvihu. S Andrejem jsme pak jezdili na Hrádeček už pravidelně.

Od premiéry a zároveň derniéry Havlovy Žebrácké opery v Horních Počernicích v podání Divadla na tahu uběhlo 1. listopadu loňského roku 40 let. Při té příležitosti jste v Knihovně Václava Havla připravila sborník Gauneři z Horních Počernic, který tu událost dokumentuje. Můžete se k ní v krátkosti vrátit?

Z dnešního hlediska to bylo celé absurdní. Amatérské divadlo v hospodě na okraji Prahy - a byl z toho malér, který vlastně postihl víc diváky než organizátory. Je fakt, že Andrej (režisér inscenace), který to pak korunoval podpisem Charty 77, musel odejít z Divadla Na zábradlí a ani jako kulisák nesměl působit v žádném divadle. Nejvíc to ale postihlo obecenstvo, a jak říkal Václav, vlastně se tam poprvé sešli budoucí chartisté. Pozval tam různé své kamarády, například Vlastu Chramostovou, Honzu Třísku, Pavla Landovského, Prokopa Voskovce, Petra Pitharta, bratra Ivana a starého pana Havla, Zdeňka Urbánka, Libora Fáru, Pavla Juráčka s Daňou Horákovou a další. Tříska dostal padáka z Městských divadel pražských, Landovský z Činoherního klubu, Chramostová nesměla nastoupit do Liberce atd. Přitom to bylo normální amatérské divadelní představení, ani se neplánovala repríza.

A nešlo v tomto případě jen o předem vytipované osoby?

Ne. Problémy měli i počerničtí ochotníci, kteří s tím neměli vůbec nic společného. Zařízení, ve kterém se hrálo, sloužilo jako hospoda a kulturní dům zároveň a jeho ředitel ani nevěděl, kdo je Václav Havel. Vždyť co do autorství platilo, že Žebrácká opera rovná se Bertolt Brecht. Bylo docela zajímavé pročítat příslušné materiály StB. Člověk si zase uvědomil tu absurditu. Horní Počernice začala být podezřelá obec a odnesli to tamní ochotníci. A vlastně to bylo kontraproduktivní, protože ty zúčastněné „provinilce“ to dalo dohromady. Začali se scházet a dá se říct, že vytvořili protistátní buňku. Někteří se zapojili do alternativní kultury, dva podepsali Chartu 77. Podepsat jich chtělo víc, ale těm dalším se to rozmluvilo, protože šlo o mladé lidi, studenty. Tato represe nepřinesla kýžený výsledek, naopak.

Takže režim díky svému absurdnímu jednání stvořil opozici, v jejímž čele stanul budoucí prezident…

Nedá se říci, že stvořil, ale podpořil zrod jedné její části. Václav si na tom nacvičil jednu věc. Díky tomu, že ti lidé z toho měli problémy, chodili na výslechy, čelili výhrůžkám a tak, se zmobilizoval a začal se jich zastávat. Psal primátorovi a dalším osobám a institucím a nějak si ověřil, že se ho ta moc docela bojí, má z něj respekt a není dvakrát nadšená z toho, že on je takhle aktivní. Takže potom, když se seznámil s Ivanem Magorem Jirousem a hudební skupinou The Plastic People of the Universe a došlo k tomu, že Plastiky pronásledovali a opravdu zavřeli, už věděl, že jeho zásahy mohou mít nějaký význam. Zastával se Plastiků a zkontaktoval se s širší disidentskou komunitou, která byla dost rozptýlená. Společně s jinými opozičními aktivitami to celé koncem roku 1976 směřovalo ke vzniku Charty 77. Tohle je docela dobrý příklad toho, jak je kultura mocná, a že dává lidi dohromady a má silné zbraně.

Často se polemizuje o tom, zda se Václav Havel ujal prezidentského úřadu kvůli pocitu odpovědnosti, nebo zda skutečně chtěl být politikem.

Nemyslím si, že by to nějak extra chtěl. Věděl ale, že jeho založení a odpovědnost tomu nahrávají a že má jakousi schopnost být v centru dění. Měl nápady a dovedl - i díky tomu, že měl vedle sebe Olgu a byl takový kamarádský - spojovat lidi. Všichni s ním chtěli být a považovali ho za ústřední autoritu. Když pozval Vašek, každý všeho nechal a šel. Málokdy se stalo, že by lidé odmítli, to jen když se báli. To také ale řekli, že nepřijdou, protože se bojí. Netvrdím, že ho miloval celý svět, ale ti, kteří patřili do toho okruhu, ti s ním být chtěli. Dokázal sehnat peníze, měl kontakty, uměl jednat s lidmi, uměl formulovat. Dokázal poslouchat a pak z toho nějakým způsobem udělat závěry a posunout věci dopředu. A lidi za ním šli. Takže věděl, že je v centru dění a nebylo to pro něj jednoduché, svářilo se to v něm. Chtěl být nenápadný chlapík v davu, ale zároveň měl puzení a odpovědnost být na té špici. Byl chytrý, ale samozřejmě i ješitný.

