|
Úvaha o kompjutrech
Ivan Kolařík, OAM
Snad každý se alespoň jednou v životě dopustí nenapravitelné chyby. Stačí se
podívat na člověka, který pozřel z mochomůrek udělanou míchanici, člověka, který
se chtěl rozveselit pitím methylalkoholu, či pošetilce, který skočil z Eifelovky
s otevřeným parapletem.
Já se například proklínal, že jsem se dal přemluvit abych šel s dobou a pořídil
si tak složitou věc, jako je počítač.
“Neboj, to se naučí každej vůl”, utěšoval mě kamarád Kódl, který oproti mně byl
technicky nadaný. Jako většina důchodců jsem totiž kompjůtrům nedůvěřoval a bál
jsem se jich jako čert kříže.
O počítačích jsem poprvé slyšel, když mě jako osmnáctiletého jinocha krátce po
maturitě plukovník československé armády nutil vstoupit do této nepopulární
organizace pod příslibem, že “gybernetika” má budoucnost, ve keré já v
důstojnickém munduru budu hrát stěžejní roli. Otcovsky mi vysvětlil, že já jako
maturant musím mít buňky, které armáda potřebuje, aby gybernetiku využila ku
prospěchu “našeho lidově demogratického zřízení”. Teprve když jsem donesl od
matikáře Říhy dobrozdání, že byť bystrý chlapec, na matiku jsem úplný blb,
důstojník nejprve silně zbrunátněl, ale nakonec pochopil, že moje neschopnost by
mohla ohrozit bojeschopnost republiky a nechal mě bohudíky na pokoji.
Jako vnímavému hochovi mi neušlo, že nastává technologický převrat, když jsem se
zaposlouchal do písničky Ivana Mládka “Já mám ráda kompjůtr”. Ta mi také
poskytla základní vzdělání, protože mě naučila nezbytnou terminologii jako děrné
štítky, takže po příjezdu do Austrálie jsem na obrovský počítač zabírající celou
místnost necivěl jako tele na nový vrata. Naopak jsem hlubokými znalostmi ozářil
vzdělané kolegy, kteří netušili, že Jugoslávie je na tak vysoké technologické
úrovni. Teprve, když jsem zasvěceně utrousil něco o computer printouts a
vysvětlil, že jaksi Praha není hlavní město Jugoslávie a že jsme tak technicky
vyspělí, že si o tom i zpíváme, dostali ke mně patřičnou úctu.
Nemusím zdůrazňovat, že o počítačích jsem vskutku věděl starou belu a jejich
používání jsem se vyhýbal. Strach před tím, že bych měl někdy počítač v životě
používat mě priměl k tomu, abych houževnatě studoval a získal místo, které by
mně zaručilo sekretářku, která by práci na počítači vzala na svoje bedra. Bez
mučení se ale přiznám, že jsem se cítil jako méněcenný zvláště, když kompjůtry
hravě ovládalo každé malé děcko. A tak, abych pocit méněcennosti překonal, šel s
dobou a byl schopný krásným písmem psát krásné dopisy krásným kamarádkám z mládí,
nechal jsem se nakonec kompjůtristou Kódlem přemluvit, abych si počitač neboli
PC také koupil. Bláhově jsem mu naběhl na vidle věříc, že se to každý vůl, tedy
i já, může naučit.
Zakoupení PC očividně není tak lehká záležitost jako koupě šišky salámu. Člověk
musí mít setsakramentsky hluboké znalosti, aby v krámě ze sebe neudělal
naprostého idiota. Já si spálil prsty hned jak na mě prodavač s beďary na
mladičké tváři vypálil salvu technických otázek, při kterých se mi protočily
panenky, jelikož jsem neměl tušení o čem je řec. Ve snaze se nezesměšnit jsem
nonšalantně utrousil něco o děrných štítcích a nemohl jsem pochopit, proč se
prodavač začal dusit smíchy. Nakonec jsem s prázdnou náručí, uraženou ješitností
a ušetřenou tisícovkou vyklopýtal z obchodu zařeknut, že toho bohdá nebude,
abych šel PC koupit sám.
Příště jsem si na nákupy vzal dvanáctiletého Kódlova synka, který bez mrknutí
utratil moje těžce vydělané bankovky, zatímco já stál jako pařez a lámal si
hlavu, co proboha budu s těmi všemi různými vymoženostmi, kterými byl můj nový
PC obdařen, dělat.
Synek nejenže všechno doma zapojil, ale hned mi také dal lekci, jak s různými
programy pracovat. Chrlil ze sebe informace jako fontána a já byl ztracen.
Rovněž mi poradil, že když si nebudu vědět rady, tak se mám obrátit na příručky,
zabírající polovinu naší knihovny.
Zapomeňte na studije manuálu! To jsou bichle psané titěrným písmem, které
důchodce se skomírajícím zrakem nemá šanci přečíst. Když se vám s pomocí silné
lupy přece jenom podaří text rozluštit, stejně prdlačku rozumíte. Bez patřičného
vzdělání jste holt ztraceni.
Samozřejmě, že se můžete pokusit přijít věcem na kloub sami. Osobně jsem to
zkusil. S mizerným výsledkem. A proto nevěřím lidem, kteří se jednomu snaží
namluvit, že se všechno naučili sami od sebe! Neexistuje! Nelze! Anebo jsem
opravdu duševně zanedbalý důchodce. Což ovšem není naprosto vyloučitelná věc.
Musím však hrdě prohlásit, že pílí lze dosáhnout všeho. Po několika měsících
samovzdělávání dokáži nyní PC nastartovat. Trpělivá dcerka dosáhla toho, že po
dalších několika měsících intenzivní výuky dovedu text podle libosti zmenšit
nebo zvětšit, vybrat si font a počítac bez vážných problémů i vypnout. Pokládám
se nyní za kompjůtristu jako kamarád Kódl, protože ani ne po třech letech
usilovného studia dokáži na úžasném Internetu vyhledat věci, o které mám zájem.
Údajně prý mohu dokonce i využít takové vymoženosti, které nevyžadují roztřesený,
nečitelný rukopis důchodce, jako je program Word. A nastražuji uši, když mi
někdo vykládá, že svůj PC mohu použít na vypalování cédéček nebo dokonce i na
koukání na dévédéčka, ačkoliv nemám tuchy o čem se jedná. To všechno jsou
vymoženosti, o kterých se mi dřív ani nezdálo.
Rovněž se mi nezdálo o tom, že brzo budu muset vyklopit další v potu tváře
vydělané bankovky na nový počítač, protože ten co mám je prý už technicky
zaostalý!
Kdo by však kdy uvěřil, že jsem nakonec i já, technický analfabet, dokázal
pochopit základy počítačů! To jistě musí dát jiskérku naděje všem důchodcům,
kteří kompjůtr dodnes nevlastní, protože si myslí, že ho nikdy nezvládnou.
Překonejte počáteční hrůzu z těchto hejblátek moderní doby! Otevře se vám nový
svět a chmurné dny v důchodu budete moci oživit obdivováním krasavic na
Internetu a úsměvem nad vtípky, kterými vás budou známí i neznámí lidé oblažovat.
Brzy poznáte, že virus není jenom rýma či píchání na prsou. Že všechno kolem
počítačů je nevypočítatelné a vzrušující.
Kupte si počítač! Osedlejte gybernetiku a využijte jí ke zpestření podzimku
života! Věřte, že nebudete litovat.
|
|