V KAVÁRNĚ SLAVIA

 

Barbara Semenov

 

 

 

 

Sedím v kavárně Slavia a je mi sladkobolně.  Upíjím z šálku horké kávy, dnes ani becherovku, a přesto vidím život kolem jak skrze clonu pijáka absintu, co tu už řádku let podobně shlíží z obrazu kavárny na ten člověčí mumraj a rej.  V říjnovém podvečeru vpíjím náladu okamžiku, opíjím se jeho věčností i prchavostí.  Nasvícená kavárna zvučí gerojšem hlasů, cinkotem sklenic, nepostradatelné piano hraje Bachovo „Air – V příštím životě“…  Prochladlým nábřežím poletuje okrové listí, turisté velebí zářící panoramu, místní spěchají mimoděk, možná z práce, možná do divadla, na schůzku nebo jen tak.  Míjí se a potkávají, občas zastavují poslušní světel semaforů.  Tramvaje blikají v zatáčce, břink výhybek dopadá tlumeně oknem Slavie na stolky, které by mohly vyprávět…

   Tíhnu k tomu místu tady snad celý život.  A kdybych věřila na jeho inkarnace, musela jsem tu být už 30. srpna 1884, kdy byla Slavia, inspirována myšlenkou českého národního cítění a panslavismu otevřena, a díky osobnostem, které se zde scházely, se stala místem našeho vlasteneckého vyjádření.  Bedřich Smetana, herec Jindřich Mošna nebo divadelní režisér Jaroslav Kvapil, Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval, Karel Teige, Karel Čapek, Josef Čapek, Václav Špála, Jan Zrzavý či Jan Werich, to byli návštěvníci, kteří zde upíjeli z šálku horké kávy již dávno přede mou.  Z velkých oken se v prostředí francouzského art deco první republiky kochali milovníci Prahy a její kultury jedinečným výhledem na Pražský hrad, Vltavu a Malou Stranu.

   A teď tu ve vlastním čase, v tom krátkém vesmírném mihnutí, bloudím úhorem své šedé kůry mozkové, a s kavárenskou nostalgií vnímám dějiny.  Jak stejně tu asi kdysi sedával můj táta, jak sladkobolně zněla jemu táž Vltava, kterou miloval a nevěděl, zda zvolit mezi rodnou řekou a svobodným vzdáleným mořem.  Na nábřeží, o jehož neměnnosti svědčí černobílé snímky z let poválečné republiky, vidím hvězdnou černovlásku, - ta mladá kráska je moje máma, - kam asi míří, na co se těší, čím se trápí, a vlastně proč?  Ta kavárna bude v roce 1948 znárodněna a životy všech se nečekaně, a dost možná tragicky změní.

 

 

 

 

   Jen Slavia si bude žít za svými okny svým stálým tepem dál.  V padesátých letech, v Pražském jaru i v době normalizace, kdy se stane místem setkání československé disidentské inteligence.  Podobně jako národ bude však chátrat.  A ani americké investiční fondy po Sametové revoluci jí nepomohou.  Pražané si ji znovu zvelebí až v roce 1997.  Obraz představující Slavii, matku Slovanů, jejíž jméno kavárna nese, bude však přemístěn do sbírek Městské galerie a nahrazen obrazem Viktora Olivy představujícím pijáka absintu, se kterým se tu od té doby tak ráda setkávám při svých pravidelných návštěvách Česka.

   Piják má před sebou na stolku nejen skleničku zeleného opiátu, ale také průsvitnou, božskou, iluzorní Múzu.  A to je vzácná společnice, jak potvrdí mnozí z těch s uměleckým střevem.  Co poetů, filosofů i vnímavých pozorovatelů tu sedělo s pijákem.  Měli podobné pocity jako já, že čas se zastavil a oni v čase s ním?  Prožili tu stejné poznání, že tok událostí nezmění, a že na tom vlastně ani nezáleží, protože řečeno lapidárně ‚Co má být, má být‘?