Byl ale také bohém, to se většinou se smyslem pro odpovědnost a povinnost moc neslučuje.

Byl bohém, ale zároveň člověk, který své povinnosti plnil. A byl pilný. Pro něj byla nejhorším obdobím první polovina 70. let, kdy vlastně jakoby neměl žádnou práci. Naštěstí měl peníze, takže se pustil do renovace chalupy. Jezdil sice do Prahy na večírky, za přáteli, např. za Jiřím Muchou a tak, ale už ho to moc nebavilo. Potřeboval tvořit, pracovat. A vždycky platilo, že když něco dělal, tak to dělal pořádně a se vší zodpovědností. V disentu i jako prezident. Když jel na zahraniční návštěvu jiné země, všechno si o ní načetl nebo nastudoval, takže tam přijel jako člověk, který ví. A na základě té připravené báze mohl dané záležitosti posunout.

Podle všeho měl i velký smysl pro humor.

S ním byla strašná sranda, i když to třeba na první pohled nebylo tak znát. Na Hrádečku, kde jsme s Havlovými sousedili, jsme skoro každý večer sedávali u nich nebo u nás - a byly to moc hezké večery. Ve všední den, když jsme tam byli sami, jsme hráli karty nebo si povídali, a Vašek v určitou chvíli odešel psát. Měl takovou svoji pracovní dobu. Třeba v deset hodin šel nahoru a psal celou noc až do rána. Dopoledne spal, odpoledne zase ožil a v šest večer poslouchal zprávy Svobodné Evropy. V tu dobu jsme se většinou už zase sešli.

Na Hrádečku se ale konaly i různé kolektivní akce – autorská čtení, divadlo…

Během Vaškova pobytu ve vězení začala tradice oslav Olžiných narozenin. Olga zvala kamarády z recesistického spolku Hrobka a vždycky, aby to nebyla pouhá pitka, vyhlásila nějaké téma: lázeňský švihák, dožínky, tvůrčí dílna... Nejzajímavější byla zabijačka v létě (Olga Havlová se narodila 11. července, pozn. red.). Jezdili tam písničkáři, obvykle Vlasta Třešňák, dělaly se živé obrazy, pořádaly výstavy výtvorů. Později, po roce 1989, převzal aktivitu můj muž, Andrej Krob. Všechna divadelní představení Havlových her na Hrádečku byla v jeho režii. Ještě v době totality to začalo premiérou Audience jako inscenovaného čtení a pokračovalo to po revoluci. Každý rok měla na Hrádečku předpremiéru další inscenace, která byla poté uvedena v Divadle Na zábradlí. Vyrozumění, Horský hotel, Žebrácká opera, Zahradní slavnost a další.

Myslíte, že Václavu Havlovi vydržel humor i v politice?

Myslím, že ano. První tři roky jsem pracovala v prezidentově kanceláři na Rašínově náměstí, nebyla jsem tedy s nimi na Hradě, ale myslím, že i tam užil, kromě velkých starostí a problémů, spoustu legrace. On to k životu potřeboval. Samozřejmě měl stále víc a víc starostí, byl stále více unavený, byl nemocný a bylo to všechno náročnější, ale smysl pro humor neztratil.

Přehodnocoval na základě zkušeností z politiky svoje názory?

Ne. Celoživotně byl myšlenkově dost konzistentní. Když se probíráte jeho dílem a čtete něco, co napsal ve třiceti, a porovnáte to s tím, co na podobné téma psal v šedesáti, cítíte, že se jeho postoj vlastně nezměnil. Klobouk dolů, v tomhle byl úžasný. Neříkám, že to nemělo vývoj, ale názory měl stále stejné. Neříkám ani, že se nikdy nemýlil – mýlil se, samozřejmě. Nikdo nejsme neomylný.

Je vůbec možné, aby člověk s tak hlubokým smyslem pro humanismus mohl v politice existovat? Není v tom určitá naivita?

