POSELSTVÍ KUFŘÍKU

Miloš Ondrášek

Před časem jsem četl v melbournských novinách krátkou recenzi o knížce Hana’s Suitcase, Hanin kufřík. Jen v několika větách bylo uvedeno, že Hana Bradyová byla se svým o tři roky starším bratrem Jiřím a rodiči vytržena z místa, ve kterém žili, z Nového Města na Moravě, a přes Terezín transportována do Osvětimi, kde koncem roku 1944 skončil její mladý život. Zdence Fantlové z Rokycan bylo 17 roků, když byla pro svůj židovský původ v roce 1940 vyloučena z gymnázia a všech českých středních škol. Zkoušce dospělosti (a odolnosti) pak podrobena v Osvětimi, Mauthausenu a v Belsenu z hromady mrtvol určených k zahrabání ji již v kómatu na jaře 1945 zachránil britský důstojník, jak popisuje v knize Klid je síla, řek‘ tatínek (Primus, Praha, 2004). V roce 1999 vyšly opět v nakladatelství Primus Krátké povídky z dlouhého života Jiřího a Hany Pravdových. Jiří, tehdy student medicíny, později herec, vyskočil z vlaku do Buchenwaldu a zbytek nacistické okupace žil s falešnými doklady, Hana, také s nedokončeným gymnáziem, se vyhlazovacími táboru Osvětim nevyhnula.
Knihu Hana’s Suitcase jsem si také koupil, byla určena spíše pro mládež a k mému překvapení byla napsána kanadskou autorkou Karen Levine. Na rozdíl od vzpomínek kdysi v Melbourne žijících Z. Fantlové a Pravdových Hanin kufřík nepatří tak úplně do memoárové literatury, i když líčí život česko-židovské rodiny v první polovině minulého století. To je proloženo napínavým, téměř detektivním líčením mnoha fází pátrání po majitelce kufru, vedlo z Japonska do Čech a na Moravu a bylo soustředěno na tragédii, která se udála za německé okupace. Vyprávění silně mluví k dnešku. Před šesti lety Fumioko Ishioka, která založila a vede pro mládež středisko pro studium nacistického zvěrstva (Tokyo Holocaust Education Resource Center), požádala několik institucí o pomoc a spolupráci. Jedině muzeum genocidy v Osvětimi jí vyhovělo a poslalo dětskou ponožku, botu, svetr, prázdnou plechovku cyklonu B, kterým se napouštěly plynové komory a - kufr. Hnědý s otlučenými rohy a nesoucí jméno Hanna Brady se dnem jejího narození 16.5.1931 a slovem „Waisenkind“ (sirotek). Na uspořádané výstavce japonská mládež tak mohla vidět několik památek po židovských dětech a plechovku s jedem, kterým byly zaplynovány. Tím byly v období 1940-1945 nacisty vyvražděny, bylo jich jeden a půl milionu spolu s dalšími čtyřmi a půl miliony dospělých Židů. Jak magnet přitahoval kufřík Fumioko Ishioko od chvíle, kdy jej pošta z Polska doručila do Tokia. Tak stejně mladé návštěvníky výstavky. Kdo byla Hanna Brady, jaký byl obsah tohoto zavazadla, kam s ním cestovala, co se jí stalo, jaký ji potkal osud? Její křestní jméno znamená v hebrejštině „půvabná“. Fumioko se rozhodla obrátit kufřík v symbol života. K tomu ale potřebovala vědět více. Téměř rok pátrala po majitelce zavazadla v Izraeli, Spojených státech, v Polsku, v Terezíně, Novém Městě na Moravě a v Praze. Písemně i osobně. Již si myslela, že záhadu nerozluští. Posléze vypátrala, že třináctiletá Hana skončila v osvětimské plynové komoře, ale její bratr Jiří holocaust přežil a vystěhoval se do Kanady, jak se dozvěděla v pražském židovském muzeu od souvěrce, který s ním sdílel pryčnu v koncentráku. Obrátila se pak na Jiřího v Torontu, kterého dopis uhodil jako blesk. Z Kanady se pak Fumioko Ishioka dopátrala po dlouhém hledání o Haně a jejím krátkém životě. Úsilí mladé Japonky se silně odrazilo v zájmu veřejnosti, mládež od osmi do osmnácti let založila v Tokiu klub Malá křídla bojující proti rasové a náboženské nesnášenlivosti. Členové se schází jednou měsíčně, vydávají zpravodaj a přispívají do programů japonských rozhlasových stanic. Zprávy o osudu Hany Bradyové z Nového Města na Moravě se rozletěly po světě. Osudy kufříku spojují životy tří generací na třech světadílech během sedmdesáti let soudobých dějin. Toto období se promítá v paralelních fázích. Násilně a brutálně skončil život třináctiletého děvčete z Českomoravské vysočiny, mladí lidé v Tokiu si uložili za úkol, aby tato tragédie neupadla v zapomenutí, aby se promítla na plátně nelidského běsnění a masových vražd ve jménu totality k ponaučení dnešní mládeže na celém světě. S přáním Japonky, aby osud jednoho moravského děvčete, jednoho z šesti milionů židovských životů, poučil celý svět o bestialitě násilných diktatur, nepříčetnosti antisemitismu a nedostatku tolerance. Můžeme vidět v tomto přání naději do budoucna, že k něčemu takovému již nedojde? Kanadská spisovatelka K. Levine pak vše sepsala do 112ti stránkové knížky, která v Austrálii vyšla v roce 2003 v nakladatelství Allen & Unwin pod názvem Hana’s Suitcase – a true story. Fumiko Ishioka nejprve mínila odhalit tajemství záhadného zavazadla. S pomocí spisovatelky pak vytvořila na malém prostoru velké humanistické dílo. Na krutost nacistické diskriminace a továren na smrt napojila s holocaustem zdánlivě nespojené malé nespravedlnosti současných nacionálních, sociálních, rasových a náboženských třenic, konfliktů a nenávistí. Jiří Brady v Torontu a Fumiko Ishioko v Tokiu jsou zaplaveni dopisy, výtvarnými projevy, básněmi, hudebními skladbami a nejrůznějšími projekty, které byly inspirovány Haniným kufříkem. Výstavka putovala do padesáti japonských měst, studenti kanadské školy uspořádali 16. května 2005 oslavu Hanin narozenin. Jiná škola zhotovila pět genocidu obžalujících kufrů: Protektorát Čechy a Morava, Rwanda, Arménie, Sudan a jeden neurčený, aby studenti mohli sami poukázat na následky ozbrojených konfliktů a nenávistí. Hana Bradyová se nikdy nedozví, co rozpoutala. Její bratr Jiří říká, že měla dětské přání být učitelkou. To se zvláštním způsobem posmrtně splnilo. Ke konci tohoto roku vyjde Hanin kufřík v 35 jazycích. Uvažuji, jak Hanu a její rodinu připomínají v jejím mateřském Novém Městě na Moravě. Měli na náměstí obchod, ve kterém se prodávalo všechno možné, tak jak bývalo kdysi na malých městech a vesnicích obvyklé. V Novém Městě je znal kdekdo, chodili do Sokola, bruslili, závodili na lyžích, zapojili se do místní kultury. Moje v Austrálii narozená a žijící devítiletá vnučka Hannah namalovala pro svou českou jmenovkyni obrázek. A já se modlím, aby dnešní mládež na celém světě nepotkalo to, co třináctiletou Hanu Bradyovou před více než šedesáti lety.