   Starou pragovku v mé černobílé vidině Smetanova nábřeží nahradila Skoda Simply Clever a červená sedmnáctka mne vrátila do barevného světa současnosti.  Přece tu ale zůstalo jisté pojítko.  Pojítko, které mi sevřelo srdce bolestí.  Na tramvaji hlásal, křičel, urážel ohromným písmem leták aktuální předvolební kampaně KSČM: „S lidmi pro lidi - Budoucnost mládí, jistotu stáří“.  Podobně jako před pětašedesáti lety málokdo z kavárenských spolusedících či z pražských chodců na nábřeží věnuje reklamě nějakou pozornost.  Ale ona tu je!  Je vidět na všechny strany, stejně tak jako před mnoha lety, a ta krásná hradčanská panoráma ji sleduje lhostejným pohledem, tváří se blazeovaně, jakoby nad věcí, možná i proto, že v jejím věku je šedesát pět let vlastně zanedbatelným zlomkem a mají-li se opakovat, je jí celkem fuk.

   Na opačné straně Hradčan rozsvěcí své lucerny další ikona nábřeží – Žofín.  Pro mne místo spojené s nezapomenutelnými společenskými událostmi.  Tou poslední byla 17. konference Fóra 2000 v září tohoto roku.  V roce znovuotevření pražské kavárny Slavia se ze společné iniciativy tehdejšího prezidenta České republiky Václava Havla, japonského filantropa Yohei Sasakawy a nositele Nobelovy ceny míru Elieho Wiesela zrodil nápad uspořádat konferenci Forum 2000, na kterou se sjeli do Prahy světové osobnosti, aby společně diskutovali o výzvách, kterým lidstvo čelí na prahu nového tisíciletí.  Od té doby se Forum 2000 rozvinulo v obecně známou tradici konferencí, v rámci kterých významní hosté přibližují světovému společenství témata sahající od mezináboženského dialogu k lidským právům a národní bezpečnosti.  Konference se již zúčastnilo více než 600 významných myslitelů, laureátů Nobelovy ceny, bývalých i aktivních politiků, vedoucích podnikatelů, zástupců občanské společnosti a dalších představitelů, jejichž společným rysem je zkušenost s nesením zodpovědnosti.  Osobnost Václava Havla cením vysoko, zůstává otázkou, zda je zodpovědný za tramvaj s do očí bijícím svědectvím neporaženého zla, která projíždí kolem a dává mé kávě trpkou chuť.

 

 

 

 

 

   Letošní konferenci Fóra označil někdo jen za další sjezd pravdoláskařů.  Nelze nesouhlasit.  Svět už je tak nastaven – dobro a zlo nezůstává jen v pohádkách.  I já patřím k bláhovým, kteří doufají ve vítězství pravdy a lásky.  Hvězdou v pořadí již sedmnáctého sjezdu pravdoláskařů byl největší z jejich řad - drobný muž, jehož altruismy se mi zdají většinou příliš jednoduché, příliš naivní, příliš zjevné…  Těžko říci, zda to bylo bezprostřední blízkosti Dalajlámy nebo tím, čím doplnil své obvyklé obecné pravdy, - že mír celého světa se odvíjí od míru vlastního nitra každého z nás -, že jsem se tentokrát s hlubokým zaujetím zaposlouchala do jeho tibetského přízvuku.  Víru, že fyzické zdraví jedince je podmíněno jeho duchovní sílou, sdílím již léta.  Snažit se porozumět, naslouchat, respektovat a soucítit se sedmi biliony souputníků na naší planetě je a byl první zákon, ke kterému by měla vyzývat veškerá učení a filosofie lidstva.  Dalajláma jej připomenul v několika prostých větách.  A pak řekl něco, čemu jsem musela aplaudovat.  Že totiž mírumilovné nové století a dobro není nezbytně závislé na modlení, ale na osvětě a z ní plynoucí akci, činu a postoji člověka “Creating a more peaceful century will be achieved through education not through prayer.  When it comes to the well-being of humanity, I’m not sure that prayer is really very effective.  It is valuable to individuals, but when it comes to changing the world, action is more important.”

    Tomu okamžitě kontroval přítomný kardinál Dominik Duka s tím, že modlitbu nelze považovat za ztrátu času, - je to čas užitečně strávený k uvědomění si odpovědnosti člověka.  Oba pánové to jistě mysleli dobře.  Oba se snaží lidstvo inspirovat, aby pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí.  Problém však spatřuji v tom, že většina lidstva buď nechce naslouchat, nebo nerozumí, o co těmto skutečným (nikoli přetvářkovým) pravdoláskařům jde. 