Naivní rozhodně nebyl, to jen tak vypadalo. Řekla bych, že to byla trochu i póza. Byl stratég a taktik. Jistěže se v něčem mýlil, protože všichni lidé, kteří se s ním sešli, se snažili ukazovat svou lepší tvář, a to je potom problém se v lidech hned vyznat. Na to byla dobrá Olga, tu jen tak někdo neošálil. On to samozřejmě nepřečetl vždycky, nebo to poznal až později. Pro někoho se nadchl a pak třeba těžko přiznával, že se mýlil. Procentuálně to ale, myslím, bylo dosti nízko.

Zdá se, že tu nemá následovníka. Nebo by se v okruhu jeho přátel přece jen někdo našel?

Já bych za člověka s podobným potenciálem považovala třeba Sašu Vondru, navzdory všem těm politickým peripetiím, protože mám pocit, že to trochu odnáší za někoho jiného. Nebo Šimona Pánka, Michaela Žantovského. Neříkám, že úplně identicky, to jistě ne. Jsou to však lidé, kteří by, myslím a doufám, šli Václavovým směrem - Žantovský, Vondra, Pánek…

S Olgou Havlovou jste byly blízké kamarádky? K jejím nedožitým osmdesátinám jste připravila sborník „Síla věcnosti Olgy Havlové“.

Byly jsme kamarádky. Ne úplně nejbližší, byl tam věkový rozdíl a z mé strany obrovský respekt. Olga si nepouštěla lidi tak moc natěsno. Ale na chalupě jsme byli sousedé, dost často jsme si „zbyli“ a ten kontakt byl až rodinný. Na druhou stranu jsme si drželi jistý odstup. My jsme respektovali je, oni nás, a do rodinných věcí jsme se jedni druhým vzájemně nepletli. Bylo to hezké sousedství a já je hrozně obdivovala. V době sametové revoluce, kdy jsem k Havlovým začala chodit z vnitřního popudu a hledala, kde by člověk mohl být užitečný, mě Olga pozvala ke spolupráci. Když Václav chodil na schůze, nebyla moc ráda sama doma. Ze začátku to bylo i dost napínavé, telefonovali různí anonymové. Revoluci jsem strávila s ní, takže jsem kromě nějakých demonstrací přišla o ten revoluční kvas v epicentru, ale vedle toho chlapského testosteronu by člověk tak akorát nosil papíry sem a tam. Myslím, že v bytě na Rašínově nábřeží, s Olgou, jsem byla užitečná. Díky tomu jsem pak, když Vladimír Hanzel dostal nabídku vést prezidentův soukromý sekretariát, pracovala v sekretariátu s ním a pak jsme všichni přešli na Hrad.

Co chystáte k nedožitým osmdesátinám Václava Havla, které připadají na 5. října 2016?

Knihovna Václava Havla, kde pracuji, je instituce, která o Havlův odkaz opravdu pečuje. V současné situaci je dobře, že tam působí většina lidí, kteří Václava znali a spolupracovali s ním hodně let. Díky řediteli Michaelovi Žantovskému jsme se celkově dostali zase o level výš. V prostorách vídeňského Theatermusea připravuji výstavu s názvem „Jeho svoboda je i naší svobodou“, což je společný projekt Knihovny V. Havla, Českého centra ve Vídni, Burgtheateru a Theatermusea. Hlavním tématem jsou premiéry her Václava Havla v Burgtheateru, které byly realizovány v letech 1976 až 1986, kdy byl ředitelem divadla Joachim Benning. Benning se snažil tehdejší dramaturgii inovovat. Díky některým spolupracovníkům měli docela dobré informace o východoevropské dramatice a mimo jiných oslovili také Havla. Kromě toho byl Burgtheater vždy nějakým způsobem aktivní i v tom smyslu, že když byl Havel zavřený nebo pronásledovaný, tak rakouská kulturní, ale hlavně vlastně politická scéna, se za něj postavila a všelijak intervenovala u Lubomíra Štrougala, u Gustáva Husáka… Například, když Havla nechtěli pustit na premiéru, když ho pronásledovali kvůli Chartě 77, nebo když v roce 1987 ve vězení těžce onemocněl. Takže je to takový hezký příběh spolupráce těch dvou zemí přes železnou oponu.

Jaká je koncepce samotné výstavy?

Při přípravě sice vycházím z podkladů Hanse Haidera, který podobnou výstavu připravil před dvaceti lety v Rakouském kulturním středisku, ale moje koncepce je trochu jiná. Spočívá ve dvou liniích. V první ukazuji ty premiéry klasicky – fotografie, plakáty, kritiky. V té druhé ukazuji v kontrastu k nim Havlův život. Spojovacím můstkem jsou archivní důkazy a zmínky o rakouské podpoře Václava Havla, mj. i z Archivu Bruna Kreiskyho, někdejšího spolkového kancléře v Rakousku. Jsou zde zmíněni i Pavel Kohout a Pavel Landovský. Český element byl v Burgtheateru docela výrazný.