   Na konferenci bylo řečeno mnohé na téma demokracie.  Každé společenské zřízení je terčem kritiky jak zevnitř, tak zvenčí (ze strany jiných ideologií a forem vlády).  Demokracie, přestože je dnes západním světem uznávána jako optimální forma vlády (nebo alespoň jako ta „nejméně špatná“, jak říkal britský premiér Churchill), byla a je cílem rozličných námitek.  V Česku, které si na demokracii stále teprve zvyká, převážná část národa dosud nepochopila, jak funguje.  O tom, že si ji zejména v počátcích její obnovy po čtyřicetiletém období totality lidé pletli s anarchií, jsem již psala.  O věčné pasivní nespokojenosti českého člověka rovněž.  Nerozumí dosud tomu, že je úplně normální, dokonce i zdravé, být jednou dole, jednou nahoře.  Skutečná demokracie musí být postavena na hodnotách, které bohužel v čele českého demokratického státu chybí.  Pod mylným dojmem, že svoboda znamená libovolné chování, se k moci dostala chamtivost, bezohlednost, prosazování vlastních zájmů na úkor společnosti; korupce se stala politickým instrumentem, a etické normy byly potlačeny do pozadí, stejně tak jako osvětové působení.  Místo toho ovládají společnost manipulující média. 

   Během svého posledního pobytu v Čechách, který začal svržením pravicové vlády a končí předčasnými volbami vlády nové (mimochodem - jednou z hlavních zásad demokracie je nezměnitelnost maximální délky období moci zvolené strany), jsem se však dopídila až samé podstaty toho, proč má demokracie v České republice takové problémy.  Úpadek morálky, bezskrupulózní dravost a hamižnost po penězích a moci, egoismus, závist a v neposlední řadě i lidská hloupost a omezenost jsou na vině, že volby vyhrál v závěru bezideový populismus a peníze.  Navíc, Češi se nedokážou vyrovnat s ve světě celkem běžnou existencí sociálních nůžek!  Nejraději by byli, aby měli buď všichni stejně hodně, nebo nikdo nic… 

   Samozřejmě, že předběžné volby nikterak nevyřešily politickou krizi v Česku, v rozdrobené sněmovně lze čekat dlouhá jednání o sestavení nové vlády, která nebude příliš stabilní.  Výsledky rozčarovaly hlavně favority ze sociální demokracie.  Drtivou porážku utrpěly strany z předchozí středopravé vládní koalice, kterým voliči vystavili účet za neschopné vládnutí, tolerování korupce, skandály a aféry.  Spokojen může být jedině miliardář Andrej Babiš.  Vést úspěšný byznys není však to samé, jako vést úspěšný stát.  Nevidím žádnou dominující ideologii či program, který by mohl Česko vyvést ze současných problémů. 

   Hlavní a závěrečné slovo bude patřit již dříve demokraticky zvolenému prezidentu Miloši Zemanovi.  Podaří se mu sjednotit zemi a její vládu nebo bude zákulisní politikou, stranickým obchodováním a obcházením zákonů oslabovat politickou stabilitu Česka? 

   V debatách s Čechy z nejrůznějších společenských kruhů se často ptám, zda je možné, že by se opakovala situace komunistického puče z osmačtyřicátého.  Vyloučeno, ujišťují mne svorným hlasem.  I když komunistická strana vstoupí do nové vlády, změní to sice tvář země, ale sotva dosavadní praxi:  ‚Strana prý působí jako svérázný klub nostalgie po pivu a chlebíčcích za půldruhé koruny.  Nadávají na 'zlodějskou privatizaci', ale za dvě dekády v parlamentních lavicích nepřispěli k odhalení ani jediného ze spousty přehmatů.  Mnohé naznačuje, že jejich účast na vládě se omezí jen na iritující řečnění.  Ale těžko předpokládat, že by odolali pokušením moci.‘   Možná, že právě toho se obávám.  Ta strana je zákeřná.  Jak je možné toto zapomenout? 