Plánuje se i vydání nějakých publikací?

Připravuje se vydání knihy „Hele, Havel!“, což jsou fotografie pořízené občany, nebo sborník rozhovorů Václava Havla z doby před revolucí. K výročí proběhnou i konference a samozřejmě udílení Ceny Václava Havla. V Lucerně připravujeme na říjen program, jehož součástí bude koncert i proud filmových představení a výstava fotografií. Hlavně se ale chystá publikace o nejnovějším havlovském archivním objevu - diáři, který byl objeven v pozůstalosti Zdenka Urbánka. Přišel s ním Urbánkův vnuk David Dušek. Jde o zápisky z vězení, zanesené do malého, úzkého kalendáře. Na přípravě jsem rok intenzívně pracovala i já, s Davidem jsme se dvakrát týdně scházeli a luštili to. Je to dost nečitelné a navíc nejde o souvislé texty, ale o letmé poznámky či výkřiky. Velmi osobní. Václav se v nich potýká s těžkostmi prvního vězení, kdy vůbec nevěděl, co se venku děje, prožíval velmi těžké chvíle, neměl žádné zprávy a vyšetřovatelé ho chtěli všelijak přechytračit. Říkali mu, že Charta 77 zanikla, že ho všichni zradili, zapomněli na něj a tak dále, čili on tam prožívá i své osobní drama. Mým úkolem bylo najít v těch zápiscích stopy literární tvorby.

Jak se tyto zážitky nakonec projevily v Havlově literární tvorbě?

Aby se trochu dostal z toho traumatu, přemýšlí nejprve o tom, že by chtěl napsat celovečerní divadelní hru. Protože měl za sebou aktovky Audience a Vernisáž, čím dál víc ho to táhlo k postavě Ferdinanda Vaňka. Vymyslel vaňkovskou tetralogii, ale po návratu z vězení napsal nakonec jen Protest. Z těch zápisků vyplývá i jakýsi první kontakt s faustovskou tématikou (drama Pokušení), vidím tam i vazby s dramatem Largo Desolato. Zárodečné prvky v nich má politický esej Moc bezmocných a tak dále. Součástí tohoto sborníku, který vydáme v původním Havlově rukopisu jako literárně-výtvarnou publikaci, bude několik textů - vstup do situace překladatele Paula Wilsona, nebo článek Michaela Žantovského, který rozebírá ty zápisky z pozice psychologa. To je hodně zajímavé, protože diář je velmi osobní a Vašek neměl potřebu ani myšlenky na jakoukoliv autocenzuru. Filozof Martin Palouš ve svém příspěvku analyzuje filozofické reflexe, včetně propojení s Janem Patočkou, který byl pro Havla v té době klíčovou osobností a bohužel během jeho prvního pobytu ve vězení zemřel. Zároveň jsem hrozně ráda, že se tou publikací připomene i Zdenek Urbánek. V těch nejhorších 70. a 80. letech byl Vaškovým nejbližším kamarádem, přítelem, starším tutorem, duchovním sparingpartnerem, člověkem, na kterého se Václav mohl vždy spolehnout. Vašek si tuhle velmi intimní věc uložil u nejbližšího přítele. Na Zdenka se trochu zapomíná, po revoluci už byl v poměrně vysokém věku a nestihl se prosadit. Takže je to hezká vzpomínka.

Anna Freimanová (1951), původním povoláním knihovnice. V 70. letech pracovala jako asistentka režie v Divadle Na zábradlí, později jako knihovnice v divadelním oddělení Národního muzea a Městské knihovny. Angažovala se v samizdatových edicích, zejména při vydávání časopisu O divadle. V letech 1990–2003 pracovala v Kanceláři prezidenta republiky jako tajemnice Václava Havla pro literární a divadelní agendu. V těchto letech mj. edičně připravovala většinu českých vydání jeho děl. V 90. letech spoluzaložila divadelní a literární agenturu Aura-Pont a Nadační fond Cen Alfréda Radoka. V letech 2004–2011 pracovala jeho vedoucí redaktorka tiskového útvaru České televize. (Profil: Knihovna Václava Havla)

Vlevo dole Václav Havel, uprostřed Zdeněk Urbánek, vpravo Andrej Krob. Anna Freimanová nahoře třetí zleva, Olga Havlová pod vánočním stromkem. 1. 1. 1976 Hrádeček. Foto Bohdan Holomíček