   A tak je mi sladkobolně.  Koneckonců, za sedmero horami a sedmero řekami, za vzdálenými oceány, na protilehlé straně světa mám přece jiný, krásný domov, tak mi může být vlastně fuk, zda nad hradčanskou panoramou září neonové srdce nebo rudá hvězda.  Může mi být úplně jedno, zda čas v kavárně Slavia bude míjet sladkobolně mylně dál a beze mne.  Mně to ale jedno není.

 

 

 

 

 

 

 

 

 
 

 

Z Pastýřského listu pražského arcibiskupa kardinála Dominika Duky k volbám:-

 

 „…Chci vás tímto listem oslovit všechny, věřící i nevěřící občany, a vyzvat vás k tomu, abyste šli k volbám a vyjádřili svůj názor. Uvědomte si, že člověk, který nejde volit, se dobrovolně stává nesvobodným. Ponechá rozhodování na druhých, kteří mu po volbách určí, jak bude žít, a nařídí, co bude dělat.

 Letošní volby jsou zvláště závažné, protože jsou to volby předčasné a konají se v době společenského napětí a ekonomického útlumu. Zvažoval jsem, proč taková situace nastala. V naší společnosti žijí vedle sebe lidé, kteří podle svého stáří mají velmi odlišné životní zkušenosti. Nejmladší vyrostli po listopadové sametové revoluci. Starší si pamatují Husákovu normalizaci, ještě starší prožili brutální padesátá léta a srpnový šok v r. 1968. Nejstarší si pamatují i válku a nacistickou totalitu. Na dějinných křižovatkách potřebujeme mít jak zájem o budoucí, tak i poučení z minulosti. Opravdu odpovědný volič by měl mít zásadní zájem o budoucnost, ve které budou žít naše děti a vnoučata, a měl by si vzpomenout, jak se nám vymstily chyby minulosti.

 Komunistickou nadvládu jsme tehdy mírnou většinou svobodně zvolili. Pak jsme dvě generace žili v diktatuře, která se dopustila zločinů, způsobila vyčerpání a devastaci země a rozvrátila morálku společnosti. Je třeba vědět a připomínat, že komunismus je ideologie založená na lživých slibech, závisti a nesmiřitelné nenávisti. Její mírné formy nikdy nezůstanou mírnými, když dosáhne moci. Otevřeně říkám, že v této otázce mě zavazují osudy mých předchůdců, životy kněží, řeholnic, věřících a všech demokratických lidí, jejichž utrpením byla zaplacena nová svoboda.

 V roce 1989 jsme tuto svobodu takřka zázračně získali jakoby bez boje. Sametová revoluce nebyla krvavá. Vedlo to k tomu, že si mnozí svobody neváží a hlavně v ní nedovedou žít. Totalita z nás neudělala odpovědné a mravné občany. Když byl odstraněn strach z vševládné policie, v nepochopené svobodě se otevřela cesta ke svévoli. Svoboda a demokracie nejsou špatné, ale mohou být zneužity nemravnými a nezodpovědnými lidmi, kteří nakonec demokracii v očích lidí zpochybní.

 Naše budoucnost, o níž jdeme rozhodovat k volbám, je otázkou mravní. Nejde v nich o žádné dílčí drobnosti a výhody pro různé skupiny a skupinky lidí. Nejde o to, jak se upraví daně nebo poplatky. Nelze přehlédnout osud lidí, kteří se ocitli v nouzi a potřebují pomoci. Jde o to, zda se pohodlně a rychle vrátíme k podivně ubohým jistotám doby totality a pak se budeme divit, že se vracejí i tehdejší metody, nebo si přiznáme mnoho přehmatů i nepravostí, ale půjdeme obtížně dál demokratickou cestou.

 Uvědomte si, že každé politické volby jsou momentem, kdy se jednotliví lidé přiznávají ke svému životnímu postoji. Volební lístek má v podstatě charakter občanského kréda: V toto věřím, pevně v tom stojím a věrně za tím jdu ve svém každodenním životě…“

 

 

 

 


Hlavní stránka  |  Čísla časopisu  |  Sponsoři  |  Napište nám  |  Fórum čtenářů  |  Zajímavé odkazy  |  Zajímavé čtení  |  Fotogalerie